Vágner, Finková, Vojtko a další hvězdy na koncertě: Třeboň si zazpívala s Muškerýry
Jak to vypadá, když se Tři mušketýři utkají v souboji pod hvězdami? Pojďme se podívat, kterak se vydařila koncertní verze muzikálu, která se v pátek 12. července odehrála na nádvoří zámku v Třeboni.
Ošpendlené písničky
První, co je třeba říct, že i to slovní spojení koncertní verze je v tomto případě možná trochu nadsazené. U Tří mušketýrů totiž úplně nejde představit divákovi nějakou ucelenou a zároveň zkrácenou verzi spletitého a náročného příběhu s velkou řadou postav. Zvlášť, když na turné v rámci Kultura pod hvězdami vyvezla jen malou hrstku herců – o jaké konkrétně se jednalo, si ještě probereme. Každopádně pokud se na Mušketýry pod širým nebem chystáte, měli byste dopředu počítat s tím, že je to »jen« koncert, kde uslyšíte některé z písní z muzikálu Michala Davida a Lou Fanánka Hagena, ošpendlený pro okrasu pár kostýmy přímo z divadla a někdy možná i odjinud :).
Mohu tak návštěvu doporučit především lidem, co už muzikál jako takový znají, v Divadle Broadway na něm již byli a pomocí písniček si chtějí ten zážitek jen trochu oživit. Na své si ale jistě přijdou i méně nároční diváci, kteří si zkrátka po letním dni rádi v klidu sednou, vyslechnou nějakou tu písničku, dají si k tomu třeba i skleničku vína a jak by řekla třeba moje maminka, s níž jsem Tři mušketýři v Třeboni navštívila: „Zas tak moc to neprožívají.“ Vyloženě muzikáloví milovníci a odborníci už jsou ovšem zvyklí na trochu jiný standard.
I já osobně dávám obvykle raději přednost tomu, když se povede na letní scéně uvést muzikál v plné kráse, případně jen s lehkými úpravami (například Robinson Crusoe z Divadla Na Maninách, Rebelové na letní scéně HDK), ačkoliv dobře rozumím tomu, že koncertní verze je zkrátka jednodušší z důvodu organizace a přepravy. Je taky pravda, že letos je letní počasí dost nevyzpytatelné a působí jako někde v tropech – velká vedra, pak rychlý déšť, bouřka, případně i kroupy. V takové atmosféře má málokdo chuť strávit v hledišti dvě až tři hodiny a zároveň celou dobu udržet pozornost, takže uznávám, že i já jsem tentokrát ocenila komornější a především kratší verzi jinak velmi dlouhých Mušketýrů.
Milá energie i stopa Mistra
Jen tedy moc dobře nechápu, proč, když už tedy zkracujeme a zjednodušujeme, zůstal i na letní scéně úvod s Karlem Gottem coby Alexanderem Dumasem, ačkoliv tedy jen v rámci zvukové stopy. Rozumím sice snaze zachovat Mistrovu účast v tomto díle, ale v rámci této úpravy tyto pasáže zkrátka působily jako pěst na oko.
Zbytek příběhu už nám povětšinou nastínil jen Vojta Drahokoupil, který pár vět přečetl z moderátorských desek a proložil to tím, že se obracel na nás do hlediště a ptal se, jestli se dobře bavíme a jestli se přijdeme na muzikál podívat do Divadla Broadway. Ač se mu nedostalo zrovna bouřlivých reakcí, tak já oceňuji, že to pojal tímto způsobem a vlastně z koncertu udělal pozvánku na muzikál samotný. Kromě toho se Vojta zhostil samozřejmě i role mladého Gaskoňce D’Artagnana. Já ho znám především jako Filipa a Ludvíka v Muži se železnou maskou či coby Parida v Troji, ale zdá se, že i role v Mušketýrech mu sedí jako ulitá. Díky Vojtovi na nás dýchlo mládí a zároveň velká energie. Má perfektní hlas, ale především mi připadalo, že ho to tentokrát na jevišti vyloženě bavilo. Vypadal, že má radost, a tak jsem měla radost rázem i já.
Podobně nadšená jsem byla z Josefa Vágnera, který se nejprve zhostil Athosovy písně Láska (kde se zpívá: A blíženci blázní, ta láááska…) a posléze nám ztvárnil vévodu z Buckinghamu, což je úloha, která už je mu z divadla dobře známá. Zvládl ale skvěle obojí, a tak bych se mu klidně nebála Athose do budoucna také svěřit, když na to přijde. Maminka, s níž jsem viděla i úplně první uvedení Mušketýrů, si sice posteskla: „Petr Kolář to není…“ Ale i ona uznala, že to Pepovi skutečně sedlo. Pánové Vágner i Drahokoupil navíc občas sestoupili i z jeviště mezi diváky, což je podle mě zase naopak přidaná hodnota této koncertní verze. Kdo obsadil dobré místo, mušketýra měl v podstatě na dosah ruky. A když někdo fotil, pánové se neostýchali a usmáli se přímo do daného mobilního objektivu. To je zkrátka milé :).
Konopiště ovládne trojlístek muzikálů: Nejslavnější upír i hity Michala Davida
Jen dvě dámy
D’Artagnanovu lásku Constance představovala Kamila Nývltová. Moc prostoru tedy neměla, ale zpívala nádherně a Constance dala velkou něžnost a jemnost. Další dvě stěžejní ženské role si zde střihla Linda Finková. V první polovině programu vystoupila coby královna Anna, což je role, kterou v současnosti pravidelně hraje i na divadle. Po přestávce vyměnila tmavou paruku za blond příčesek, převlékla si šaty a stala se z ní Milady. Tu zase hrála v původním uvedení, na což jsem ráda zavzpomínala. Je zajímavé, že si nyní mohla vyzkoušet i píseň Volba má, která ale do představení přibyla až později. Mám takový pocit, že tehdy už Milady nehrála, a tak by píseň tzv. pod kůží mít nemusela, ale poznat to rozhodně nebylo.
Ostatně, všimla jsem si, že před koncertem někdo ze zázemí na scénu připevnil „tahák“ s texty, ovšem vypadalo to, že to bylo jenom „pro jistotu“, respektive ani jednou jsem si nevšimla, že by do papíru někdo nenápadně nakukoval, a to právě ani v případech, kdy si herci vyzkoušeli jiné úlohy, než které běžně ztvárňují. Občas jsem sice měla dojem, že na nějaké to vychýlení od správných textů došlo, ale působilo to velmi přirozeně, že jsem pak sama přemítala, jestli to není nějaká alternativní verze, kterou neznám. Už za to patří velký potlesk.
Jsem také ráda, že na Milady vůbec došlo, protože jsem nejprve nabyla dojmu, že se žádného jejího výstupu vlastně ani nedočkáme, když už další dáma v obsazení večera nefigurovala. Upřímně, docela bych vlastně byla zvědavá i na Milady v podání Kamily Nývltové. Myslím, že by to zvládla, navíc by to byl zajímavý kontrast, kdyby si zkusila jak jemnou Constance, tak i prvotřídní mrchu Milady.
