Otec vtrhnul do kin: Z filmu podle skutečných událostí vás zamrazí
Jedna chyba, po níž už nikdy nic nebude stejné. Nový slovenský film Otec, který zářil i na benátském filmovém festivalu, je drsný i něžný zároveň. A jakmile vás zaujme, už se vás nepustí.
Izolace v »plechové krabici« a smutná houpačka: Geislerová řídí filmový Karavan
Perfektní obsazení
Mám dojem, že to byly reklamy v kině před filmem Karavan, které mě přiměly k tomu, abych zhlédla i další novinku s názvem Otec. Tyto dva snímky pojí i Aňa Geislerová, která zde má jen velmi malou roli, přesto si jí všimnete, už jen proto, že je jednou z mála českých herců, co se na plátně objeví. V jedné scéně si můžete všimnout také Terezy Hof.
Největší slovo ale zde mají samozřejmě herci slovenští, konkrétně Milan Ondrík coby titulní otec rodiny Michal a Dominika Morávková coby jeho manželka Zuzka. Spolu s dcerkou Dominikou tvoří šťastnou rodinku až do chvíle, kdy se všechno změní. Ale já bych tu nerada děj prozrazovala, jelikož mě osobně na traileru zaujalo právě to, že v něm není nic výslovně řečeno. Člověk sice tuší, co se asi mohlo stát, ale jistotu nemá.
Ve filmu samotném nás také chvíli nechávají na pochybách, ale pak je najednou jasno a spolu s hlavním hrdinou se vydáte na jízdu plnou emocí. Navíc se vše obešlo bez nějakých přehnaně drastických záběrů, s důrazem na postavy a jejich vnímání. Všichni, kdo si zde zahráli, působili naprosto přirozeně, což bylo zřejmě také díky vedení ze strany režisérky Terezy Nvotové.
Kosmas v Klementinu? Unikátní výstava na oslavu výročí nejznámějšího kronikáře
Bolestná pravda
Scénář, který vytvořili Tereza Nvotová a Dušan Budzak a nechali se přitom inspirovat skutečnými událostmi, není nijak komplikovaný, ale kompaktní a funguje dobře i v souvislosti se stopáží 103 minut. Vše ubíhalo dobře, snad až na ten úplně poslední záběr, který byl naprosto nekonečný. Skoro jsem si říkala, jestli z toho kina vůbec někdy odejdu. To je asi jediná kaňka, která mě napadá, jinak mě Otec opravdu moc bavil, dá-li se to tak říct. A ono vlastně asi dá, protože je to také zakořeněno někde hluboko v člověku, že nás zajímá sledovat cizí neštěstí.
V Otci je vše zpracováno decentně a citlivě, nejedná se o bulvární senzaci, ale spíše bych řekla, že cílem je, abychom si uvědomili, že něco podobného se může stát komukoliv z nás. Já osobně rodinu nemám, ale i tak jsem si celou dobu bolestně uvědomovala, jak málo občas stačí k tomu, aby ji člověk ztratil. A také to, že dlouhodobý stres je opravdu váš největší nepřítel.
