Hadí burger, Jiřík na zabití a hrdinka Muška: Jaká je Zlatovláska v Karlíně?

 

Verzí Zlatovlásky už máme hned několik, takže si jistě vybere svou favoritku. Tou mou je již od dětství ta filmová s Jorgou Kotrbovou a Petrem Štěpánkem v hlavních rolích. Asi se na tom už nic nezmění, ale můžu říct, že divadelní Zlatovláska se jí v něčem přiblížila, takže jsem odcházela domů plná dojmů i nadšení a zkrátka jsem si to užila i přesto, že se jedná o představení určené především pro dětského diváka. 

 

První a největší pozitivum vidím v tom, že muzikálová Zlatovláska využila již existující písničky skladatele Angela Michajlova právě z té mé zamilované verze. Minimálně na tyto pasáže jsem se tak už předem těšila. Dočkáme se podle mě všech známých songů, snad jen s výjimkou vojenského pochodu, protože místo armády zde máme jen dva strážné. 

 

Divadelní verze (scénář Jan Pixa) v režii Filipa Renče pak přidává i pár dalších melodií (Martin Blažek), ovšem ty z mé hlavy okamžitě vyšuměly. Přesto však do pohádky zapadly docela přirozeně a nerušily. Co se týče choreografií, jsou přesně takové, jaké byste u podobného typu představení čekali. Docela pěkné, ale nic přehnaně náročného a překombinovaného, tím pádem ani nic moc, co by utkvělo. Ovšem musím říct, že ve scéně, kde Jiřík hledá perly, jsem ocenila skutečně originální choreografii, která v sobě obsahovala i ryze fitness prvek, a to plank, ale zvládla ho přirozeně propojit i s dalšími pohyby. Vypadalo to skvěle a představitel Jiříka předvedl dobrou kondici. 

 

Vyloženě pohádkové jsou i kostýmy (Roman Šolc). Trochu historické, ale s velmi pestrými barvami, aby děti udržely pozornost. Šaty, které měly na sobě princezny, byly už na mě možná až moc výrazné, ale nevadilo mi to, naopak se mi líbilo, že každá měla svou jasně danou barvu, navíc vhodně zvolenou k barvě své dané paruky. Titulní postava oblékla odstín někde mezi růžovou a fialovou, přičemž tím připomínala i svou zahraniční kolegyni Lociku z Na vlásku. Ještě o něco lepší mi připadaly kostýmy pánů, například králové, kteří zde dostali i jména – Kazisvět a Mojmír, tvořili takové dva protipóly – od tmavé po světlou. Hodně se mi pak zamlouval úbor Jiříkův – nebyl kopií toho filmového, ale vlastně vyzařoval podobnou energii. A navíc mu moc slušel. Hezky byla vyřešena i Muška.

 

Ryba, ptáčci a mravenci jsou pak loutky (Jaroslav Milfajt) a myslím, že se jejich podoba vesměs povedla. I když jedno dítě se stejně dost nahlas ptalo, proč má loutkovodič/ka na sobě větve ze stromu :). Pohádkovou atmosféru pak doplňuje scénografie (Petr Hloušek). Už při vstupu na Malou scénu jste přeneseni do jiného světa díky malovaným kulisám zámku. Před jevištěm je pak také namalovaná vodní hladina (podle odposlechnutých reakcí je ovšem „fejková“), takže nejsme ochuzeni ani o rybu či loďku. Jednoduché a kreativní, z toho jsem byla vyloženě nadšená.

 

 

S již zmíněným využitím existujících písniček pak souvisí i to, že divadelní Zlatovláska má i podobnou dějovou kostru jako ta původní filmová. Sledujeme zde známý příběh, v němž zlý král dostane šanci porozumět řeči zvířat, ale když zjistí, že to umí i jeho kuchař Jiřík, rozhněvá se a chce ho potrestat. Pošle ho na dalekou cestu a chce, aby mu přivedl nevěstu, krásnou princeznu Zlatovlásku. Jiřík na cestě potkává stejné zvířecí kamarády a pomáhá jim podobným způsobem, posléze s jejich pomocí plní tytéž úkoly (místo prstýnku však loví náramek, asi proto, že je to větší předmět a snáze ho tak děti uvidí i ze zadních řad). Se Zlatovláskou v sobě najdou zalíbení a poté, co překonají mnohá úskalí (víc než v původním filmu), slaví svatbu. Ovšem na divadle mají některé postavy zcela odlišné vyznění a dochází i k dalším změnám. Na samém konci pak vidíme dokonce svatby hned dvě.

 

Nové pojetí se snaží být o něco víc akční, což občas působí dost zvláštně (Jiřík zároveň hasí mraveniště i učí ptáčata létat – mimochodem, tím, že je hází do vzduchu :)), jindy to malinko zdržuje děj (šarvátka s rybářským duem podvodníků), ale ve výsledku mi nic z toho extrémně nevadilo. Občas jsem se novým pohledem na věc docela pobavila a především jsem se nahlas zasmála, jak ŠALAMOUNSKY chtěl Jiřík řešit problém s jednou rybou pro dva rybáře. To pro mě bylo poměrně nečekané, takže jsem ráda, že to byl jenom vtip. I když upřímně Jiřík je tady vykreslen tak podivně, že bych se nedivila, kdyby něco takového udělal.

 

Zpočátku je to sympatický mladík, jakého dobře známe, ale největší problém s ním nastává ve chvíli, kdy se vydává na cestu. I o tom původním Jiříkovi v podání Petra Štěpánka slýchám stížnosti ve stylu, že si jen stěžuje, jak to má těžké. Ale to není nic proti tomu, jak se chová tento Jiřík. Nejenže se lituje, ale ještě si vylévá zlobu na mušku, která ho do problému sice původně dostala, ale od té doby se mu snaží pomáhat. On ji od sebe celou dobu jen odstrkuje, tvrdí, že nepotřebuje její rady a pomoc, je na ni skutečně nepříjemný, ale ve skutečnosti by se bez ní neobešel. Chápu, že muška, navíc hraná dětskou představitelkou, je pro dětské publikum zajímavou postavou, takže je třeba z ní udělat hrdinku. Je mi ale líto, že je tak činěno na úkor postavy Jiříka. Slušela by mu daleko větší pokora, a pokud je takto vykreslen schválně, aby na konci prozřel a pochopil, že je v pořádku si říct přátelům o pomoc, mělo by to být v závěru pohádky rozpracováno trochu lépe a s větším důrazem na toto poselství. Nemělo by to být smeteno ze stolu jednou větou typu: „Není ostuda si nechat poradit.“ Jiřík by se především měl za své neomalené chování omluvit a mušce pořádně poděkovat. Místo toho si z ní dělá legraci i ve chvíli, kdy je muška v ohrožení života. Což o to, on ji sice Jiřík zachrání, ale než tak učiní, zdržuje to tak, že by se to v podstatě dalo považovat za psychické deptání.

 

S touto odlišnou Jiříkovou povahou a nedostatečným vysvětlením, že jeho chování není v pořádku, mám asi největší problém. Jinak jsem většinu změn a inovací přežila bez úhony. Jiřík mě svými dotazy na krále, jak chce »special hada« připravit, docela bavil. Především had jako burger je vtipná představa. Našla jsem pak ještě jednu dějovou nelogičnost, a to, že zlý král nejdřív hada sní a pak zpívá svým rybičkám (mimochodem jsou na scéně jen zavěšené, takže to vypadá, že mu prostě visí ze stropu), že  „bude hostina… a pak s vámi řečí rybí budu si povídat.“ Ale to považuji spíše za drobnost.

 

Na druhou stranu některé drobné změny považuji za přínosné, a to především způsob, jakým představení pracuje s růžičkou, kterou Zlatovláska v rámci písničky Pluj planá růže hází do vody, aby jí tím, jak daleko dopluje, ukázala, jak daleko se vdá. Kytička uplave a co čert nechtěl, Jiřík, který je tou dobou teprve na cestě, ji najde. Takže je jasné, že jsou si souzeni. Také při jejich prvním setkání (zde hodně podobné jako v Princi Bajajovi) je hned jasné, jak to mezi sebou mají.

 

 

Obsazení a zapojení diváků

Musím říct, že to, co třeba scénář nevychytal, pozvedly herecké výkony. Neměla jsem velká očekávání, takže jsem byla vlastně celou dobu mile překvapená, jak vše pěkně šlapalo. Šimon Obržálek coby Jiřík byl hrdina, kterému jsme fandili i přesto všechny jeho chyby, které jsem již rozebírala. Ema Šilarová je roztomilá, něžná a zároveň hravá a energická princezna Zlatovláska, které to sluší i s parukou, která je krásná, ale mohla by být podle mě lépe udržovaná. Mají mezi sebou až překvapivě dobrou chemii, především jsem ten pocit měla v písničce, kdy Jiřík Zlatovlásce připomíná, že ji veze svému králi, ale zároveň smutní, že nemůže porušit slib, i když by si to moc přál.

 

Jednoznačně nejzkušenější herci byli obsazeni do rolí dvojice králů a dopadlo to dle očekávání skvěle. Jak Bronislav Kotiš v roli krále Mojmíra, tak i Oldřich Kříž jako král Kazisvět, mě moc bavili. Podařilo se jim náturou své postavy mírně přiblížit těm filmovým, ale zároveň byli dostatečně sví, což fungovalo výborně. Oba také sázeli na humor, i když každý po svém, s ohledem na charaktery svých postav. Kazisvět je krásný záporák a zároveň jsem mu docela fandila. Konec pohádky je k němu také o něco smířlivější. Pěvecky to též bylo dokonalé. Králi Mojmírovi zase nechybí laskavost, není jen humornou postavičkou. A nutno dodat, že mi ho bylo zase jednou líto, protože i když má v této verzi dcer podstatně méně (5 místo 12), stejně s nimi má kříž. Jeho dcerky jsou dost temperamentní, takže nejenže v jednom kuse „štěbetají“, ale skoro bych se bála, že ho jednou omylem porazí nebo mu nějak jinak ublíží. Jsou to pěkné divošky.

 

Nejvýraznější mi asi připadaly Černovláska v podání Kristýny Synkové a Rudovláska alias Petra Smolíková. Alisa Gertsovskaya neboli Hnědovláska by za mě mohla malinko ubrat na afektu, Plavovláska v podání Agáty Tandlerové pak nemá tolik prostoru. Kristýně Synkové pak patří ještě jedna várka potlesku navíc, protože si zde kromě princezny střihla také roli staré babky, co na začátku přinese králi hada. Vlastně mi to došlo až v samém závěru, takže tady gratuluji i za namaskování. Babka je tu též velmi odlišně pojatá, je to spíše taková trochu čarodějnice se skřehotavým hlasem, ale funguje to. A Kristýna má zkrátka můj obdiv.

 

V menších rolích strážných a rybářů se objevují Adam Pichler a Jaromír Hladký. Adam Seidl coby jakýsi šášula zde tvoří rámec celého příběhu a do jisté míry supluje vypravěče, ač vlastně jen velmi úsporně. Velkou hvězdou je pak Muška, kterou si zahrála Anna Dolečková. I když by to mohla být muška otravná, tak není, byla mi moc sympatická a kdo ví, jak by to tady bez ní vůbec dopadlo.

 

Nedílnou součástí představení jsou zde také, jako ostatně i u jiných dětských představení, samotní diváci. Herci je v rámci děje různě vyzývají k reakcím a nutno říct, že u Zlatovlásky je ani moc přemlouvat nemuseli. Děti velmi ochotně »práskaly« všechny špatnosti a dokonce zlému králi jednohlasně radili, kterou lahvičku má použít. Neúprosné, ale na druhou stranu měly jasno, kde je dobro a kde zlo.

 

Pokud tedy přimhouříte oči nad některými nelogičnostmi či moderním vánkem, který tuto verzi Zlatovlásky ofoukl, rozhodně můžete s dětmi na Zlatovlásku vyrazit a litovat nebudete. Představení má příjemnou stopáž a dojde i na přestávku. Dětský divák tak dobře udrží pozornost a já myslím, že ani rodič se nudit nebude. Možná se jen zasměje trochu jiným věcem, třeba Mojmírově podivně aktuálnímu sdělení, že je na světě spousta Kazisvětů, ať už na západ či na východ.