Izolace v »plechové krabici« a smutná houpačka: Geislerová řídí filmový Karavan
Film Karavan s Aňou Geislerovou, který se ucházel o ceny i na slavném filmovém festivalu v Cannes, dorazil do kin. Jaký tento snímek vlastně je?
Poslední den existence jedině v luxusu: Díky Nové Spirále vyletíte až na Saturn
Jazyková trojkombinace
Dílo režisérky Zuzany Kirchnerové vypráví příběh matky a jejího postiženého syna, kteří se spolu vydají na prázdninové dobrodružství a v karavanu cestují napříč slunnou Itálií. Ovšem pozor, jestli vám to zní jako nějaká dovolenková idylka a čekáte pohodovou letní komedii, to vás musím zklamat. V takovém případě si pusťte Prázdniny s Broučkem a budete rozhodně spokojeni. Karavan je snímek, o němž byste měli asi před návštěvou kina něco dopředu vědět. Řeší velmi závažné téma a možná při sledování zažijete občas i nějaký nekomfort. Ostatně při mé návštěvě kina dokonce dva lidé odešli zhruba v polovině filmu.
Já osobně jsem tak nějak tušila, do čeho jdu. Příjemným prvkem pro mě bylo to, že film vznikl v koprodukci Česka, Slovenska a především Itálie. Ta tu ovšem není reprezentována pouze hezkými lokacemi, ale částečně též obsazením a také z hlediska jazyků. Ty se střídají rovnou tři – čeština, italština a slovenština. Maminka v podání Ani Geislerové mluví na syna Davida s Downovým syndromem (hraje David Vodstrčil) česky, on sám toho moc nenamluví, ale cestou potkají okouzlující Slovenku s růžovými vlasy – Zuzu v podání Juliany Oľhové. Ta tedy mluví povětšinou slovensky, zatímco zbytek filmového světa v podstatě zastane italština.
Nejtěžší herecké úkoly zde mají samozřejmě samotná Geislerová a její filmový syn David, v případě Oľhové a její Zuzu asi dlouho nevíte, co si vlastně myslet. Je to taková nespoutaná divoženka, ale má dobré srdce. V menších rolích se tu představí italští pánové Mario Russo a Giandomenico Cupaiuolo, po boku druhého z jmenovaných pak česká hvězda Jana Plodková, rovněž s replikami v italštině, kterou se musela kvůli roli učit.
Kde se natáčel Můj brácha má prima bráchu? Podívejte se s námi na Letnou i na kino z minulosti
Vzestupy a pády
Scénář z pera Zuzany Kirchnerové a Tomáše Bojara se hodně točí kolem vztahu matky a jejího nemocného syna. Asi každá maminka to má těžké, zvlášť, pokud je na dítě sama, ovšem této osud přichystal těžkou zkoušku. Její dítě je na ni v podstatě závislé, přesto však nelze nevidět, že dospívá a začíná jí přerůstat přes hlavu. Jako v každém vztahu jsou tu vzestupy a pády, dojemné chvíle střídají dramatické okamžiky, kdy jsem se skoro bála, co ještě může přijít. Hodně dobře je zde vykreslená také marná snaha matky navazovat i jiné vztahy, ať už přátelské či milostné. Kvůli Davidovi je to pro ni velmi náročné, a to nejen proto, kolik času vlastně péči o něj věnuje. Zdá se, že žijí dosti izolovaně, a tak mě napadá, že možná sami v plechové krabici uvízli daleko dřív, než vůbec sedli do nějakého karavanu.
Příběhový kontrast podtrhává i kamera Denisa Buranové a Simony Weisslechner. Trochu mi (především zpočátku) vadily ty příliš detailní záběry do tváří, ale jinak se zde dobře podařilo zachytit atmosféru italského jihu a jeho barvitost a rozmanitost. Stopáž 100 minut je tak akorát, i když chvílemi by tempo mohlo být lepší. Na druhou stranu závěr je až podivně rychlý a nedává ani jasnou odpověď, zda sledujeme happy end, či nikoliv. Možná ano, ale rozhodně se nejedná o žádnou pohádku, kdy by najednou všechny problémy zmizely jako mávnutím proutku. Tak nějak tušíme, že tento jeden šťastný moment bude brzy vystřídán dalším trápením. Zkrátka jako na velmi smutné houpačce života.
Související obrázky:
