Boleslav rozzářily Holky z kalendáře: Humor i příběh s vůní slunečnicových semínek

Ale zpět k představení. O scénu se postaral Michal Syrový, a jelikož nomen omen platí, tak scéna byla skutečně syrová, ale příjemným způsobem. Vystačili jsme si totiž obvykle s jedním prostředím, jakousi tělocvičnou, kde se dámy v rámci svého spolku scházejí. Na obou stranách jeviště to bylo naznačeno typickými dřevěnými obklady, vlevo jsem snad viděla i nějaké ty žebřiny, vpravo jsou dveře, u nichž je důležité, že se otevírají směrem dovnitř, takže člověk musí táhnout k sobě, ne naopak. Zadní stěnu pak nahradilo pozadí, naznačující přírodní krásy Yorkshireu. Pro jistotu je zde i světelný nápis Welcome in Yorkshire, stylem připomínající neonové názvy amerických dinerů. Nápis se mi líbil moc, pozadí už o něco méně, protože ze zadní části hlediště to působilo spíše jako nějaká americká krajina. Čekala bych spíše více zeleně na těch kopcích. Ale na tom zas tak nezáleží, hlavně že nechybělo nic důležitého – třeba vyvýšená plošina, představující jeviště. Atmosféru dokreslovalo také piano, na které jedna z postav hraje. Občas to vypadá, že umí jenom jednu písničku, kterou nabízí pořád dokola, ale to je jenom zdání, jak se dozvíme v závěru.

 

Řeklo by se možná – kostýmů netřeba? Ale není to tak, každá dáma má díky volbám kostýmní návrhářky Agnieszky Páté–Oldak svůj vlastní styl. Některá je víc za dámu, jiná miluje módu, jiná se zase moc nesnaží, protože nemá důvod. Ale to se také může změnit. Důležité ale také je, aby kostýmy šly dobře dolů. Zde musím všem přítomným dámám smeknout za jejich odvahu. Šly do toho naplno a nebály se jít s kůži na trh, doslova. Na druhou stranu každé svlékání bylo vkusné a svým způsobem i vtipné. Díky tomu to nepůsobilo samoúčelně a nahota na nás neútočila ze všech stran. Sloužila danému účelu v příběhu, byla především jakýmsi motorem, který vše rozhýbal. Nebylo to bezdůvodné, což oceňuji. 

 

Nejdůležitějším prvkem je tak v případě Holek z kalendáře jednoznačně obsazení, které se povedlo na jedničku. Důležité je především přátelství Annie (Karolína Frýdecká) a Chris (Lenka Zbranková). První z nich jsem znala již díky Hotelu mezi dvěma světy(nádherné představení, které už má bohužel po derniéře), druhá je pro mě novým objevem a energií mi trochu připomínala Kristýnu Frejovou. Skvěle svérázná je Jessie v podání Veroniky Bajerové. Kdyby v Boleslavi chtěli uvádět muzikál Mamma Mia!, tady máte jasnou Rosie. Moje sympatie si získala především Lucie Matoušková jako Ruth, a to hlavně proto, že v podstatě celé představení pořád někam běhala. Spočítejte jí někdo kroky, prosím! Ale i jinak byla Ruth moje favoritka, jelikož si nevěřila a snažila se každému zavděčit. Teprve když se přestala skrývat před pravdou o stavu svého manželství, definitivně vykvetla. Nejenže změnila styl oblékání, ale našla i své ztracené sebevědomí, což jí moc přeji. Jen tak dál…

Sehraná parta

Řekla bych, že Cora alias Jarmila Vlčková či Celia v podání Martiny Dvořák Venigerové nemají tolik prostoru, ale jejich přátelská rivalita je milým zpestřením. Řekla bych, že jejich příběhy navíc ještě nejsou zcela u konce, ovšem i jim poskytla šance s kalendářem nové impulzy a třeba povede k nějakým dalším změnám v jejich životech. Zaujala mě i Maria neboli Linda Fikar Stránská, u níž je její osud také spíše jen naznačen. Myslím, že se většinu času schovává v ulitě dokonalosti, ale když už jednou vyleze, stojí to za to. 

 

V menších rolích můžeme zahlédnout Svatavu Hanzl Milkovou (kterou znám z kladenského divadla), která pobaví především láskou k přednáškám na svěží témata (tu brokolicovou bych fakt chtěla zažít), Janu Jiskrovou coby Lady Cravenshineovou, Petra Bucháčka jako televizního pracovníka Liama, Daniela Mišáka coby sympatického mladého fotografa a vrátného Lawrence (škoda že tam byl jen krátce a nevíme o něm víc) či Petra Prokeše coby Chrisina manžela Roda. Ten mě zaujal již v Hotelu mezi dvěma světy, stejně jako dva další herci, které si nechávám na závěr. V pidiroličce vizážistky byla naprosto vynikající Magdalena Jirounková. Smysl pro humor jí opravdu nechybí. Moje srdce si však ukradl (podobně jako v již zmíněném Hotelu, mimochodem) Roman Teprt coby John Clarke. Sympatický mi byl hned v prvním momentu. Věřím, že John byl skutečně takové sluníčko, oblíbené napříč celou komunitou. 

 

Musím zkrátka pochválit i režiséra Petra Mikesku, protože dle mého názoru vybral obsazení naprosto skvěle, někdy částečně možná i proti typu, ale funguje to. Především jsem ocenila skvělou chemii, kterou mezi sebou dámy měly. Celkově všichni na jevišti působili, že jsou dobře sehraní. Díky tomu zkrátka věříte, že se klidně můžou znát celý život. Nesledujete tak partičku herců a jejich exhibici, ale příběh, který voní po pravdě. A asi i po slunečnicích, respektive po slunečnicových semínkách. 

 

Holky z kalendáře mají kromě toho, že jsou skvělou podívanou, také jakýsi přesah. Herečky z představení se totiž »hecly« a po vzoru svých postav i ony nafotily odvážný kalendář, který si v divadle můžete zakoupit. Už o pauze si ho jeden postarší pán hrdě nesl ven, mimochodem. Nahlédla jsem do něj i já, a popravdě mě trochu zklamalo, že nebyl tak vtipný jako ten v ději. Žádné koblihy ani povidla, ovšem za to toho dámy ukázaly podstatně víc. Černobílé akty vznikly na střeše divadla pod taktovkou fotografa a herce Hynka Čermáka. Navíc proběhne také oficiální křest kalendáře a jeho dražba. Výtěžek poputuje do Klaudiánovy nemocnice, a tak i vy můžete přispět na dobrou věc.