Smutná pohádka 4 královen: Zakleté dámy čekají v Činoherním klubu
Být první dámou republiky nemusí nutně znamenat mít život jako z pohádky… i když – jak se to vezme. O tom jsou Zakleté dámy v Činoherním klubu. Přijdete k nim na audienci?
Vyhozené billboardy znovu ožívají v Roztokách. Jaké může být Město pro každého?
4 dámy
Zakleté dámy mě popravdě zaujaly už v době, kdy se o nich mluvilo ještě pod pracovním názvem První dámy. Nakonec se moje zvědavost potkala s vhodnou příležitostí a já mohla Činoherní klub navštívit. Musím říct, že mě milé paní prezidentové vůbec nezklamaly. Ale pojďme nejdříve odvalit tu možnou nejasnost z úvodu. O čem že to vlastně je?
Inscenace vypráví příběhy hned 4 prvních dam Československa. Ačkoliv jsme prezidentů, a tím pádem i jejich chotí, vystřídalo víc, autor Tomáš Dianiška zvolil pouze čtveřici výrazných osobností – Hanu Benešovou, Martu Gottwaldovou, Vieru Husákovou a Olgu Havlovou. Díky tomu se nám ostatně naskytl i poměrně zajímavý výřez historií naší vlasti, respektive jsme si udělali trochu exkurzi do několika etap minulého století. Zakleté dámy jsou ovšem dokufikce, tedy kombinace skutečných historických faktů a fiktivních situací a dialogů. Přece jenom, i kdyby byly historické zdroje sebepřesnější, asi nikdy nebudeme vědět, co si třeba manželé Husákovi mohli doma říkat. Můžeme si to leda představovat, případně prozkoumat představy někoho jiného, například na divadle.
Tomáš Dianiška nám ilustroval svou vizi, která na mě působila z většiny poměrně realisticky a ze života. Zajímavý je také způsob, jakým jsou Zakleté dámy vyprávěny. Všechny čtyři příběhy se totiž prolínají do sebe, takže skáčeme v čase sem a tam. Přesto jsem se poměrně dobře orientovala a snad ani jednou mě nenapadlo, že nevím, v jaké situaci se dané postavy zrovna nacházejí a jaké problémy řeší. Všechno pro mě bylo dokonale přehledné a navíc podané poměrně zábavnou a odlehčenou formou.
ORDINACE PODCAST: Kráťův stihomam a Pšeničkovy hned DVĚ příšerné matky
Drama, humor, magie
Minimálně první polovina inscenace (jejíž celková stopáž činí 2 hodiny a 30 minut) působila jako nějaká hořká komedie s dramatickými prvky. Padaly výborné a vypointované hlášky, někdy pobavil i nějaký vizuální prvek. V druhé polovině začalo vzhledem k ději už trochu přituhovat, přesto si však příběh svůj jedinečný styl humoru uchoval. Jedna scéna byla na můj vkus až příliš přehnaná, naštěstí závěr člověku náladu zase trochu spravil. Také se mi líbilo, jakým způsobem nám byla znázorněna sametová revoluce, jelikož to působilo velmi skutečně. Skoro jsem si připadala, jako bych se toho alespoň na moment mohla stát skutečně součástí, což je vzhledem k tomu, že jsem ročník 1993, poměrně magické. V hledišti navíc ten večer byla také velká řádka studentů, skutečně mladých lidí. I oni si tak mohli tento výlet časem dopřát a připadalo mi, že to skutečně prožívali. Minimálně na děkovačce to tak díky standing ovation působilo.
Když bych se měla zamyslet, proč Zakleté dámy působily často tak autenticky, jistě to bude z velké části díky samotnému scénáři. Možná částečně napomohla i výprava (Lenka Hollá), především scénografie, která zůstává většinu času vlastně neměnná a vytváří dojem poměrně obyčejné domácnosti minulého století. Trochu nóbl je možná lustr, moderním prvkem je jakési tmavé čtvercové »okénko« nad krbem, která zde slouží trochu jako náhražka moderních chytrých obrazovek při videocallu. Jinak už ale vše působí správným retro dojmem. Stejně tak kostýmy jsou úsporného rázu – nehraje se zde na přehršel zbytečných převleků, ale každá postava má určitý styl a toho se drží po celou dobu představení. Jedna první dáma byla elegantní a drobounká, další měla zase šaty podtrhující ženské tvary, jiná zase chodila v kalhotech, ať už proto, že chtěla být moderní, nebo protože jí v nich zkrátka bylo pohodlně.
V programu jsme se sice mohli dočíst, že skutečná Marta Gottwaldová nosila i ve vedrech kolem krku lišku. Naštěstí tohoto detailu byla její představitelka Sandra Černodrinská ušetřena. I bez mrtvoly kolem krku měla nelehký úkol, který ale zvládla s grácií, jaká možná Martě samotné trochu chyběla. Její Marta byla velmi vtipná a extrémně praktická žena. Ve druhé polovině z ní pak jde skoro až strach. Daleko víc než z jejího jevištního manžela Klementa Gottwalda, kterého ztvárnil Vasil Fridrich. Ten z poměrně kontroverzní a negativně laděné figury dokázal vytvořit chvílemi i sympatickou bytost.
Lásky i trápení
Diametrálně odlišní jsou od Gottwaldových manželé Benešovi, zde v podání Romany Widenkové a Jakuba Burýška. Mají v sobě jistou eleganci a kultivovanost, což na někoho může působit možná i lehce povýšeně. Nejvíce je tento kontrast vidět ve scéně, kdy se tyto dva manželské páry setkávají na polooficiální společné večeři. Když se u stolu mluví o tom, kdo je placen Moskvou a kdo pro změnu Západem (zde ztělesněno Londýnem), rázem si uvědomíte, že některé věci se asi nikdy nezmění, zvlášť v politických debatách. Pokud ale odhlédneme od politiky, na obou zmíněných párech je vidět, že jsou spolu svým způsobem šťastni. Obdivuhodné je, že láska přetrvala mezi Benešovými i přes dlouhé odloučení. Kromě něj, které bylo znázorněno pomocí dopisů, ale řeší i další veskrze intimní problémy.
Daleko problematičtější vztahy však panují na jevišti mezi Husákovými a Havlovými. Nejpodivnějším dojmem působí vztah Viery a Gustáva, který shrnuje věta: „Moc se nevídají, ale stačí to.“ Viera v podání Markéty Stehlíkové zde řeší dilema – moderní žena v rovnoprávné společnosti x poslušná manželka. Její rozpor postupně nabírá i politických rozměrů, když řeší, zda má známým, co se dostali do křížku s režimem, poskytnout pomocnou ruku, či nikoliv. Osud k ní je poměrně krutý, a tak jako by tato otázka zůstala vlastně nezodpovězena. Role Gustáva Husáka se zhostil Václav Šanda, typově a vzhledově úplně jiný, na Husáka možná až moc fešák. Přesto uvěřitelný a šel z něj chvílemi až strach.
V menší roli Soni v této dějové lince se objevila také Lucie Žáčková, která se ovšem především proměňovala v Olgu Havlovou. Spíš mi připadalo, že se jí stala. Moc se mi líbila energie, která z ní vyzařovala. Tato Olga působí poměrně ostře, zároveň však velmi křehce. Skvělou chemii měla především s představitelem Jana Kašpara Vasilem Fridrichem, stejně tak bylo ale jasné, že ve svém srdci má i svého manžela Václava, kterého si zahrál Jakub Burýšek. Ze všech prezidentů měl pocitově Václav Havel nejméně prostoru, byl spíše tichý, ale pravda je, že když už něco řekl, stálo to za to. Také mě fascinovalo, jak litoval i agenty, kteří ho sledovali. Jednoho jsme zde také viděli, a to v podání Jindřicha Herbsta. Působil komicky, ale potkat před domem byste ho nechtěli, i když vás slušně pozdravil a rozloučil se stylem: „Brzy se uvidíme.“
Zkrátka a dobře, všechny čtyři první dámy v příběhu řešily nějaká svá trápení. Funkcí byly sice v republice první, ale často nebyly v očích svých mužů ani první mezi posledními. Jejich trápení musela často stranou, v zájmu státu. Není divu, že tedy byly svým způsobem jako zakleté princezny –možná v přepychu či ve slávě, ale často to byl jen přelud. Taková zlatá klec, z níž se nedá uletět.
A proto mě i tolik bavil onen pohádkový motiv, který příběhy provázel prostřednictvím vhodně vybraných písní z českých pohádek. V první chvíli mě to zarazilo, protože jsem skutečně nečekala, že Hana Benešová bude zpívat skladbu z Šíleně smutné princezny, ale nakonec se to k jejímu příběhu natolik hodilo, že jsem přestala řešit časové anachronismy a užívala jsem si novou podobu těchto známých písniček, které mám moc ráda. Škoda že Marta pěvecký prostor nedostala, ovšem vykoupeno to bylo tím, že Jakub Burýšek coby Edvard Beneš vystřihl parádní The Show Must Go On od skupiny Queen.
Přiznám se, že jediné hudební číslo, které mě malinko zklamalo, byla závěrečná hymna v podání všech 4 královen, tedy vlastně prvních dam. Naopak fakt, že se na úplném konci sešly a působily jako sehraný tým, se mi moc zamlouval a připomněl mi muzikál SIX o šesti ženách Jindřicha VIII. I v něm dostaly dříve němé ženy z historie svůj prostor, aby promluvily a zazpívaly, podobně jako v Zakletých dámách. Vyslechnete si je i vy?
