Kosa v mlze part 2
Když už jsem únavou konečně usnula, budily mě ze spánku strašidelné sny. Pořád se mi vracel ten večer. Bouchání, štěkot, ten výjev na terase. Voda v koupelně, řev z okna a mobilizace sousedů, to, jak přijeli policajti, chodili po domě a nechtěli nám věřit, co se dělo. Řvala jsem ze spaní tolik, že ke mně přišel bachař a snažil se mě uklidnit. Probudila jsem se šíleným řevem a pláčem. Po tomhle si snad už nikdo nemohl myslet, že bychom byli vini.
Když jsem se uklidnila, přestala brečet a trochu to prodýchala, za chvilku mi zase začala padat víčka. Spánek přicházel pomalu, velmi pomalu, ale nakonec přišel a já se zase odebrala do říše snů.
Moje cela měla mříže a za nimi ještě dveře. Policista, který měl službu, nechal dveře otevřené. Dost se lekl mojí noční hysterické scény. Říkal, že kdybych se děsivě vzbudila znovu, měl by mě raději pod dohledem. Byl hodný, ale usnul dřív než já.
Můj spánek byl mělký. Nemohla jsem se dostat do hlubší fáze. I tak se mi zdál živý sen. Z něj mě ale najednou vytrhl zvláštní zvuk. Jako kdyby železo škrábalo o železo. Pomalu otevírám oči a leknutím vypísknu. Za mřížemi je černá postava s kosou a tou kosou jezdí po mřížích.
Vykulím vyděšeně oči. Snažím se pořádně prohlédnout tu osobu. Podle hábitu bych řekla, že je to žena. Z rukávů jí lezou ruce s dlouhými kostnatými prsty a v jedné z nich třímá kosu. Vypadá, jako kdyby byla částečně průhledná, neúplná, jako kdyby jí chyběla hmota. Do tváře jí nevidím. Kůži na rukou má šedivou a poloprůsvitnou. Zřetelně vidím všechny žíly a dlouhé špinavé nehty, které vypadají jako špička nože.
Cítím nevysvětlitelnou hrůzu. Té osobě nevidím do tváře. Vidím jen černou postavu a z rukávů trčí ty mrtvolné ruce. Kouká na mě a kosou přejíždí po mříži. Skřípavý zvuk mě přivádí k naprostému šílenství. Najednou se ozve tichý pištivý smích: „Cha, cha, chá. Myslíš, že jsi v pohodě? Myslíš, že tady jsi schovaná? Myslíš, že na tebe nemůžu?“ skřehotá osoba a natahuje ke mně kosu.
„Pomoc, pomóóóc!“ začnu křičet jako na lesy.
„Jen si křič, jen si řvi, nikoho se nedovoláš. Všichni spí a díky mému mocnému kouzlu se jen tak nevzbudí. Můžeš řvát, křičet, pištět, můžeš dělat, co chceš, nebude ti to vůbec nic platné,“ skřehotá ta černá postava s kloboukem a kosou.
Dívám se na přízrak a nevěřím vlastním očím. To snad není pravda. V tu ránu začaly kostelní hodiny odbíjet čtvrt na jednu v noci. Dívám se na babiznu, která ke mně natahuje kosu, a najednou je pryč. Fuč. Ta tam. Nevěřícně kroutím hlavou, ale už neusnu. Až k ránu, když už svítá, mě únava přece jen přemůže.
PaedDr. Jana Kilevníková: Bude to Polabský ledňáček, který žije kolem Labe v Lysé
Po pár desítkách minut spánku mě budí dozorce. Zase bude další výslech. Rychle se dám do pořádku a jdeme na to.
Ve výslechové místnosti je jedna policistka a kamera. „Prý jste v noci měla děsivé sny,“ začne lehkou konverzací.
Já jí odvyprávím svůj sen a potom se znovu dostáváme k tomu, co se předešlého večera dělo u nás doma. Policistka je celá bledá a moje vyprávění jí evidentně nepřidává. Kroutí hlavou a je vidět, že mému povídání vůbec nevěří. Potom přichází její kolega a bavíme se ještě ve třech.
Po, podle mě, velmi dlouhé době oba policisté odejdou a já zůstávám ve výslechové místnosti sama s kamerou. Je toho na mě už moc, po chvíli propadám v pláč. „Proč mi nikdo sakra nevěří, vždyť Martin i soused musí mluvit úplně stejně…,“ přemítám a netuším, co se děje za dveřmi.
Ten policista, který přišel, byl totiž předtím i u výslechu Martina a našeho souseda Patrika. Oba mluvili o černé postavě s kloboukem a kosou, oba se shodovali. Naše výpovědi se nelišily od těch včerejších. Ani po použití nejrůznějších policejních psychologických postupů, které mají přimět pachatele, aby přiznal i číslo své boty — prostě nic. Oba se shodli, že asi nemůžeme být blázni všichni najednou, ale zároveň mohli jen těžko připustit, že u nás ve Vlaštovičkách řádí krvežíznivá čarodějnice, která svým obětem stíná hlavy kosou.
V cele předběžného zadržení můžeme být maximálně 48 hodin a když nám nic neprokážou — což by bylo asi fakt těžké — tak nás musí pustit. Kolečko výslechů bylo nekonečné a k večeru už policisté opravdu připouštěli, že nás s největší pravděpodobností propustí. My jsme se však nezávisle na sobě shodli, že tam chceme zůstat. Martin, já, ani Patrik jsme se necítili na to, abychom se vrátili do Vlaštoviček.
Je večer a já se bojím usnout, děsí mě představa, že zase přijde přízrak. Ale nakonec usínám a opakuje se včerejší scénář — děsivý sen, řvaní ze spánku, přichází dozorce, přinese mi sklenici vody a chvíli si povídáme. Tak nějak oba tušíme, že jsme nic neprovedli a že trauma, které zůstává, je obří. Navíc všem — nám i policistům — vrtá hlavou ten zvláštní oheň, který prý stále plane v našem ohništi.
Dozorce odchází a zase nechává otevřené dveře. Díváme se přes mříže do chodby a nechci spát. Za žádnou cenu nechci usnout. Bojím se snů, ale bojím se i bdělého stavu. Kostelní věž odbíjí půlnoc. Jakmile se ozve poslední rána, tak za mřížemi zase stojí ona. Čarodějnice. Přízračná černá postava s kloboukem a kosou. Do obličeje jí vidět není, ale vidím ty její příšerné, hnilobné, šedivé poloprůhledné ruce s drápy do špičky, které připomínají nože. „Cha, cha, chááá, nezbavíš se mě. Pěkně tě rozpářu, kousek po kousku ti rozpářu kůži a pak…“
„A pak co?“ skočím jí do řeči. Dneska zůstávám klidná. Evidentně za tu mříž nemůže, to by mě zabila už včera.
„A pak šoupnu tvoje srdce, bránici a žluč do kotlíku,“ odpoví přízrak.
„A co z toho budeš mít? K čemu to bude dobré?“
„To se už nedozvíš, to ti může být jedno,“ odsekne.
„No to mi teda jedno není. Chci vědět, co se mnou uděláš, ty babice. Podívej, třeba se pak nebudu tolik bránit.“
„Ty se nebudeš bránit ani teď, jenom musím odemknout tuhle mříž…“
„Vždyť umíš čarovat, proč bys odemykala?“
„Protože v těch mřížích i ve zdech téhle cely je něco, co moje kouzlo neumí překonat. Zatím. Až budu mít zpátky tělo, bude to zas o něco veselejší,“ zaskřehotala čarodějnice.
Když tu náhle se probudil dozorce, který spal na chodbě kousek odtud. Plíží se k čarodějnici se zbraní v ruce. Plíží se potichu jako myška, ale v tu ránu začne věž kostela odbíjet čtvrt na jednu a babizna je pryč. Policista zůstane nevěřícně zírat a obratem volá vyšetřovatele případu. Samozřejmě ho vzbudí.
„Ty v tý práci chlastáš, ne? Čarodějnice? Vy jste se všichni zbláznili,“ utne hovor a pokračuje ve spánku. Policista ale neváhá a stáhne si kamerový záznam. Chodby jsou tady totiž střežené. Ráno se záznamem jde za kolegy, kteří nás vyšetřovali, a všichni jen nevěřícně kroutí hlavami. To přeci není možné?!
Je asi devět hodin dopoledne, celé oddělení je na nohách a nikdo nechápe, co se v noci u mojí cely dělo. Každopádně už jsme s Martinem i Patrikem zase pohromadě a chystáme se na propuštění. Ale tu ránu se zatáhne a nad policejní stanicí začne obrovská bouřka. Vane silný vítr a hrom stíhá blesk. Rána, zajiskří se, vypadnou pojistky, střih — a všechno je normální. Dozorce, který mě v noci hlídal, se na mě otočí: „Co tady děláte, kdo jste?“ Oddělení ztichne a zraky všech přítomných směřují na nás. Stojím před velkou obrazovkou, na které ještě před setinou sekundy byla čarodějnice u mojí cely. Teď tam je záznam mladíka, který se na nádraží snaží ukrást kolo.
Všichni koukáme jako tele na nová vrata, ale pak se Martin duchapřítomně chopí řeči: „Ale nic, my jsme přišli nahlásit krádež zahradní sekačky, ale zrovna se bavíme, že to jde i online. My vás nebudeme obtěžovat, raději jdeme, nashledanou…“
Vycházíme ze stanice plní otázek.
Co to sakra bylo?
Proč nás to nechalo dva dny vycukat?
Co bude doma?
Jsou ti dva sousedé živí?
Safra, to je ale divná situace.
Co teď?
Patrik se podívá na mobil. „Hele lidi, vy mi asi nebudete věřit, nebo jsem se zbláznil, ale předevčírem bylo 31. 10., že jo?“
„Jo,“ odpovíme sborem.
„No a dneska je zase 31. 10.!“
Jsme zaraženi ze skutečnosti, že jsme se posunuli v čase. Vůbec se nám dění posledních dní, hodin a minut nelíbí. Jasně, komu by se taky líbilo. Stojíme před policejní stanicí. Je zima. Zvuky ulice jsou mi po dvou dnech s nevalným spánkem nepříjemné. „Tuuuuuuuuuuuuuut,“ ozve se od křižovatky následované pištěním brzd. Lekneme se a prudce otočíme hlavami, všichni tři najednou. A všichni tři zároveň vidíme, že přímo před námi stojí zaparkovaný náš vůz, Mazda 6. Všichni tři se na sebe zmateně podíváme.
Martin jako kdyby chtěl něco říct, ale jen mlčky vsunul ruku do kapsy u kalhot a vyndal z ní klíčky. „Cože?“ vykřikl. „To snad není pravda,“ dodá záhy.
Tak co už, jdeme k autu. Lepší vézt si zadek v klidu, než honem rychle zjišťovat jízdní řády.
Nasedneme do auta a všechno se najednou tak nějak zavlní a zachvěje a… crrr crrrrr — vyzvání mi telefon na mém stole v práci. Sedím na své kancelářské židli a poslouchám šéfa, který nám po stopadesáté opakuje, jak nic nestíhá a jak musíme vymýšlet nové věci, aby rostlo povědomí o naší organizaci, s dodatkem, že by bylo fajn udělat ve vedlejší obci trhy, na kterých bychom samozřejmě měli také stánek.
Mám takový zvláštní pocit, jako kdybych to už někdy zažila. Déjà vu… Ale nevěnuju tomu pozornost, prostě den jako každý jiný a tenhle pocit prostě člověk někdy má. Ještě netuším, že jsme se vrátili — nebo byli vráceni v čase. Kdybych to věděla, kdybych nebyla očarovaná, určitě by mi šly hlavou myšlenky na to, jestli tím, že jsme se zázračně vrátili v čase, zmizel náš problém s čarodějnicí, nebo jestli si to dáme večer nanovo.
Pozor, v sobotu začínají výluky na železnici v Lysé i v Říčanech
Půl čtvrté, balím se k odchodu. Těším se domů, těším se na našeho pejska a na procházku, snad ji stihneme za světla.
Na naši vesnici se snesla tma a mlha, dneska je strašná zima, vypadá to, jako by se každou chvilku mělo spustit sněžení. Jsem sama doma a dívám se na tu hustou, neprostupnou mlhu a tmu za okny. Můj pes nervózně pochoduje po obýváku, čeká na pánečka, slíbil mu nějakou dobrotu, už je pět a páníček nikde.
Když tu mi připadá, jako kdyby v našem ohništi plál oheň. Přes tmu, ale hlavně přes hustou mlhu si tím ale vůbec nejsem jistá. Vezmu za kličku dveří na terasu s tím, že se tam dojdu podívat, ale s kličkou nejde pohnout. „Divný,“ zamumlám si a jdu ke vchodovým dveřím s tím, že to prostě obejdu.
Ale je zamčeno, ze zámku visí klíč a vůbec nevím, že bych ho do zámku strčila. Klíčem však nejde otočit. Když tu okénkem zahlédnu záblesk světel a slyším povědomý zvuk Martinova automobilu. Rána, zaklapl dveře a už slyším jeho kroky na cestičce k domu. Stojím za dveřmi, které se najednou rozletí. Jsem jako opařená. Stojím ve stínu vedle nich. „Ahoj zlato, to byl den…“ hlaholí muž, když tu se najednou zarazí a já taky. Chvíli stojí ve dveřích, jimiž do domu proudí chladný vzduch, a jako kdybych zahlédla stříbrný obláček jisker. Martin sebou škubne a prudce zabouchne dveře, které zároveň zamkne na dva západy. Oběma se nám náhle vrátily vzpomínky na včerejšek. Do toho Martinovi zvoní telefon. Patrik. I on si z ničeho nic rozpomenul a zabednil se v autě.
„Včera jsem vystoupil z auta, na sousedovic betonovém plotě jsem najednou zahlédl stín postavy v klobouku a s kosou a v dalším okamžiku jsem se válel svázaný do kozelce u vás na terase,“ vyprávěl překotně. „Dneska nevylezu. Ani mě nehne,“ domluvil a zavěsil.
Dlouze jsme se s Martinem dívali na sebe, když tu se v naší předsíni zjevil malý, asi metr vysoký mužíček. Koukám na Martina, na mužíčka, mužíček na mě, pak na Martina a takhle pár sekund jezdíme pohledem jeden po druhém.
„Dobrý den, jsem Driml, jmenuju se Eliot. My Drimlové jsme mocní čarodějové,“ v tu chvíli jsme asi metrového skřítka onehdy přejeli pohledem od hlavy až k patě a přísně jsme si ho změřili. „Zaregistroval jsem vaši reakci, ale nebudu ji raději řešit… není čas. Ve zkratce: váš dům chce obsadit čarodějnice, která v téhle vesnici kdysi žila. Tohle je dům, který se jí vždycky líbil. Nic víc v tom nehledejte. Jenže ona je už nějaký pátek prokletá a zbyl z ní jen stín. Tím, že jste dům koupili a zrekonstruovali, jste mu dali novou energii, kterou potřebovala. Její stín byl totiž v jeho zdech, vzbudili jste ho a připomněli mu, že chce ještě hodně škodit. No a ty,“ změřil mě krátce pohledem, „jsi mocná mágině, co se jí nehodíš do krámu. Není vůbec náhoda, že jste přišli bydlet právě sem, ale detaily teď není čas řešit. Máme jen 15 minut do okamžiku, než unese vaší starostce psa, čímž všechno začne. Dneska jsem vás vrátil v čase a zařídil, aby byl Martin včas doma. Jen vaše společná energie totiž dokáže zničit její touhu po moci. Uf. Takže, když mě teď poslechnete, nikdo neumře a s trochou štěstí se jí zbavíte. Ona by se totiž ráda zhmotnila a pokračovala ve svých čarách, třeba v politice, nebo kdo ví, jak by se chtěla realizovat.“
Koukáme na toho skřítka beze slova, ale chápeme, že se nemáme na nic ptát. „Dobře,“ vypráví ze sebe po několika dlouhých vteřinách Martin. „Co máme udělat?“
ORDINACE PODCAST: Naverbovaná Zrádkyně Kostková, Bibi a její trubci i opylovač Vilík
„Je to snadné. Nesmíme dopustit, aby vykuchala ty dva nepřátele, psa a tvoji manželku; potřebuje jejich srdce, bránici a žluč. Dům je teď chráněný kouzlem, takže se nemůže otevřít okénko v koupelně jako včera, babice se sem nedostane. Každopádně nám je to houby platné, jen jsem to pro jistotu začaroval, kdyby se rozpomněla na včerejšek. Vám jsem vzpomínky vrátil, ale ona je přeci jenom kouzelná bytost a mohla by se rozpomenout sama.“
Eliot skončil monolog, aby ve vteřině pokračoval. „Musíme uhasit ten její čarovný ohýnek, to dokáže jen mág starobylého rodu svojí krví. Aby babice zmizela, tak ji musíme vymazat, ne jen tak začarovat. K tomu je potřeba vzít jí její kosu.“
Hned jsme se začali domlouvat, jak to uděláme. Čarodějnice by právě měla být u starostky a unášet jí psa. Rychle jsme pozhasínali všechna světla v domě, aby to vypadalo, jako že nejsme doma. Já jsem se píchla do prstu a několik kapek krve vymačkala do skleničky od přesnídávky.
Nejhorší bylo pochopit, jak vzít kosu někomu, kdo je v podstatě přízrak. „Musíte nasbírat několik bylin — diviznu, tymián, zmijovec a špetku smilu lékařského. To zabalíte třeba do novin, zapálíte a hodíte po babici, až se zjeví. Ale pozor, to musí být rychlovka,“ popisuje Eliot a my na něj koukáme jako blbí.
Pak se ale teple oblékáme, obouváme a jdeme. Babice nikde, létá po vsi a shání všechny svoje oběti, aby měla ingredience do kotlíku. Takže úplně normálně jdu k zelenému plaménku, otevřu lahvičku od přesnídávky a snažím se těch pár kapek krve vylít na plamen. Nic se neděje, to kouzlo asi nefunguje… Zoufám si, Martin mezitím s Eliotem hledá všechny potřebné bylinky.
„Achjo,“ pronesu a vytáhnu z kapsy nůž, který jsem si předtím prozíravě nechala u sebe.
„Máte všechny bylinky?“ volám na ty dva. „Ano, máme,“ odpovídá Martin. Na nic nečekám, říznu se do dlaně a pár kapek mé krve dopadne do plamenů. Ty se ale rozhodně neuhasí, naopak — najednou se zvětší, jsou tak dvoumetrové, jen pozvolna přejde jejich barva ze zelené do oranžovo-rudé, jako když hoří dřevo.
„Hm, s tím jsem nepočítal,“ špitne Eliot, který je vzápětí u mě. No, teď to třeba půjde uhasit, hop a je u konvičky, hop, nabírá vodu ze sudu a už ji lije do ohniště, které teď s velkým syčením uhasíná.
Během vteřiny se na fasádě našeho domu, kterou osvěcuje lampa, zjeví černá postava s kloboukem a kosou. U nohou jí pokorně leží starostčin pes.
„Eliote, ty zmetku pekelný, co si o sobě myslíš,“ hřímá babice. „Co se pleteš do věcí, do kterých ti nic není!“
„Co bych se nepletl, přeci tě nenechám škodit lidem, my máme lidi rádi,“ odsekne jí. Evidentně však nečekal, že bude babice tak rychle zpátky.
„Stačilo málo! Pár ingrediencí ze třech mužů, mágině starobylého rodu a sleziny velkého černého psa. Mohla jsem to tu začarovat a zase se zhmotnit a žít život, který tobě podobní přetli v nejlepším,“ hřímala.
„Ale co, já to stejně udělám, nikdo jako ty mě nezastaví.“ Zvedla kosu a oba jsme v tu ránu leželi svázaní na zemi. Čarodějnice si však nevšimla Martina, který v mezičase stihl všechny bylinky zamotat do svitku novin a zapálit je. Ve chvíli, kdy jsme my s Eliotem spadli svázaní k zemi, hodil po babici noviny a v tu ránu jí upadla kosa. Teď už ale ta kosa nebyla jenom přízrak, byla to normální obyčejná kosa a my dva s Eliotem jsme byli najednou volní, kouzlo pominulo, pes zmizel a čarodějnice se proměnila v kapku rosy, která zůstala viset v prostoru. Eliot vstal, z kapsy vyndal malou skleněnou lahvičku a kapku do ní sebral. „A teď jí úplně vymažu z téhle reality,“ mluví a přitom sbírá kosu. A tenhle nekalý kouzelný předmět taky odnesu pod zámek, aby už neškodil. „Díky vám oběma,“ krátce pohlédl na mě, na Martina a pak zase na mě. Stáli jsme jako opaření a Eliot je náhle pryč. Koukáme s Martinem na sebe a vůbec nechápeme, co se tu právě stalo.
Vyvstalo tolik otázek. Fakt jsme to prožili? Byl to jen sen? Co to povídal o mágovi. Jsem z toho blázen. Kde je Eliot? Proč nám nic nevysvětlil? To je jako všechno?
Na Vlaštovičky se snášela mlha. V ten moment v ohništi zvláštně zapraskalo a vylétly zelené jiskřičky…
