(Ne)všední manželská rutina i sen o zlaté sošce: Oscar pro Emily pobaví i pohladí po duši

Jsou lidé, kteří potřebují k životu nejenom vodu, kyslík a potravu, ale také sny. Fantazii. Představy. Říkejte tomu, jak chcete, ale rozhodně mě mezi tento lidský poddruh můžete směle zařadit. Celý svůj život, nebo alespoň co si pamatuji, jsem si vždycky něco představovala. Vymýšlela jsem si nové lidi či jiné verze těch, co jsem skutečně znala. Představovala jsem si různé situace a rozhovory. Před spaním jsem často vytvářela i sobě jinou podobu, jiný život, cokoliv. Do jisté míry takto z reality utíkám dodnes.

Proč to ale říkám? Jelikož jsem v představení Oscar pro Emily ve Studiu DVA našla hned tři spřízněné duše, respektive lidi s možná ještě větší představivostí a ochotou si s těmi fantaziemi dokonce pohrávat. 

Tři herci, ale kolik vlastně postav?

Na jevišti se setkáme »jen« s trojicí herců, ostatně představení se hraje na Malé scéně, a tak je to pochopitelné. Víc jich ale vlastně ani není třeba, protože máte i tak dojem, že se tam střídá nespočet postav. Carmen Mayerová sice především ztvárňuje Emily, Petr Kostka zase jejího manžela Henryho a Václav Jílek (alternací je Ivan Lupták) je v neposlední řadě mladíkem Jeffem. Jenže každá z těch postav má tak trochu svůj vlastní svět a dokáže se vmžiku proměnit v někoho jiného – skoro tak máme dojem, že na jevišti jsme i spolu s Hamletem, Ofélií, Médeou a mnohými dalšími hrdiny divadelních her či filmového plátna. 

Karel Roden i nadpozemská hudba: Taková je Vánoční koleda ve Studiu DVA

Navíc vše v příběhu z pera Folkera Bohneta a Alexandera Alexyho v překladu Magdaleny Štulcové odhalujeme postupně a zlehka. Nejprve trávíme typické dopoledne v domácnosti postarších manželů a navíc herců – Emily a Henryho. Řeší se docela obyčejné věci, které mnohý divák ze svých domovů dobře zná: Kam jsi mi dala ty brýle?  či: Tohle jsem ti říkal už třikrát… A cože jsem ti to říkal? V sále to často šumělo, jak si manželské dvojice říkali, že tohle doma řeší také. Leckdy dokonce některé repliky sami říkali spolu s herci, jak dobře je měli zažité.

Přesto je to jedna odlišnost, díky níž to není žádný obyčejný a běžný den. Zatímco Henry předstírá, že je v klidu, Emily se už překotně krášlí a upravuje, zkrátka se připravuje na večerní program, i když je ještě pořád času dost. Blíží se totiž »oscarový večer«! Předávají se Ceny akademie a oba manželé by si přáli slavnou zlatou sošku po letech dřiny získat, alespoň Za celoživotní dílo, když už jim všechno ostatní nevyšlo, jak mělo. 

Celý svět je jeviště

V tomto ohledu jsem si nemohla nevzpomenout na představení Pusťte mě ven! s Ivou Janžurovou, které jsem v minulosti zhlédla na Letní scéně Divadla Kalich. Rovněž vyprávělo o herečce, co se chystala na svůj velký večer. Také byla tak roztomile roztržitá jako Henry a Emily, ovšem pak už se každé představení vydává jiným směrem. V něčem jiném mi zase Oscar pro Emily připomněl hru Kdo se bojí Virginie Woolfové?, z které zde slyšíme také úryvky. Popravě mi ale ta paralela došla už před představením při čtení programu. Jen jsem nečekala, jak moc bude »Woolfová« vlastně zakomponovaná do děje. Jsem ráda, že jsem toto o poznání dramatičtější dílo už také zhlédla, takže jsem díky tomu byla víc v obraze.

Jak už jsem zmiňovala, vystupuje v »Oscarovi« ještě Jeff. Ten coby kurýr manželům přináší do bytu oběd. Chodí tam očividně pravidelně, rád s nimi tráví čas a poslouchá jejich historky, které zní leckdy velmi neuvěřitelně. Tentokrát má ale nějaké doplňující otázky a chtěl by od hereckého páru konečně jednou slyšet pravdu a ne jejich pohádky. Jestli mu vyhoví, nebo ne, a jaká odhalení ten den ještě padnou, už nebudu prozrazovat.

Ostatně, stejně bych si nebyla jistá, že mám pravdu a vše jsem pochopila. Jelikož v tomhle díle skutečně platí, že celý svět je jeviště a všichni jsme jen herci. Zda je tedy vše, co je vyřčeno, skutečně pravdou, nebo jen další fantazií naší trojice postav, není vůbec jisté. 

Vše s noblesou

Například v případě Jeffa to nejprve vypadá jednoznačně, ale jak se postupně víc ptá a víc to všechno prožívá, přistihla jsem se, že jsem mu už nevěřila ani nos mezi očima. Trochu jsem se i bála, co ještě dalšího vytáhne z rukávu a co to bude znamenat pro Emily a Henryho, které už jsem si stihla oblíbit a přála jsem jim jen všechno dobré. Václav Jílek ale na mě po celou dobu působil velmi sympaticky a vůbec se vlastně našim hrdinům nedivím, že s ním tak ochotně trávili čas. Navíc Jílek patří k těm pánům, co vypadají pořád dost mladistvě, takže jsem neměla problém mu věřit ani to, že teprve studuje a k tomu má nějaké brigády.

Co se týče výkonů Petra Kostky a Carmen Mayerové, asi bude stačit, když napíšu, že byly zkrátka bezchybné a naprosto uvěřitelné. Právě kvůli nim jsem toto představení navštívila, protože jsem je chtěla vidět na jevišti a mám dojem, že to bylo vůbec poprvé. Jejich dceru Terezu Kostkovou už jsem v divadle viděla mnohokrát, a tak jsem chtěla tu pomyslnou sbírku doplnit o zbytek rodiny :). Rozhodně jsem nebyla zklamaná, naopak jsem si potvrdila dojem, který jsem měla už po zhlédnutí několika rozhovorů s nimi – tento herecký pár oplývá neuvěřitelnou noblesou. Zde představují postavy, co se chovají sem tam trochu jako rozhádané děti, sem tam padne i nějaké to ostřejší slovíčko, ovšem to vše je díky nim podáno s velkou dávkou elegance.

Knop, Frejová i Kostková u psychiatra? Dávku pozitivní nálady dodá komedie TIK TIK

Není proto divu, že jsem Emily a Henrymu celou dobu fandila a dokonce i toho Oscara bych jim bývala přála. Samotný závěr příběhu byl poměrně nečekaný a překvapivý, přesto pohladí po duši. Vše perfektně doplňuje scéna Adama Pitry, která skutečně působí dojmem nějaké domácnosti staršího manželského páru. Nejvíc mě fascinovalo to okénko se starým rádiem.

Kostýmy vytvořila Agnieszka Pátá – Oldak, stejně jako v případě kladenské Sexmise, o níž jsem psala nedávno. Zatímco tam se mohla pořádně vyřádit a zvolila futuristické kostýmy, tentokrát vsadila více na civilnost. Líbilo se mi, jak pomocí kostýmů dokázala nastínit i věk hrdinů – v případě Henryho a Emily se jednalo o modely, které bych bez váhání zasadila do minulého století, zatímco Jeff nás tak trochu vracel do přítomnosti.

Vše dohromady zkrátka vytváří příjemný celek a představení v režii Petra Slavíka, které trvá včetně přestávky 1 hodinu a 50 minut, možná i díky tomu pocitově velmi rychle ubíhá.

Třešinka na závěr

Jelikož o Studiu DVA píšu na Středočeský magazín již poněkolikáté a zatím jsem vždy chválila, možná už mě trochu podezíráte, že jsem za to placená. Tak vás mohu ujistit, že nejsem, jenom jsem ráda v divadle spokojená, což se ve Studiu DVA zkrátka daří pravidelně. Myslím, že mé první představení tam byla muzikálová Evita, z činoher úžasné a stále vyprodané Líbánky na Jadranu.

Také na Malé scéně se mi líbí a ráda se tam vždy po čase vracím. Můj zážitek z představení Oscar pro Emily tentokrát podtrhl ještě jeden detail – poprvé jsem si sem zakoupila VIP lístek. Měla jsem ho už ozkoušený ze Studia DVA na Václavském náměstí, a tak vím, jaké má výhody.

V první řadě dostanete zdarma program (já ho jinak kupuji vždy), zadarmo máte i šatnu a navíc bez čekání ve frontě. A milé divadelní pracovnice v červených sukýnkách vám nabídnou i welcome drink, a co kvituji, nemusí se jednat jen o prosecco, ale i o nealko varianty (v mém případě často cola, případně domácí limonáda, kterou vám navíc dají i v praktické lahvičce s logem divadla). Jednotlivě to možná zní jako maličkosti, ale mě to celou návštěvu divadla velmi usnadňuje a eliminuje to moje nervózní štrachání v kabelce a peněžence ve snaze najít drobné na to či ono.

Bulvár a Beckham bez balónu. Nová komedie boduje ve Studiu DVA

V případě Malé Scény v ulici Na Perštýně mě na VIP vstupence nadchly ještě další dvě věci. Co se týče míst v sále, naše VIP čtvrtá řada byla opravdu nejlepší, protože na jeviště jsme viděli velmi dobře (tedy až na pána vedle mě, co neměl vyčištěné brýle a pořád si je dával na oči a zase dolů jako svého času Vladimír Železný v pořadu Volejte řediteli), ale navíc jsme měli oproti jiným řadám daleko více prostoru na nohy. Bohužel co se týče židlí, byli jsme na sebe lehce namáčknutí, kvůli čemuž jsem se asi v některých momentech tvářila trochu naštvaně. Snad to herci neviděli, i když v programu jsem se dočetla, že mají výborný zrak a vidí i spící diváky :D.

Především mě ale zaujal VIP salonek, protože mi tam bylo velmi pohodlně a především jsem se vyhnula tomu zmatenému hemžení, které v divadlech o přestávkách (a ostatně i po představení, když všichni pospíchají domů) bývá. Měla jsem se zkrátka coby introvert kam schovat před davy a díky tomu jsem si večer užila o to víc. Zkrátka jsem si připadala opečovávaná jako hollywoodská hvězda na Oscarech :).

Související obrázky: