Dvě ženy na jedné šachovnici a rovnice, která nevychází… Jaká je Odmocnina ženy?
Zdánlivě obyčejná školní třída a setkání učitelky s matkou svého žáka. Rozhovor mezi nimi může na první dojem působit obyčejně, ale opak je pravdou. Pod touhle slupkou se toho skrývá daleko víc a postupně nám to odhaluje představení Odmocnina ženy.
Benátky nad Jizerou otevírají novou dětskou skupinu. Rybičky přijímají děti
Když jsem před rodinou zmínila název tohoto divadelního kousku z produkce Živé tvorby, který je aktuálně k vidění v Galaxii Háje, došlo k všeobecnému zmatku a otázce, o čem to tak asi bude. Dokonce zazněl názor, že odmocninou ženy by mohl být muž. Podotýkám, že to vyšlo právě z úst muže. A vlastně to nebylo ani tak daleko od pravdy, protože ač v představení žádní chlapi přímo nevystupují, rozhodně je o nich řeč. A především o jednom.
Děj z pera Kanaďanky Jordi Mand (v překladu Lucie Melicharové) nemohu podrobně popisovat, jelikož daleko silnější zážitek jistě budete mít, pokud se vám vše bude postupně odkrývat přímo v divadle. Každopádně, pokud to třeba máte podobně jako já a matematika nepatří mezi vaše oblíbené disciplíny, můžu vás uklidnit – žádné složité rovnice a těžké příklady tady nehrozí. Naopak, řekla bych, že ten výpočet, o který tu vlastně celou dobu běží, je až primitivní a bohužel v životě velmi častý – 1+1 = 3.
Tomu, že se v ději nacházíme ve škole, odpovídá i scéna (Viktorie Drobná) v čele se stolem coby katedrou a pár židličkami. V rohu je ještě polička na šanony, ale to je zhruba vše. Víc vlastně není potřeba. Jen bílá stěna a na jedné straně dveře, které mají původně zůstat otevřené, ale dlouho to tak nezůstane. Také mě zaujalo, že než představení začalo, bílou stěnu zdobila projekce, na níž byl text. Ten přesně popisoval dané místo. Tak trochu, jako bychom nahlíželi přímo na první stránku scénáře.
Projekce se objevují i v průběhu inscenace, i když ne nijak přehnaně často. Většinou zde můžeme sledovat detailní záběry na obličeje našich dvou hlavních aktérek, případně nahlédneme malinko i do jejich běžných životů. Někdy vidíme i podobu postav, které zde sice přímo nevystupují, ale mluví se o nich. Máme tak představu, jak vypadají ti, kdo tento příběh dotvářejí.
Na vlně efektní skromnosti fungují i kostýmy (Simona Zemanová) – máme zde dvě ženy a už podle jejich oděvů je nám jasné, že jsou každá jiná. Paní učitelka sází na něžné a rozevláté šaty, ovšem důležitý je i růžový svetřík. Druhá žena má elegantní kalhotový kostým, pod sakem jen lehké tílko. Asi není náhoda, že jde během večera ona vrchní vrstva dolů. Vždyť i nějaké ty vnitřní vrstvy tu jsou postupně odkládány, než zůstane všechno holé a odhalené až na dřeň.
To by samozřejmě nebylo možné bez dvou naprosto špičkových výkonů, navíc skvěle vedených režisérem Tomášem Mašínem. Vlastně herečky nechci ani srovnávat či popisovat, kterým gestem jedna či druhá prozradila. Řeknu jen tolik, že Martina Preissová coby Marie a Pavla Gajdošíková v roli Terezy jsou zkrátka geniální. Věřila jsem jim zkrátka vše do puntíku. Navíc se výborně doplňovaly a vytvořily tak na jevišti naprosto sehraný tým.
Někdy má zdánlivě navrch učitelka, jindy matka. Možná si více oblíbíte pouze jednu z nich, možná jednu budete víc litovat. Ovšem pravda je taková, že oběma dámám toho osud dost naložil. Navíc toho mají možná společného víc, než se zdá. V šachové partii zvané život má každá jinou strategii, ovšem jejich cíl je vlastně identický. Jedna začala hrát dříve a teď je zdánlivě v patové situaci. Moc možných tahů už nezbývá. Ta druhá? Ještě tak daleko není, ale kdo ví, třeba jednou skončí úplně na stejném políčku. A vlastně bych se tomu vůbec nedivila.
Od pohrdání k vzájemnému respektu? Vztahy Polska a Česka očima režisérky Šarlatána Agnieszky Holland
