Marie a Ondřej: Na pokraji života a smrti
| Temnota, zlo, nadpřirozené bytosti jako upíři, vlkodlaci, ďáblové, duchové, to jsou
všechno jenom zástupné problémy. Tu opravdovou temnotu si nosíme v sobě, v srdci, v mozku, v duši.
Každý den je s námi a každý den nás dokáže ochromit. Temnota může za velkou část našich problémů, ať už fyzických nebo psychických.
Marie ležela v posteli. Přemýšlela, jestli vůbec má vstávat. Dnešní noc nebyla moc dobrá. Žije sama a od malička nenávidí tmu. Ve tmě jsou všechny problémy najednou obří. Víc než ve dne na ni doléhá samota. Marie kouká do stropu a myslí na svoji noční příhodu. Vzbudila se uprostřed noci a srdce jí divoce bušilo, bála se, že má infarkt, nemohla to zastavit. Potom se ale zvolna třikrát nadechla a vydechla. Uklidňovala se. Když tu ji začaly brnět ruce i nohy. Přišel obrovský strach. Obrovský nepopsatelný a nevysvětlitelný strach.
Vypodložila si záda tak, aby seděla, dýchala a uklidňovala se. Nestalo to poprvé, tyhle návaly paniky už znala. Věděla, že bude minimálně zítra úplně na kaši. Po větších záchvatech byla na kaši dny, týdny, i měsíce, protože občas přišlo období, kdy se tyto příhody Marii opakovaly – často opakovaly. Nejhorší bylo, když někdy přicházely i během dne. Ten nedobytný pocit strachu, brnění končetin a to srdce, kdy člověk neví jestli omdlí, nebo jestli to s ním rovnou flákne, ten pocit, že se nemůže nadechnout. NedorozuměníTo nenáviděla. A teď jen ležela a čuměla do toho blbýho stropu. Před nedávnem Marii umřel kamarád. bylo mu teprve 40. Roky se nebavili. Byl o 7 let starší a jejich cesty se nerozešly zrovna šťastně. Vlastně to bylo spíš opilecké nedorozumění. Marii se tenkrát zbořil svět. Ondru měla ráda. Nevěděla jestli ho miluje, nebo jestli je to „jenom“ dobrý kamarád, nedokázala to rozeznat, protože byla v citových otázkách trochu pařez. Chtěla buď všechno, nebo nic. Nevyznala se sama v sobě natož v okolnostech celé té opilecké šarvátky, kdy se na sebe vzájemně urazili. Dneska, po deseti letech, už v podstatě nevěděla, co se tehdy stalo, co kdo komu řekl, jisté bylo jen jedno, odstřihla se od Ondry i zbytku party, kterou měli. On ji tenkrát totiž pořád s někým řešil, nebo dělal ten dojem, že řeší, když ji jednou za čas psal opilecké zprávy na Messengeru, nebo SMSky. Vždycky tvrdil, že jen kvůli vlastní blbosti přišla o všechny kamarády, že je zlá a píča, nebo zlá píča. Jindy, asi v lepší náladě, ji tahal ven. Nebo, a to ji štvalo snad nejvíc, našel téma a snažil se ji na něčem nachytat. Třeba když se stěhovala 30 kilometrů za Prahu. Nepříjemné SMSkyVěděl to z Facebooku, sdílela nějaký status o tom, jak se těší z toho, že bude vesničanka. „Čau, to budeš dojíždět každý den do práce? Vždyť je to daleko a řešit vlak a takhle…. Jsem rád, že bydlím na Proseku….“ začal konverzaci. „Hele, 20 minut vlakem mě nezabije, teď do práce jezdím 40 minut, výrazně delší to nebude,“ odepsala. Oboustranná chyba„Tak koukám na Idos a píše mi to 33 minut na Masaryčku.“ „Nechytej mě za slovo, prostě jsem něco plácla, je to rychlý a v pohodě.“ „Poslední vlak v půl jedný,“ odvětil. „To mi neva, z práce se dostanu a dávno nekalim…“ odsekla. „No, já ti jen chtěl dokázat, jak lžeš, jsi zlá prolhaná píča a nikdo tě nemá rád, a proto nemáš kamarády…“ „Mám plno kamarádů, to, že se nebavím s vámi, nic neznamená,“ pokračovala v klidu. „Lžeš a jsi píča, všichni to vědí…“ „Oukey, máš pravdu, ty seš nejlepší na světě a já jsem píča, dobrou noc.“ To si napsali naposledy.
A teď je mrtvej a Marii se kvůli tomu vrací panické ataky. Ani neví, jak umřel. Ví jen to, že je po něm. Před pár měsíci mu chtěla napsat, měl akorát narozeniny, ale společná kamarádka, se kterou se v mezičase relativně usmířila, jí to vymluvila. „Akorát zas tneš do živého, vyser se na to … “ Marie si to teď vyčítala, mohli být usmíření, ale nejsou a už ani nebudou. Věděla jen to, že je dobrý čas pro odpuštění. Ostatně, proč pořád žít ve starých křivdách? Oba přece udělali chybu… vstala a šla si čistit zuby. A tak plynuly dny a týdny plné vnitřního truchlení, o kterém nikomu nechtěla říct. Návaly strachu a paniky neustupovaly. Až si jednoho květnového večera lupla několik prášků na uklidnění, které ji tu zbyly od smrti mámy (kterou mimochodem neprožívala vůbec) a zalila to třemi panáky slivovice. Vzápětí v podstatě upadla do kómatu. Byl to spánek tak blízký smrti, že by ji tři budíky nevzbudily. A k Marii přišel sen. Už se na to vyserSeděla u stolu, zapípal telefon, SMSka od Ondry. Stálo v ní: „Už se na to vyser, nezměníš to, mám tě rád.“ Ráno se pro vzbudila se zvláštním pocitem, sen si už přesně nevybavila, ale vzala do ruky mobil, ať koukne co je nového a ta SMSka tam opravdu byla. Marie vůbec nechápala, co se děje. Cítila jen, jak k ní pomalu přichází panika. Nejdřív pocit, že se nemůže nadechnout, pak bušení srdce, brnění končetin…. Lehla si a snažila se to rozdýchat. Jak je to možné? Snažila se pochopit, co se právě teď děje. Vybavovala si ty prášky, slivovici a pak prostě odpadla. „Doprčic… Jak je to možný…“ Na stole zavibroval mobil. Další zpráva, zase Ondra? Cože. Ruce se jí rozklepaly. Odemkla obrazovku a klikla na ikonku zprávy. „Ťuk ťuk, je někdo doma?“ Třes rukou ji tak ochromil, že nedokázala odepsat. Rozhlédla se po pokoji. Byl den, Ale ten pokoj vypadal nějak jinak. Nad postelí byly fotky, ty už přece dávno nemá. A co ten psací stůl… Počkat, tak tohle je fakt blbost, takhle její pokoj už pěkných pár let nevypadá, vždyť takhle vypadal když ještě bydlela u mámy. „Kurva?“ Cože?Chtěla se z boku přetočit na záda, ale něco jí překáželo. „Ty vole, Pavel? S tím jsem chodila, když mi bylo tak dvacet,“ bleskne Marii hlavou „Hmm, takže máti má noční. Kolik máme hodin? Hm šest, máma se vrací v osm. Tak a teď je otázka, jestli jdu do práce, nebo do školy. Ehm, jak to asi mám vědět?“ Marie se cítila divně. Připadalo jí, že má kocovinu. No aby ne, s Pavlem byl ten vztah, dejme tomu, divočejší. „Dobré ráno, ty nespíš,“ zeptal se náhle muž… „Vždyť včera to byla jedna velká jízda, to chce trochu vyspat kocovinu,“ culil se.
„Ale já budu muset do práce, navíc máma je tu taky coby dup… Chceš, aby tě tu chytila?“ „Dneska máš volno, proto jsme kalili, koukám, že si přebrala fakt hodně…“ „Víš co, Pájo, bež prosím domu, ať je klid, napíšeme si.“ Pavel se celkem v klidu sebral, oblékl a vyrazil ku domovu. „Papa,“ zabouchly se za ním dveře. Marie zůstala ležet nahá v posteli. Žaludek jí svírá příšerný pocit na zvraceni. Hrozná kocovina. Rozpité lahve alkoholuVstane, aby prošla byt a zjistila, jestli nenechali nepořádek. No a taky, že jo. V kuchyni skleničky, talíře, rozpité lahve alkoholu. Poklidí, dá si sprchu a pak sebou třískne zpátky do postele. Probudí se znovu až v poledne. Opět nechápe, kde je a co se děje. „Doprčic, to nebyl sen?“ štípe se střídavě do ruky a do stehna, pak si dá i facku. „Au, já fakt nespím, tohle není sen?“ Vyleze z postele a koukne vedle, máma spí „dost nahlas“. Bere si z lednice vychlazený džus, to přesně potřebuje, aby se trochu dala dohromady. Úplně zapomněla, jak je hrozný mít kocovinu. Najednou navíc dostává děsnou chuť na cigaretu. To už taky nezná, spoustu let se cigaret nedotkla ani malíčkem. Pije džus a prohlíží si svůj pokoj. Úplně zapomněla, jak vypadal. Na jedné zdi plakáty oblíbených kapel. Pod nimi obří plakát Jágra, toho milovala. Nad postelí a kolem dveří pak měla spoustu fotek kamarádů, ale i přírody. Skoro všechno, co pro ni bylo důležité. Píp píp, ozve se známá melodie příchozí SMSky. Je od Katky. „Večer kalíme, přijď do Lopeze.“ Při pomyšlení na další alkohol se málem pozvracela. „Dneska nejdu,“ odepsala a šla si zase lehnout. „Kolikátého tak asi je,“ mrkne a mobil. Prvního listopadu 2013. Nechápavě protočila panenky, vstala a šla se projít.
|
Tohle sídliště neviděla už roky, dávno bydlela jinde. Nesnášela to tu. Uvědomila si, že jde o dobu, kdy chodila do práce, zároveň do školy, strašně kalila a nedokázala si jít za tím co opravdu chce. Často si říkala, že právě v této době měla opustit hloupou práci v supermarketu a více se soustředit na školu. Potřebovala sice peníze, protože máma by jí školu nikdy nezaplatila (ostatně stejně jako cokoli jiného, třeba hloupé tričko), ale už vlastně měla našetřeno. (Studovala Vyšší odbornou a tam se platí školné. „No jo vlastně, mám fakt peníze?“ Zkontrolovala bankovnictví. Ještě, že má od začátku stejné heslo. Peníze tam byly. Dvě stě tisíc. Chtěla část použít na školu a část na základ hypotéky.
Marie pořád nechápala co se děje, ale přikláněla se k variantě, že je to sen a ve snu si přece může dělat co chce. Takže by konečně mohla udělat to, co si celé roky říká, že udělat měla.
Vrátila se z procházky. Matka už byla vzhůru.
Pojď sem
„Marie, pojď sem,“ volala na ni z obýváku, sotva otevřela dveře. „Ahoj mami…“
„No nazdar, poď sem….! Něco ti ukážu a ty mi to vysvětlíš. Poď Poď….“
Marie přišla do obýváku, který máma používala jako ložnici. „Poď za mnou,“ odvedla ji na záchod a zavedla prkénko.
„Můžeš mi vysvětit co to je? Koho jsi tu měla?????“
Marie se totálně vystresovala, dech se jí zrychlil. Přesně si vybavila tento den a výslech ohledně kapky moče pod prkýnkem…
Doktor Faust našlapaný rockem? Mefisto jako žena? Zajděte si na Maniny!
Tehdy to svedla na návštěvu jediného kluka, kterého její matka snesla, Ondry, a svojí nejlepší kamarádky Jany. Ale teď to byl sen, proč by lhala…
„Byl tu můj přítel Pavel, alespoň měl tolik slušnosti, že zvedl prkýnko, a dokonce ho i položil nazpátek. Vidíš to… šikovnej, viď.“
Moč na prkénku
Matka rudla a lapala po dechu. „No Marie, to snad nemyslíš vážně?? Ty jsi tu někoho měla? Navíc chlapa,“ řvala. „Jojo, vidíš to, měla, popili jsme, popovídali jsme si a než jsi přišla, tak byl pryč.“ Muži byly u nich TABU.
Strhla se šílená hádka. Matka začala do Marie tlouct rukama a řvala něco o tom, že si sem nemá zvát nikoho, navíc bez dovolení, a že to snad nemyslí vážně. Marii bylo 24 let a už dávno s matkou nechtěla bydlet, ona jí u sebe ale držela takovou nepsanou dohodou, takovým nepopsatelným strachem z toho, jak by matka vyváděla, kdyby se Marie odstěhovala. Ostatně řešilo se to v průběhu let už několikrát. Marie se bála odstěhovat, aby matka nezůstala sama, a samozřejmě také prostě nechtěla mít problémy.
Teď se postavila doprostřed obýváku a přestala se ponižovat. „Víš co mami, vyser se na to. Já už na to prostě nemám. Mám našetřeno a vyhlížím si byt, odstěhuju se, a myslím, že to nám oběma udělá dobře. Záchod umeju a půjdu ven.“
Matka se rozeřvala na celé kolo, ale Marie se sebrala a šla do svého pokoje, sedla si k počítači a sepsala a vytiskla výpověď.
Matka pořád ječela, ale Marie se prostě sebrala a odešla do práce odnést tam výpověď. Ještě jak se zavíral výtah, tak za sebou slyšela známé volání: „Kam si myslíš, že jdeš? Víš ty, kdo já jsem?“ Dovětek: „já jsem tvoje matka,“ už ale spolky zavírající se dveře výtahu.
Výlet do Lopeze
Podání výpovědi proběhlo hladce a teď jí běžela dvouměsíční výpovědní lhůta. Respektive skoro tříměsíční, protože je prvního, ale s manažerem se dohodli, že ten leden už třeba nebude muset být a že si řeknou během prvních čtrnácti dnů v listopadu.
Vzala mobil, našla Katku a vytočila její číslo. „Čus hele, já sjedu za váma do toho Lopeze, jste tam?“ Jasný, pojeď.“ „A můžu přespat?“ „Jasný…“ „A můžu přespat dýl?“ „Joooo, něco se stalo? Víš co, pokecáme, až přijdeš.“
Když přijela do Lopeze, tak už byla pěkně rozjetá zábava, a byl tu i Ondřej a nadšeně se k ní hlásil. „Do prdele, to je ten večer, kdy jsme se pohádali,“ bliklo jí hlavou: „Ještě evidentně pohádaný nejsme…“
Hráli šipky, fotbálek, bowling… A pak společná kamarádka Lenka vstala, že jde domů. „Do prdele, já nemám prachy, já nechala peněženku doma!“ „Nech to bejt,“ volal Jirka, „měla jsi jeden drink…“
Marie si přesně vybavila, jak to bylo tehdy a jak řekla Lence, ať se na to vysere, že Ondra vždycky platí. Něčím jí tenkrát naštval, nemyslela to zle. Sama se dost špatně cítila, když jí na něco zval, neměla to ráda, ale připadalo jí neslušné odmítnout. Tehdy to z ní vyletělo, prostě blbost.
Měla jsi jen jeden drink
Teď udělala jinak. „Leni na, tady máš, dáš mi to příště,“ vytáhla dvoustovku z peněženky a podala ji Lence. Toho večera se s Ondrou nepohádali, šla spát ke Katce. Šla do koupelny, otevřela dveře a najednou stála uprostřed parku, kde na lavičce seděl povědomý muž. Když Marii uviděl, tak vstal. „No pojď Maruško, už na tebe čekám….“
„Vidíš, jaké by to bylo, kdyby ses tehdy nebála jednat tak, jak jsi chtěla? Kdybys nežila ve lži? Kdyby ses zbavila toxických vztahů, práce a tak dále? Jak se cítíš?“
Marie opět vůbec nechápala co se děje, ale odpověděla. „Je to skvělej pocit!“
„Tak vidíš, co si teď vybereš? Chceš dál žít ve strachu a lži, nebo si vybereš upřímnost i za cenu toho, že se na tebe občas někdo trochu naštve?“
Anděl Páně přilétl do Karlína: Ďábelsky skvělý Lambora a pár zázraků
„Já si připadám jako v začarovaném kruhu, já vůbec nevím, co mám dělat, nebo co by bylo lepší, mám jen strach.“
„PŠT,“ dal jí prst na ústa. „Naslouchej svému vnitřnímu hlasu, dělej to, co opravdu považuješ za správné, a to, co vážně chceš. Co kdybys teď dostala druhou šanci? Chtěla bys zůstat tady, nebo se vrátit do svého staršího já, které nedokázalo žít v pravdě jenom proto, aby nikomu neublížilo?
Ta otázka byla těžší, než se zdá.
S Marií se točil celý svět, vůbec totiž nevěděla, co se děje. Mohla si vybrat. Všechno mohlo hned teď skončit, všechno mohlo být fajn. Nebo se mohla vrátit zpátky do doby, kdy je Ondra mrtvý, celá parta je rozhádaná, máma je mrtvá a Marie má deprese a panické ataky.
Chci být v míru
„Chci mít klid v duši,“ odpověděla.
„Co to pro tebe znamená?“
„Chci být prostě se vším v míru.“
Najednou padala a padala a padala, trhla sebou a byla vzhůru. „Cože, já jsem spala?“ zamumlala sama pro sebe. Mrkla na mobil a tam bylo 1. listopadu 2013 a psal Ondra.
Ale nebylo to tak, jako předtím. Teď si moc dobře uvědomovala, že to všechno byl jenom sen. Že neprožila žádných 10 let a všechny ty hrůzy. Prostě se jí všechno jenom zdálo. Převalila se na bok, ale něco jí překáželo v posteli – Pavel. Protočila panenky. „Je čas vstávat,“ pomyslela si: „Máma za chvíli přijde.“
„Dobré ráno, ty nespíš,“ zeptal se náhle muž… „Vždyť včera to byla jedna velká jízda, to chce trochu vyspat kocovinu,“ culil se.
„Ale já budu muset do práce, navíc máma je tu taky coby dup… Chceš, aby tě tu chytila?“
„Dneska máš volno, proto jsme kalili, koukám, že si přebrala fakt hodně…“
„Víš co, Pájo, běž domů… Chtěla bych tenhle náš vztah ukončit, je pro mě těžký takhle žít. Za chvíli přijde máma a já nechci, aby tě tu chytila.“
Už mě to nebaví
„A víš co? Já ti na to už seru,“ utrhl se na ní náhle. „Mě už to nebaví, pořád se schovávat. Seš už dávno dospělá, k čemu je tohle dobrý…“ zvyšoval hlas.
Cítila, jak moc je opilá, chvíli nebyla schopná slova, ale potom z ní vypadlo. „Máš pravdu, už mě to taky nebaví….“
„Miluju tě,“ řekl to! Řekl to poprvé. Políbili se.
Mnichovo Hradiště, Londýn, Brno, Praha – tudy projede »vánoční expres« Tomáše Vaňka
Vstali, poklidili nepořádek z předchozího večera. Marie si zabalila pár nejnutnějších věcí a šla na pár dní bydlet k Pavlovi. To, jak se jí zdálo, že je jejich vztah nevztah jenom o alkoholu a o sexu se najednou ukázalo jako omyl. Měli se rádi, jenom si to neuměli říct.
Když její máma ráno přišla z práce a Marušku nenašla, tak jí volala a volala. Jenže ona vyspávala kocovinu, její poslední těžkou kocovinu. Marie totiž najednou věděla, co dělá pořád špatně. Nedokázala jí oponovat. Nikomu nedokázala oponovat.
Tentokrát ne. že nechtěla, ale ani nemohla reagovat na matčino volání, nebo na SMSky o počůraném prkénku na záchodě. Nemohla tam stát a absorbovat všechen její vztek. Spala, spala klidným spánkem a přesně věděla, co bude dělat dál.
Stres byl pryč
Po prouzení se nestresovala, bylo jí jedno kolikrát máma volala a kolik poslala SMSek. „Jela jsem k mému příteli, budu teď u něj pár dní, ozvu se,“ odepsala na všechny ty nenávistné zprávy od mámy. Pavel ještě spal, tak si uvařila kávu, šla se projít, dala výpověď a v klidu se vrátila do svého nového domova. Pavel už byl vzhůru a večer s ní jel do Lopeze.
Hráli s kamarády šipky, fotbálek, bowling… A pak společná kamarádka Lenka vstala, že jde domů. „Do prdele, já nemám prachy, já nechala peněženku doma!“ „Nech to bejt,“ volal Jirka, „měla jsi jeden drink…“
Marie se k ní naklonila a šeptla. „Leni na, tady máš, dáš mi to příště,“ vytáhla dvoustovku z peněženky a podala ji Lence. Potom si ještě dali jedny šipky a šli s Pavlem k němu. Konečně ho ukázala kamarádům. Vídali se už poměrně dlouho, ale on žádné její kamarády neznal.
Stála uprostřed parku
Toho večera nešli spát výrazně pozdě, ani nebyli opilí do němoty. Chvíli si povídali, Marie se potom zvedla a šla do koupelny vyčistit si zuby. Otevřela dveře a najednou stála uprostřed parku, na lavičce seděl povědomý muž. Když Marii uviděl, tak vstal. „No pojď Maruško, už na tebe čekám….“
„To je déjà vu?“ pomyslela si.
„Ale prd déjà vu,“ zasmál se…
„On mi čte myšlenky?“
Vidíš, dneska jsi to udělala zase jinak. Tahle realita ti vyhovuje, nebo tě ten den mám nechat prožít ještě jednou? Tvoje tělo už si zvyklo na cestování v čase, ani ti to dneska nepřipadalo divný…“ smál se muž.
„Já to nechápu, myslela jsem, že to byl jenom sen…“
Druhá šance
„Ale kdeže, jenom jsem ti dal šanci a pak ještě jednu, abys to udělala ještě líp. Normálně tohle nedělám. Ale já ti nevím proč, prostě občas, takhle kolem dušiček, si někoho vyberu. To víš podzim, to je taková tajemná doba a za chvíli máš Vánoce, tak to, aby jeden udělal nějakej ten dobrej skutek…“
„Kdo jsi?“
Držitelka Thálie a šéf Roztančeného divadla zatančí valčík a sambu: Jak jim to ladí?
„To jsi ještě nepoznala? Já jsem Osud a chci, aby lidi věděli, že existuju, ale taky by měli vědět, že si na mě nemůžou stěžovat. Velkou část mne samotného si totiž tvoří sami. Co velkou, spíš většinu svojí životní cesty si tvoří sami. Ale jsem tu, dohlížím na všechny a jsme rád, když alespoň občas od někoho slyším, že nemůžu za všechny vaše utrpení,“ rozchechtal se Osud na celé kolo. „Takže takhle to necháme? Nebo si to dáš ještě jednou?“
„Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych to zkusit tak, jak je to teď.“
„Dobře, jak si přeješ. Ale další šance už nebude,“ vztyčil varovně ukazováček.
„Beru na vědomí,“ zašeptala a nejednou stála zpátky uprostřed Pavlovy koupelny a přesně věděla, jak chce svůj život žít dál. Nebo alespoň měla ten pocit. Přistoupila k umyvadlu a tam ležela malá stříbrná brož. Byl to kruh. Přesně takovou měl předtím Osud v parku.
„Takže se mi to vážně nezdálo, dostala jsem druhou šanci.“ Stála tam a v němém úžasu ještě pěkně dlouho koukala sama na sebe do zrcadla, než si vyčistila zuby a lehla si vedle Pavla.
