Poslední člověk v Kolíně… tedy vlastně na Zemi. Stránský a Matonoha bavili v Městském divadle

 

Představení producenta Michala Jančaříka v režii Viléma Dubničky, které mělo v roce 2025 premiéru v pražském Divadle Metro, zavítalo letos v listopadu také do Městského divadla Kolín. Tam jsem předtím zavítala pouze jednou, a to v případě hostování pardubické Pekařovy ženy. Jelikož mi tam ale bylo dobře, ráda jsem se tam po čase vrátila. A i tentokrát se jednalo o vrcholně milý zážitek. 

 

Coby divák primárně pražský jsem ocenila především šatnu zdarma a program za symbolických 10 Kč. Kromě toho má divadlo příjemné prostředí a usměvavý a ochotný personál. Nehledě na široký výběr laskominek na baru.

 

Ale zpět k Poslednímu člověku na Zemi. Vlastně jsem dopředu nad tím názvem úplně nepřemýšlela, nic si nezjišťovala a spíš jsem se nechala překvapit. Je ale pravda, že už první pohled na scénu mi něco málo naznačil. Především jakýsi reklamní banner, který visel v pozadí. Zaprvé bych tipla, že s jeho výrobou pomáhala umělá inteligence, o níž je v představení také řeč. Především ale dobře dokreslil počáteční atmosféru a situaci, v níž se v příběhu nacházíme. Stejně tak kostýmy Lenky Poláškové mě zaujaly svou trefností. Náznak vesmírného skafandru a jinak vlastně velmi civilní oblečení. Jeden z kostýmů pak vyloženě slouží jako vtip. Kromě toho ale herci pracují i s takovými detaily, jako je vytahování rukávů nebo popotahování kalhot. 

 

Když říkám herci, měli bychom si je postupně představit. V první chvíli to vypadá tak trochu na slovní přestřelku Martina Stránského právě s umělou inteligencí (hlas jí propůjčují buď Klára Kovaříková nebo Michaela Böhmová), ale než to začne být beznadějně repetitivní, dojde naštěstí k nečekanému zvratu. Na scénu přichází Tomáš Matonoha a to pravé dobrodružství teprve začíná. Na přetřes přijdou vtipy na téma nesnesitelné byrokracie a později i manželství a mezilidských vztahů obecně. Oba pánové mají skvělé komediální načasování, ba co víc, skvěle na sebe slyší. Jejich vzájemná dynamika, která se navíc v průběhu představení různě mění, dokonale funguje. V případě Tomáše Matonohy pak musím pochválit i to, jak výborně dokázal postavu Václava a jeho specifika vykreslit. Ačkoliv z pusy vypouštěl šílenosti, zněly v jeho podání naprosto přesvědčivě a hlavně naprosto upřímně a pochopitelně. 

 

Přímo o příběhu už by bylo škoda prozrazovat víc, ale pokud máte chuť na příjemnou oddechovku (a to včetně pár filozofických momentů) a máte čas hodinku a půl (hraje se bez přestávky), můžu vám tuto komedii vřele doporučit. A jedno vím jistě  –   návštěva v divadle vám uteče stoprocentně o poznání rychleji než návštěva jakéhokoliv úřadu! 🙂