Let na křídlech mládí? Intenzivní zážitek z představení Racek
Toužíte být také svobodní a volní jako ptáci? Vzlétnout? Ne vždy to ovšem končí idylicky. Přesvědčit se o tom můžete díky představení s názvem Racek.
Karel Heřmánek mladší jako nejlepší vypravěč všech dob. Pojďte na Iliadu
Posun i časový posun
Toto dílo z pera Antona Pavloviče Čechova má nyní na repertoáru Divadelní spolek Posun. Já osobně jsem se na křídlech Racka ocitla v sobotu 7. října v jedinečném prostředí Divadla Kolowrat.
Na Ovocný trh nechodím často, spíše tam občas zabloudím omylem, ale kdo by tušil, že naproti Stavovskému divadlu se v Kolowratském paláci skrývá ještě jedna scéna s prkny, co znamenají svět. Tedy nejprve musíte po schodech vystoupat do 3. patra (kde probíhá výdej vstupenek na základě rezervací) a pak ještě pár schodů nahoru přímo do sálu zhruba pro 100 lidí.
Během reprízy, kterou jsem navštívila já, bylo až na pár osamocených míst vlastně plno, dokonce se ještě pár sedaček navíc přidávalo. Potkalo nás také menší zdržení představení, jelikož zrovna na tento víkend spadala výluka části trasy metra C. A navíc byly i nějaké komplikace s tramvajemi, a tak jsme se kolem sedmé večerní dozvěděli, že ještě na opozdilce počkáme, naštěstí jen zhruba 10-15 minut. Byla to výjimečná situace, tak proč chvíli nepočkat, že? Jistě bych to také ocenila, kdybych se bývala někde „zasekla“.
Láska a volnost
Celou dobu našeho čekání navíc na scéně seděl mladík, slepý harmonikář Kolja (Václav Bastl) a hrál na akordeon. Před sebou měl klobouk a cedulku, kde bylo napsáno, že mu do klobouku můžeme za jeho hudební výkon hodit nějaký ten pětník. Škoda že nápis byl jen v azbuce, takže význam jsem si jen domýšlela. Přiznám se, že tato hudební vložka, ač na začátku působila jako milé zpestření, pro mě osobně trvala už moc dlouho.
Naštěstí když se zhaslo a posléze začalo samotné představení, pocit dlouhé chvíle mě záhy přešel a já propadla rovnýma nohama přímo do příběhu. Ten vám nechci dopodrobna popisovat, já sama jsem o něm věděla jen velmi málo, přesto jsem si z divadla odnesla poměrně jasnou představu a navíc i působivý zážitek, co se týče emocí. Ruští autoři nepatří mezi mé favority, ale Racek mě zaujal, především díky hereckým výkonům všech herců a toho, s jakým elánem, se do svých úloh vrhli.
Předložili nám v podstatě mozaiku lidských osudů a jejich hlavním pojítkem byla nešťastná láska. Neopětovaná, jednostranná, srdcervoucí láska, často bez mnoha nadějí na změnu. Dalším nosným tématem, které naznačuje už samotný název, je pak touha po volnosti. Nejvíc patrná je u postavy jménem Nina, která se touží stát herečkou, i přesto, že její rodina jí v tom brání. Našly by se ale i jiné postavy, jejichž životy se zkrátka nevyvíjejí podle jejich představ.
Představení Racek
Rychlý spád a napětí
Racek funguje jako metafora volnosti, ale je zobrazen i konkrétně, ovšem pozor, nečekejte žádné romantické mávání křídly. Zvíře je nám představeno už po smrti a bez hlavy, což na jednu stranu působí surovým dojmem, ale zároveň je to něčím i lehce absurdní a komické. Stejně tak jsem vnímala i příběh Racka, z většiny temný, neútěšný, ale zároveň je ta černá tma občas rozbitá nějakým tím světlým paprskem vtipu a smíchu. Někdy jsme se jako diváci smáli i ve chvílích, kdy to možná nebylo nejvhodnější, ale takový bývá i skutečný život.
Navíc velmi oceňuji i fakt, že Racek byl pro tuto divadelní verzi zkrácen. Myslím si, že příběhu to neuškodilo, ale naopak prospělo – dodalo to inscenaci příjemný spád. Pauza podle mě přišla přesně ve správný moment, jen je škoda, že jsme to jako diváci nepochopili úplně „na první dobrou“ a trochu jsme zapomněli tleskat :D. Naštěstí po stejně tak rychlé a možná ještě víc naplněné a napínavé druhé polovině (kdy už jsem postavám div nevisela na rtech a sotva jsem dýchala), jsme to snad na děkovačce všem hercům vynahradili.
Co se týče vizuálního dojmu, nejvíc toho odehrál už fakt, že v Kolowratu jsme zasedli v podkroví. Ideální prostředí pro komorní inscenace. Pak už stačilo jen přidat stůl, židle a rázem jsme byli ve společenském salonku, z něhož se později stala pracovna. Když pak postavy mluvily o jezeře, dívaly se někam k nám či za nás, takže tam jsme si museli vypomoct vlastní fantazií. To mi ale problém nedělalo.
Kostýmy asi nedokážu úplně zhodnotit, připadaly mi vesměs poměrně moderní, ale ne tak, že by to člověka hned praštilo do očí. Spíše byly postavy oděny tak, že se jejich příběhy mohly vlastně odehrávat v jakémkoliv období a možná i kdekoliv na světě. Zároveň každý měl svůj specifický způsob oblékání. Nejvíc jsem si toho asi všímala u ženských postav. Nina toužící po svobodě nosila volné šaty, Irina coby slavná herečka si libovala v elegantních róbách a obyčejná žena lidu Máša se oblékala prostě a do černé barvy.
(Nejen) moje premiéra
Racek se stal mým prvním setkáním s Divadelním spolkem Posun, a tak až na jednu čestnou výjimku jsem mladé tváře z obsazení předtím vůbec neznala. Jak už jsem ale naznačovala, bylo znát, že mají energii, elán a že je zkrátka baví hrát. Všichni vytvořili kompaktní tým a nestalo se, že by mi někdo vyloženě vadil, nebo do dané role nesedl.
Naopak, pokud bych se pustila do četby Racka (ne, neslibuji vám to :)), asi bych si některé postavy už zkrátka představovala podle lidí, co je ztvárnili na divadle.
Například Karel Venhoda, který měl v daný večer navíc premiéru, mi připadal jako naprosto přesný Kosťa Treplev. Jako by srostli v jednoho.
Irina Arkadina v podání Anety Růžičkové mi byla trochu záhadou, přesto se mi líbila její zdánlivá vznešenost. Působila sebevědomě, ale maskovala tím podle mě strach. Strach ze samoty, z opuštění, z toho, že už vlastně nikoho nebude zajímat.
Dominik Roneš pak ztvárnil postavu Borise Trigorina, co mi byla sympatická už jen tím, že se jednalo o spisovatele. Navíc takového, s nímž bych si klidně v reálu popovídala. Možná bychom našli i něco společného, vzhledem k tomu, jak mluvil o psaní. Moc se mi v tomto případě líbily i Dominikovy pohledy a náznaky toho, co vám tu prostě nesmím prozradit. Velmi jemným a citlivým způsobem mě navedl přesně na tu cestu, kam měl, a tak mi netrvalo dlouho, abych se zorientovala, kdo je vlastně doopravdy usídlen v jeho srdci.
Naprosté splynutí s postavou jsem pak vnímala také v případě Petra Sorina v podání Martina Báry. Vlasy měl jen lehce postříbřené, ale stejně jsme neměli pochyb, že je Sorin už slabý a starý muž. Lituje se, že mu některé věci nevyšly, rád by podal pomocnou ruku mladším, ale zároveň tuší, že si své bitvy musí vybojovat sami. Je unavený a nemocný, což tušíte z každého pohybu. A kromě toho ho čeká i drsný pád, takže tam oceňuji především nasazení a oddanost Martina Báry, které je asi jasně otisknuté i na jeho těle v podobě nějaké té modřiny.
Kde vaří »Ferdinanda« a léčí u prince s tragickým osudem? Projeďte si Benešov vláčkem!
V dalších rolích jsem měla možnost vidět Ivu Drbohlavovou jako mladou a naivní Ninu, která postupně své iluze rychle a bolestně ztrácí, dále Martinu Noulovou jako Mášu (s Mášou bych si asi také rozuměla, jak je pořád negativní :)), Leonu Cahlovou coby Pavlínu, Jiřího Kůdelu v úloze doktora, Richarda Nováka coby Ilju a Aleše Petrovku jako Semjona. A v představení hraje také černý pejsek – věčně ho někdo drží v náručí a drbe za ouškem :).
Děkovačku doprovodila píseň Tomáše Kluse, ale protože jeho tvorbu zrovna nevyhledávám, nechce se mi končit právě na jeho melodii. Raději vás pozvu, ať si sami uděláte vlastní obrázek na Racka. Aby vám neuletěl, sledujte Divadelní spolek Posun, třeba na jejich Instagramu. Případně hrají i jiná zajímavá představení, například v neděli 15. října ve Venuši ve Švehlovce, což je mimochodem také prostor velmi jedinečný a originální, je na programu inscenace Pavilon 13.
A teď už opravdu mávám křídly a sbohem :).
