Kosa v mlze
Na naši vesnici se snesla tma a mlha. Dneska je strašná zima, vypadá to, jako kdyby se každou chvilku mělo spustit sněžení. Jsem sama doma a dívám se na tu hustou, neprostupnou mlhu a tmu za okny. Můj pes nervózně pochoduje po obýváku, čeká na pánečka. Sliboval mu nějakou dobrotu. Už je pět a páníček nikde.
Audio verze
„Normálka,“ říkám si. Zasekl se asi na dálnici. Bydlíme kousek od Prahy a „dé desítka“, která k nám vede, je, mírně řečeno, problematická. V těchhle podzimních plískanicích je to ještě horší než normálně.
Nedivím se, jen si říkám, že muž ani nevolá. Snad už je blízko. Sednu si do křesla, zabalím se do deky a pes si lehne na moje nohy – příjemně hřeje. Beru si knížku a po pár řádcích mi začíná padat hlava, až spím úplně.
Vzbudí mě psí štěkot. Rek stojí u dveří na zahradu a zuřivě štěká. Koukám jeho směrem, ale nic nevidím. Běží do předsíně ke vchodovým dveřím a štěká ještě víc. Mrknu oknem ven, ale parkovací světla nevidím. Manžel tu pořád není. Letmo se podívám na hodiny – půl sedmé. To už je divné. Rek, náš vlčák, nepřestává štěkat. Začínám být vyděšená a raději běžím do předsíně, abych zamkla. Nesnáším tohle jeho nenadálé hysterčení. Kor takhle za tmy. To je mega děsivý.
Vracím se zpátky do křesla a beru do ruky telefon, který jsem měla položený na stolečku vedle křesílka. Tři zmeškané hovory od Martina. „Aha, mám vypnuté i vibrace,“ říkám nahlas a s údivem.
PaedDr. Jana Kilevníková: Bude to Polabský ledňáček, který žije kolem Labe v Lysé
Když tu mobil začíná znovu zvonit. „Ahoj, lásko, proč mi to nebereš?“ zeptá se mě drahý na druhé straně. „Promiň, já spala a měla jsem vypnutý i vibrace. Něco se děje?“
„Trčím u Starý Boleslavi, vůbec to nejede. Někde u Benátek je prý asi pět aut v sobě,“ hlásí dost naštvaným tónem v hlase.
„No jo, mlha,“ odpovídám a ptám se: „Vůbec se to nehýbe?“
„Ne, vůbec. Nechceš si se mnou povídat?“
„Ale to víš, že jo, můžeme.“
Kecáme asi půl hodiny, když Rek zase začne hystericky štěkat. „Miláčku, promiň, jdu ho zklidnit. Víš, jak mě děsí, když takhle vyvádí.“ Rozloučíme se a beru do ruky balonek. Asi na pikosekundu mi věnuje pozornost, ale pak se vrátí k oknu. Už neřve jako blázen, ale děsivě vrčí.
Hlavou mi blesknou nejrůznější myšlenky. Doufám, že nám po zahradě nechodí lupič. Vybíhám do prvního patra a pozoruju zahradu z horních pokojů. V mlze samozřejmě vidím prdlačku, ale zdá se mi, jako kdyby v ohništi plál oheň.
Teď se už regulérně bojím. Rek je pořád dole, kouká ven a štěká. Beru mobil a volám Martinovi.
„Ty jo, lásko, nezdálo se ti něco? To je divný… Hele, já už docela jedu, do půl hoďky bych mohl být doma. Pusť si telku a udělej něco k večeři,“ uklidňuje mě.
„OK, co by sis dal?“
„Hele, nemáme ještě v lednici tu dýňovku?“
„Jo, ještě tam je, tak já udělám krutonky a dáme k tomu palačinku, ty tam taky ještě jsou.“
Rozloučíme se, jdu dolů, uklidňuju Reka a když už neštěká a jen sem tam zavrčí, pustím televizi a jdu krájet chleba na krutonky.
„Krutý krutón,“ říkám si. A do toho mi z telky zní tóny ze seriálu Ulice. Když tu slyším jasné a zřetelné klepání na dveře vedoucí na zahradu. Mám zatažený závěs a strach se přiblížit. Klepání ignoruju, ale za chvíli se ozve znovu. Rek už je zase na všech čtyřech a půlkou těla pod závěsem. Beru do ruky nůž a pomalu se plížím k oknu. Rek najednou ztichne a vyleze zpod závěsu.
Plížím se s tou kudlou v ruce a pomalinku, pomalililinku odhrnuju závěs. Nic. Tma, mlha, ale i teď se mi zdá, že v ohništi plane oheň. „Buch, buch, buch!“ ozve se jasné a zřetelné bouchání na vstupní dveře. Prudce se otočím. Pes je naježený jako hyena a kouká se ke dveřím. Nemáme kukátko. „Kdo je tam?“ ptám se. Odpovědí je mi jen ticho. Přemýšlím, jestli zavolat policii, ale otočím se zase směrem ke dveřím na terasu, kde zůstal odhrnutý závěs – tma, mlha, nic.
Volám Martinovi, ale telefon vůbec nevyzvání. Asi nemá signál, přece jen kus cesty vede lesem. Už by tady měl být. Vybíhám opět do patra, přes hustou mlhu si nejsem jistá, ale pořád se mi zdá, že v ohništi vidím plameny. Nemám odvahu vyjít ven, dost se bojím, ale všechno přisuzuju buď dětem ze vsi, nebo svojí bujné fantazii. Ale zároveň o tom pochybuju, protože ťukání a bouchání bylo fakt zřetelné a pes blázní strašně.
Ze zdola slyším Ulici. Mário právě rapuje a musím se smát, i když mám pěkně stažený půlky. Obcházím všechna okna a koukám ven. Na ulici není ani živáčka, jen sem tam hoří svíčka ve vydlabaných dýních. „No jo, ty vole, dýně, to je ten ohýnek ze zahrady,“ a jsme doma – prostě bujná fantazie a ťukaly určitě sousedovic děti, jen netušily, jak mě vyděsí.
Ale to už slyším motor Martinova auta a vidím parkovačky, jak zajíždí do parkovacího stání. Vypne motor a už slyším, jak se zabouchly dveře vozu. Koukám z okna, Martin jde po cestičce ke vstupním dveřím. Vytahuje z kapsy klíče, když zaslechnu, jako kdyby ve vzduchu zastištělo ostří meče nebo kosy.
Ozve se rána. Martin mezitím odemyká a už ho slyším z chodby. „Ahoj, zlato, to byl den! Ty ses fakt zamkla?“ směje se.
„Ty vole, zase zamkni!“ křičím za ním.
„Ty naděláš! Někdo si z tebe vystřelil, ale když jinak nedáš…“
Běžím dolů, právě zamyká. V domě je klid, jen pes pořád kouká z okna ven a vrčí. Snažím se mu rychle vypovědět, co se stalo.
„Prosím tě, a není to zas tvoje bujná fantazie? A co by jako spadlo…?“
„Nevím, ale bojím se jít podívat ven.“
„Neblbni, pojď se najíst.“
Jdeme do jídelny, já nesu polévku, Martin talíře a příbory.
Pes je pořád neklidný.
Nalejeme si polévku a najednou se zase ozve bušení. Ale teď to nejsou dvě tři rány, ale intenzivní bušení na sklo. Vyběhneme ke vstupu na terasu. Cestou jsem ještě stihla popadnout kudlu a už odhrnujeme závěs. Pes vyšiluje. Za oknem nikoho nevidíme, tak přilepíme obličeje na sklo. Vtom vidíme ten šílený výjev. Na dubové podlaze naší terasy leží tělo bez hlavy. Všude je šílené množství krve. Zvednu oči směrem ke stříšce a tam, místo hodin, je nabodnutá hlava našeho souseda.
„Panebože!“ začnu řvát. Martin je také vyděšený. Podíváme se na sebe a pomalu, krok po kroku, se vzdalujeme od okna. „Ty kráso, co budeme dělat?“ ptám se muže, ale ten na mě jen dál zoufale hledí. „Víš co? Co bychom mohli dělat. Zavoláme policii a půjdeme se zamknout do koupelny,“ vypadne z něj po chvíli. Běžím pro telefon, který zůstal v jídelně, v ruce pořád pevně svírám kudlu.
Martin je mi v patách a s ním i náš pes. Beru mobil a vytáčím policii. Ticho. Telefon je hluchý. Martin to zkouší taky, ale ani jeho telefon nereaguje. Díváme se na sebe, naše pohledy jsou vyděšené. Tep se zrychluje a s ním i dech. Ty vteřiny jsou jako minuty.
Zřetelně slyším další zasvištění ostří a pak ránu. Stojíme ani nedutáme. Průhledem do předsíně vidíme čůrek červené tekutiny, který teče pod dveřmi.
„Hele, máme zamčeno, nikdo k nám nemůže,“ přeruší hrobové ticho muž. Ve mně by se ale nikdo krve nedořezal. Zvenku se ozývá bouchání, jako kdyby někdo něco přibíjel na zeď. Netroufám si hádat, co to může být. Pomalu, potichu se odebíráme nahoru do koupelny.
Pes už neštěká. I on se najednou začal bát a zalezl pod kuchyňský stůl. Beru ho za obojek a táhnu nahoru. Bereme s sebou nože, mobily a kabelku – má v ní pepřák. Je to rychlá akce. Zavřeme, zamkneme a před dveře v koupelně ještě dostrkáme pračku, skříň na ručníky a pro jistotu ještě skříňku na dezinfekční prostředky.
Sedím a klepu se. Vytahuju z kabelky cigarety.
„Ty zase kouříš?“ dívá se na mě muž vyčítavě.
„Ne, mám pohotovostní krabičku pro případ nouze. Tohle se mi zdá jako velmi krizový okamžik,“ odpovídám.
Sedíme na okraji vany. Kouřím. To ticho by se dalo krájet. Přerušuje ho jen tiché odhořívání cigarety, která se pomalu, ale jistě mění v popel. Ten odpadává jen tak na zem. Jsme vyděšení k smrti. Najednou venku začne foukat vítr. Okno, které do teď bylo zavřené – ovšem jen zaklapnuté, nikoli na kličku – se najednou s velkou ranou otevře. Martin se zvedá, že ho zavře, když se na protější stěně objeví zřetelný stín. Postava s kosou a kloboukem. Ten výjev je doprovázený šíleným smíchem. Rozklepou se mi kolena a mám pocit, že jsem se pomočila. Martin to nevidí, ale když vykřiknu, otočí se a stín ještě zahlédne.
„To už nevypadá na bujnou fantazii, co?“ glosuji jízlivě. Z vodovodu ve vaně i v umyvadle najednou začne téct voda. Teče a rychle přibývá. Odtok v umyvadle už nestíhá. Vana se pomalu také plní. Voda z umyvadla už dávno srčí všude. Snažíme se to zastavit, ale nejde to. Páková baterie je dole. Stojíme uprostřed koupelny a nevíme, co dělat. Bojíme se odsunout nábytek a utéct. Bojíme se, co nás čeká za dveřmi. Vodu už máme po kotníky. Nechápeme situaci a znovu se snažíme volat policii. Je to marné. Martin alespoň otevře dvířka pod vanou, vyrve je a začne vší silou bouchat do okna, až ho vysklí. Odsuneme pračku pod okno, vylezeme na ni, hlavy ven a řveme o pomoc. V okolních domech se rozsvěcí světla v různých místnostech. Na stěně protějšího domu se znovu zřetelně objeví stín osoby s kloboukem na hlavě a kosou v ruce. Tou kosou nám teď ale hrozí. Nesměje se, ale řve: „Běda! Běda!“
Několik sousedů běží k našemu domu a z dálky už slyšíme i policejní houkačku. Máme strašný strach, ale policisté, kteří nemají tušení, co se u nás děje, vyrazí dveře a běží do koupelny. Buší na dveře a my rychle odstraňujeme nábytek. Když otevřeme dveře, v mžiku voda přestane téct a všude je sucho. Mokří jsme jen my dva.
Tahle razie rozjela noční kolečko vyšetřování. Dva mrtví sousedé na terase, divný zelený oheň v ohništi, kolem spousta ampulek a roztodivných propriet, a další soused leží na podlaze naší terasy svázaný do kozelce. Všude je krev a nad vstupními dveřmi máme přibité tělo psa naší paní starostky. Velký černý pes, z něhož je tady spousta krve. Po fasádě domu jsou krví nakreslené nejrůznější obrazce.
Nikdo nedokáže nic vysvětlit a my stále dokola omíláme náš scénář. O černé postavě s kloboukem a kosou naštěstí mluví i náš přeživší soused. Všichni končíme na policejní stanici a jsme za to vlastně rádi. V tom domě bychom opravdu být nechtěli. Všichni jen nevěřícně kroutí hlavou a my, i se sousedem, končíme v cele předběžného zadržení – asi jestli do rána nepromyslíme jiný scénář. Usínám vyděšená, mrtvá strachy. Vlastně se bojím spát, ale zároveň mi nic jiného než usnout nezbývá.
