Jedeme do Holandska: Když netáhne turbo a já umírám
Plánování dovolené mne obvykle moc nebaví. Jo, řekneme si kam chceme jet, co přibližně chceme vidět a pak to beru trochu punkově. A jinak to nebylo ani tentokrát. V podstatě jsme si stejně už před rokem řekli, že zopakujeme náš výlet do Holandska a navštívíme Keukenhof – obrovská zahrada plná kytek. Je to tam totiž nádherný a loni jsme přijeli akorát v době, kdy tady kvetly hyacinty (můj muž je od té chvíle miluje) a narcisy, ty začínaly.
My jsme však doufali, že uvidíme tulipány, protože to z našeho pohledu je nejhezčí období této jedinečné zahrady (alespoň podle fotek se to tak zdá). Tedy řekli jsme si, že za rok vyjedeme o 14 dní později a ty tulipánky určitě uvidíme.
Termín byl tedy jasný. Jenže co čert nechtěl, pár týdnů před výletem jsem se dozvěděla, že mám nepříjemné genetické onemocnění a budu muset na sérii vyšetření, které by odhalily případné vrozené vady některých orgánů. No a já, starý hypochondr, jsme začala googlit a zjišťovat co všechno mi vlastně může být.
Umřu
Moje míra stresu se vyšplhala do oblak a začala jsem prosit muže, ať zůstaneme doma, ať si ještě užijeme jeden druhého a zvelebíme náš domov i zahrádku, než prostě umřu. Protože je jasný, že brzo umřu, protože mám stoprocentně všechny ty věci, co se píšou na internetu,.
No, nakonec jsme v neděli 14. dubna dopoledne vyjeli směr Holandsko a já po cestě unavená po celém týdnu práce, po sobotě na zahradě, a i z toho stresu střídavě spala, nebo říkala, že stoprocentně umřu, že jsem hrozně nemocná a bojím se všech těch vyšetření, z nichž první se už hodně přiblížilo, bude koncem dubna.
Honza už mi ani nechce odpovídat, neví co se mnou, pořád si melu svojí. A tak radši usnu. Vzbudím se, kouknu na muže: „Kolik písniček jsem spala? Tak tři?“ Rozumějte, pouštíme si cestou Youtube. „Pět,“ odpoví a směje se.
Turbo
Po chvilce jízdy se však začne tvářit divně. „Něco je s Ferdou (auto) špatně. Vůbec nejde do výkonu.“ Vyděsím se, pronáším něco jako, no holt zavoláme odtah, ještě nejsme tak daleko a pak sleduju jak nejenže nejdeme do výkonu, ale jak ten výkon neúprosně ztrácíme.
Naštěstí jsme nedaleko benzínky, tak sjedem, Honza otvírá kapotu, kouká do ní a říká: „No, ještě kdybych tomu tak rozuměl.“
Odcházím na toaletu a prosím všechny svaté a strážné anděly, aby bylo auto v pořádku. Vracím se z toalety, muž mi jde naproti i s pejskem. „Nechtěla jsem proklít Ferdu. On už mě určitě nechtěl poslouchat, stejně jako ty.“ Smějeme se a muž praví, že to teď zkoušel a že turbo už zase táhne, že to asi netáhlo kvůli tomu,jak jsme jeli přes hory rychlostí 150 kilometrů v hodině a měli jsme naplno puštěnou klimatizaci.
Dobrou noc!
Koupíme si bratwurst a fakt jedeme dál! Příští zastávka zmrzlina. Bylo to Magnum. Muž jej nadšeně konzumuje a prohlašuje, že tak dobrej Magnum v Čechách rozhodně nemáme. Já teda rozdíl nevidím, ale jsem ráda, že jsem ráda. A voalá,, ve 22:22 přistáváme na našem spacím místě. Rozumějte, plán byl původně trochu jiný, chtěli jsme ještě na jednu noc nejdřív do Francie, ale v Německu byl silný provoz, Francie se nekoná a my dneska spíme v autě. Tak dobrou! (Na fotce můžete vidět co jsme viděli my po probuzení.)
