Divadelní gól v Poděbradech? Kolečkově komedii Zakázané uvolnění vládne trojlístek žen

Mám za sebou Zakázané uvolnění… a teď nemám na mysli ani žádnou osobní zkušenost a už vůbec ne žádnou hokejovou terminologii. Mluvím o divadelním představení Divadelního spolku Jiří, které jsem zhlédla v Divadle Na Kovárně ve středočeských Poděbradech. Dokonce, dílem náhody, se jednalo přímo o premiéru. Těsně před představením ještě ani nic moc slavnostní náladě nenasvědčovalo, ale po zhruba hodinové komedii, která se navíc hraje bez přestávky, už nebylo pochyb. Na stolcích byl připraven bohatý raut, složený povětšinou ze slaných pochutin (sýry, salámy, párky v těstíčku apod.), podávalo se také víno a pro řidiče a další abstinenty byla k dispozici voda.

Kam chodil do školy Marek Barna z Ordinace? Ve skutečnosti tam studovali Havel, Zelenková i Forman

Pokud vám název díla připadá trochu povědomý, nepletete se. Možná jste už v minulosti natrefili na film se stejným názvem. Natočil ho Jan Hřebejk podle scénáře (a námětu) Petra Kolečka, jehož jméno bývá poslední dobou skloňováno v úplně jiných souvislostech, než těch pracovních. Hudbu k snímku složil Michal Hrůza a hlavní role si zahrály Jana Stryková, Zuzana Stavná a Hana Vagnerová, z pánů jsme měli možnost vidět Ondřeje Sokola a Igora Orozoviče.

Tři ženy a hokej

Tím se vlastně rovnou dostávám k prvnímu rozdílu mezi divadelní hrou a filmovou adaptací (přičemž i film vznikl až po uvedení na prknech, co znamenají svět) – na plátně vidíme i muže, respektive ženicha a jeho kamaráda. Na divadle, respektive ve verzi, která se hraje v Poděbradech, se o nich jen mluvilo. Na jevišti figurovaly z masa a kostí pouze tři ženy, tři herečky v hlavních rolích. Každá má svůj vlastní příběh a osud a spojuje je především zvláštní místo a čas, kde se zrovna nachází. V hokejové hospodě ve svatební den jedné z nich.

Jedna ze svatebních tradic velí, aby svědek ženicha unesl nevěstu – ženich ji musí hledat. A možná to má něco do sebe, že ten svědek bývá obyčejně muž. V případě Zakázaného uvolnění je ale „svědek ženicha“ žena – jeho kamarádka Iveta. Společně s nevěstou Klárou se ocitnou v prázdné hospodě. Zrovna se hraje velké hokejové mistrovství, ale kvůli špatnému počasí zlobí signál – jak ten televizní, tak i mobilní. Dvěma dámám tak dělá společnost jen místní hospodská Vladana, bývalá herečka, která se div nemodlí v zázrak, aby mohla začít znovu, jinak a lépe. A zrovna se to tak všechno semele, že pan ženich stále nejde a nejde… Dámy mluví, popíjejí a věci se zkrátka trochu vymknou kontrole. Tolik v kostce příběh.

Když už jsem zmínila, že ve hře neměníme prostředí, ale zůstáváme stále v hokejové hospodě, zcela přirozeně mi z toho vyplývá, že bych se měla zmínit o scéně, kterou měl na starosti Aleš Fiala. Stačí nám velmi málo, a přesto je iluze dokonalá. Bar, stolek, židličky a hlavně nějaká ta správná hokejová výzdoba v podobě dresů i hokejek. Ostatně on už i samotný úvod nás do děje vpravil velmi rychle – geniální souhra hudby a osvětlení (o obojí se staral Martin Kočí) způsobila, že jsme si chvíli skutečně připadali jako na stadionu.

Krásná, rozervaná, smutná i obletovaná Adina Madlová. V rodné Mladé Boleslavi jí věnovali hru

Poděbradské reálie

Také později ještě světla párkrát pomohla „zastavit čas“ a dát prostor myšlenkám jedné z postav, případně byla důležitá i tma, kterou předepisoval přímo scénář. Co se týče hudební vložky, došlo na notoricky známé skladby, které perfektně podtrhly atmosféru toho, co se zrovna odehrávalo. Co jiného můžou tři nešťastnice zpívat na karaoke, než slavnou píseň z filmu o Bridget Jones „All By Myself“. Trochu kýč, ale funguje to. V hollywoodském filmu by v ten moment ještě pro jistotu začalo lít jako z konve… No, na to vlastně taky dojde :).

Naprosto geniální mi připadaly drobné zvukové vsuvky, dalo by se říci věty z úst hokejového komentátora. Ano, jeho hlas byl mužský, takže nějaký ten pánský element přece jen občas probublával. Ovšem každá větička byla takovým drobným vtípkem komentující ve skutečnosti dění na jevišti. Také jsem ocenila, že autoři poděbradského uvedení si některé drobné reálie upravili podle sebe a hned v prvních větách představení nám dali najevo, že jsme i v ději pořád kdesi v Poděbradech či okolí. Diváci, předpokládám, složeni především z místních, narážky okamžitě pochopili a hlasitě se smáli.

K samotnému scénáři bych pár připomínek měla, ale vlastně si nejsem jistá, zda je to chybou předlohy, nebo zda v Poděbradech došlo k nějakým úpravám a ve snaze komedii zkrátit a zjednodušit některé detaily úplně neseděly – konkrétně mám na mysli to, že Vladanu jedna z dívek oslovuje jménem ještě předtím, než se vzájemně představí. A naopak jiné dámě z trojice je vyčteno, že přijela do Čech ze Slovenska krást tady chlapy, přičemž její slovenská národnost předtím nijak zmíněna nebyla a rozhodně se to nedalo poznat ani z vystupování a způsobu mluvy, takže to vypadalo, že postavy jsou zkrátka příliš vševědoucí a jasnozřivé. Ale jsou to spíše drobnosti, které běžnému divákovi starosti nedělají.

Co se týče kostýmů (Alena Vaněčková), rovněž po celou dobu vídáme jen jedny outfity, ale víc není ani potřeba. Navíc nějaký ten detail jako odložený závojík leccos prozradí. Snad jen jednou dojde k převlékání, ale to už bych vám prozrazovala přespříliš. Jedny svatební šaty, jedny společenské šaty (krátké) a jeden pracovní úbor i se zástěrkou – vše bylo moc hezké a hodilo se k daným figurám. Jen si myslím, že šaty mohly být malinko volnější, aby víc lichotily postavám dam na jevišti. Myslela jsem si, že jim v těch upnutých úborech muselo být nepříjemně, ale pak jsem si všimla, že herečky v nich zůstaly i po představení na slavnostním rautu, a tak to asi pro ně tak náročné nebylo. Pokud jim bylo pohodlně, nemám vůbec námitek.

Premiéra představení Zakázané uvolnění

Obrázek 1 z 12

Divadlo Na Kovárně najdete v Poděbradech přímo v prostorách zámku