Knop, Frejová i Kostková u psychiatra? Dávku pozitivní nálady dodá komedie TIK TIK

Komedie odehrávající se v čekárně psychiatra – už takový úvod by asi stačil, abyste si o představení TIK TIK udělali trochu představu. Řekněme ještě, že postupně se nám tam schází poměrně nesourodá parta lidí. Doktor si je všechny objednal na stejný den, ale zatím nedorazil, jelikož ho prý zdržela daleká cesta. Než přijde, musí se tato skupinka pacientů nějakým způsobem zabavit, a postupně se nám tak rozkrývají jejich jednotlivé charaktery a také jejich problémy, které sem přišli vyřešit.

Už jste zvědaví? Já tedy byla, jelikož na mě kdysi na facebooku vyskočila krátká upoutávka z hry a také mě zaujalo, jak o ní mluvila jedna z aktérek, Tereza Kostková.  Slíbila jsem si, že Komorní scénu Divadla Kalich tedy rozhodně navštívím, ale delší dobu mi to nějak nevycházelo, z části asi i kvůli době covidové. Nakonec jsem si na dílo francouzského autora Laurenta Baffieho, uvedené v překladu Jaromíra Janečka a v režii Jakuba Nvoty, udělala čas v rámci Hvězdného léta 2022 a zamířila kvůli němu opět na Letní scénu pod Žižkovskou věží. Můžu říct, že k návštěvě tohoto divadelního prostoru byl začátek září naprosto ideální dobou. Konečně mi totiž bylo v sále naprosto příjemně a nepřipadala jsem si tam jako kuře otáčející se na grilu :). I když i to bych asi v tomto případě přežila, jelikož tato komedie za to zkrátka stála.

Když už jsem nakousla ten covid, rovnou mohu říct, že kromě skvělého humoru se v TIK TIK schovává také hodně pravdy, což poznáte i tak, že se vám bude zdát, jako by inscenace v lecčem reflektovala současnou dobu a její problémy. Jelikož ji herci nazkoušeli už před covidem, v podstatě se tak povedlo trochu předpovědět, co přijde. Přece jen ještě před pár lety by nás asi napadlo, že rouška na obličeji či bezpečnostní štít bude docela běžný „módní doplněk“ a že zuřivé mytí rukou a používání dezinfekce se rozšíří v podstatě do celého světa. A když si zase jedna postava nemůže vzpomenout, jestli doma vypnula plyn, jako trefa do černého pak působí zvolání: „Víte, jak je to dnes drahé?!“

Jedná se zkrátka o velmi inteligentní text, navíc leckdy ještě vyšperkovaný díky samotných herců. Měla bych tedy ještě předem varovat, že v představení jsou použity i vulgarismy, a proto se k nim budu asi muset také úchýlit, jelikož napsat tento text zcela slušně, by byla docela výzva.

Rozhodně bych ale o TIK TIK nikdy neřekla, že je to nějaké sprosté a vulgární představení. Naopak, všechna ta jadrná slůvka tam mají své místo a každé z nich tam padne jako p*del na hrnec. Asi nejvíc v tomto ohledu zaujme Václav Knop v roli Freda, už jen proto, jak je tato postava napsaná. Na první pohled normální starší pán, jenže pak se otočíte zády a on o vás řekne, že jste koňo*rd. Trpí totiž Tourettovým syndromem a nemůže si pomoct. Když je nervózní, prýští z něj vulgarismy a sprostá gesta jedna radost.  A i když pana Knopa známe z televize spíše ze zápornějších rolí, zde dokázal Freda vykreslit velmi sympaticky. V podstatě působí značně slušně a uctivě, a už proto vás z jeho úst každé to neslušné slovíčko překvapí a pobaví. A navíc velmi často padne na úrodnou půdu.

Pro ostré slovo či kritiku druhých nejde daleko taxikář Vincent, kterého hraje Josef Polášek. Také jeho výkon v představení TIK TIK byl pro mě do jisté míry překvapivý, protože jsem ho doposud znala z jiného typu rolí, spíše takových těch ňoumů a hodných blbců. Zde je v podstatě pravým opakem – Vincent nemá daleko ke genialitě, jelikož si umí všechno spočítat a ani mu to nedá práci. Naopak těžké je pro něj spíše nic nepočítat. Řekla bych, že problémů bude mít asi trochu víc, a především mu občas chybí empatie, čehož si všímají i ostatní postavy v příběhu. Je také velmi netrpělivý a soutěživý, ovšem když se ocitnete v roli jeho spoluhráče a nikoliv protivníka, překvapí vás tím, jaký je to báječný týmový hráč.

Skvělá byla Kristýna Frejová v úloze Marie, v níž se možná mnoho z nás diváků pozná. I když asi nejsme všichni tak pobožní, ale jistě si také leckdy děláme hlavu s tím, jestli jsme doma vypnuli sporák. A kolikrát se také přehrabujeme v kabelce, abychom se ujistili, že nám z ní samy neodešly klíče od bytu. Kristýna Frejová to vše předvedla naprosto uvěřitelně a s lehkostí.

Další dámou »na holení«, respektive spíše na mytí rukou, je Tereza Kostková alias Blanche. Na první pohled dokonalá dáma, ovšem i ona má problém – bojí se mikrobů a nemocí. Pravidelně tak mizí na toaletu i se svým nejlepším kamarádem, tedy mýdlem. Blanche na mě občas působila až příliš jako karikatura, ale Tereza je mi sympatická, a tak jí naštěstí dodala trochu ze své vřelosti. Nejlepší byly momenty, kdy ji ostatní záměrně trápili. Tehdy ze sebe vydala Tereza naprosto neuvěřitelná citoslovce 🙂

Někomu by se mohla zdát otravná postava Lili, jež ztvárnila Šárka Kubíková (alternací je Eva Josefíková), ale já jsem si ji naopak poměrně záhy oblíbila. Asi i proto, že mi vzezřením, jakousi důsledností a některými frázemi velmi připomínala jednu mou kamarádku. Jen ta zatím netrpí stejnou poruchou :D. Nebudu snad ani prozrazovat přesně, o co se jedná, abyste byli překvapeni, pokud Komorní divadlo Kalich navštívíte. Zpočátku se tento Liliin problém projevuje jen velmi mírně, ale i tak jsem si ho všimla – pravděpodobně dřív než ostatní pacienti v čekárně v rámci děje. A už jsem tedy jen napjatě čekala, jak budou reagovat, až jim to dojde.

Byli k ní naštěstí velmi chápaví a tolerantní, nejvíc pak samozřejmě Bob v podání Jaromíra Noska, který má zkrátka všechno rád souměrné. Už jeho příchod na scénu dává svou rozpačitostí a nejistotou tušit, že to bude ještě hodně zajímavé. A bylo. Opět nechci prozradit vše, ale snad mohu naznačit, že pan Nosek v představení ani chvíli v klidu neposedí a klidně by toto představení mohl považovat za cvičení svalů na nohou. Občas to chce i trochu gymnastiky :D. Už jen to je hodné obdivu, ale to není vše – Jaromír mě zaujal také tím, jak pracoval s hlasem. Nejenže vyzníval stydlivěji, ale nasadil takovou výšku, že mi chvílemi připomínal dabéra Tomáše Juřičku, který dlouhá léta namlouval například skřítka Františka v Kouzelné školce.

A za pomyslnou třešinku na dortu považuji fakt, že se Noskova postava jmenovala Bob, tedy jmenovec postavy, která tohoto herce proslavila a díky níž jsem ho poznala i já – uprchlík z vojny Bohumil Zátka neboli Bob z Rebelů, jemuž písní Mně se líbí Bob vyznávala lásku Bugina v podání Betky Stankové. Přičemž kromě stejného představitele další podobnost mezi těmito dvěma Boby rozhodně nehledejte :). Dokázal je od sebe zkrátka perfektně odlišit.

Všichni herci navíc působili jako velmi sehraný tým, a když se někdo začal smát ve chvíli, kdy zrovna neměl, dokázali si pomoct, aby mohl příběh pokračovat. Já osobně jsem fandila všem členům skupiny a také jsem si říkala, jak to asi bude s tím doktorem, co si je sem všechny zavolal a němž víme jen to, co nám řekne zdravotní sestřička (hlasem Jaroslavy Obermaierové ze záznamu).

Atmosféru čekárny pak doplňovala scéna Karla Čapka, která působila velmi realisticky. Líbila se mi obě její okénka a důležitý byl pro děj i vzorek na podlaze. Stejně tak kostýmy Kataríny Hollé charakterizovaly a dokreslovaly jednotlivé postavy. Perfektní byla především volba pro Blanche, protože druhý tak čisťounce bílý oblek aby člověk pohledal.

Řekla bych, že asi každý z nás máme ve skutečnosti nějaký problém, za který se stydíme, nebo s nímž bychom potřebovali pomoc odborníka. A proto se také všichni v TIK TIK do jisté míry poznáme, ztotožníme se s jednotlivými figurami a lépe pochopíme jejich strach. „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci,” měl údajně říct William Shakespeare. Já tedy myslím, že spíše platí, že celý svět je jedno velké psychiatrické oddělení a všichni jsme jen blázni… Ale nemusíme se za to stydět, jak dokazuje i představení TIK TIK.

Mně osobně třeba nabilo pozitivní náladou – kromě neustálých záchvatů smíchu během představení mi i po něm ještě na čas zůstal úsměv na tváři. Navíc jsem měla trochu pocit, jako bychom se s ostatními diváky a posléze i s dalšími kolemjdoucími na sebe dívali trochu jinak. Trochu jsme možná čekali, jestli náhodou nepoznáme, jakou fóbií ten druhý trpí. Nevím, jak se jmenuje syndrom nešikovnosti, ale když jsem při přecházení ulice málem uklouzla (naštěstí jsem to vybruslila), vypadlo ze mě také jedno sprosté slovíčko, jako bych snad i já trpěla Tourettovým syndromem. Až jsem trochu vyděsila lidi, co šli přede mnou. No, ne nadarmo mám na tomto webu rubriku Trapasů, že? 🙂

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *