Velkolepá deprese s parádním ansámblem: Co čekat od filmu Odyssea?

 

Myslím, že Odyssea, o níž se nyní mluví snad všude, má možnost zasáhnout i ty diváky, které vlastně původní Homérovo dílo tolik neznají. Přesto ale při psaní tohoto článku vycházím z předpokladu, že většina z nás minimálně zhruba ví, o co jde. Troja, válka, dřevěný kůň, Odysseus a jeho putování domů plné strastí, to všechno je poměrně známé. I z tohoto důvodu možná v tomto textu najdete i nějaké spoilery.

 

Každopádně Odyssea bývá rovněž velmi srovnávána se svou „starší“ sestrou, pomyslným předchůdcem, filmem Troja režiséra Wolfganga Petersena z roku 2004. Pravda ale je, že tyto dva filmy jsou spíše jako rub a líc, nebo spíš den a noc. I po letech si u Troji vybavuji luxus, pompu, zlato. Odyssea spíše sází na temnotu, ponurost, s prvky hororu. Sice to naštěstí není jeden z těch filmů, kdy je plátno většinu času tak temné, že člověk musí hádat, co se vlastně děje, ale ani na vás neútočí žádné extra výrazné a šťastné barvy. Naopak je to spíše taková chodící deprese, což je ovšem v souladu s tématem snímku. Poselství je totiž více než jasné  – válka je zlo a ničí vše a všechny. A to i vítěze. Odysseus se zde potýká s pocitem viny, což mi připadalo velmi zajímavé. Jedná se určitě také o velkofilm, na který se vyplatí zajít do kina, jelikož mu velké plátno extrémně sluší. Téměř tříhodinová stopáž zní sice vražedně (nelze než doporučit kino s příjemnými sedačkami a komfortem, například Gold Class v Cinestaru), ale snímek má dobrý spád, snad až na pár pomalejších momentů či pasáží, které se opakují.

 

Nejsilnější stránkou vůbec je podle mě hvězdné obsazení a působivé herecké výkony. V mém případě navíc podpořené nadmíru kvalitním českým dabingem (k dispozici je i originál s titulky), kdy se režisérovi českého znění Vladimíru Žďánskému podařilo sehnat skvělé herce (někdy i takové, co nebývají v dabingu často) a dostat z nich maximum. 

Nepatřila jsem nikdy do fanklubu Matta Damona, ale musím uznat, že s věkem zraje jako víno. Díky tomu film táhne na bedrech a daří se mu (též díky hlasu Saši Rašilova) působit natolik sympaticky, že titulnímu hrdinovi fandíme a jsme ochotni přehlédnout i některé jeho chyby. K silným pilířům patří i představitelka jeho věrné manželky v nezáviděníhodné situaci Penelopé v podání Anne Hathaway. U ní nelze neobdivovat, že dokáže skvěle své role odlišovat a má jak komediální, tak dramatický talent. Její Penelopé (s něžným a silným hlasem Zuzany Kajnarové) je chytrá, plná lásky i vzteku. Působí trochu jako lvice v kleci, ale pozor, má drápky. Upřímně mám u ní ale přece jen raději tu rozvernou a veselou podobu, například v Deníku princezny či v Ďábel nosí Pradu 2. Mimochodem je fascinující, že letos vyšly hned dva takto velké filmy s ní, v každém je jiná a ještě stihla otěhotnět… A mimochodem v případě Penelopé aspoň nikdo nekritizoval její obočí, které je za mě naprosto perfektní!

 

V záporné roli se vyšvihl Robert Pattinson (v češtině promlouvá hlasem Ondřeje Gregora Brzobohatého), kterého jsem velmi brzy začala z celého srdce nenávidět, tím pádem skvělý výkon. Tom Holland jako Télemachos neurazil, ale ani nenadchl. Ovšem zde musím vyzdvihnout výkon dabéra Adama Mišíka. Nepoznala bych ho a opravdu bylo vidět, že se ve studiu musel hodně snažit. A přineslo to ovoce. Neurčitý pocit jsem ale neměla jen z Hollanda, to samé bych mohla říct i o dalších hercích, dokonce i o Zendaye (s hlasem Evy Podzimkové, dříve Josefíkové), jejíž postava je označována jako Athéna, ale popravdě je to spíše Odysseova představa o ní. Tento motiv i závěrečné odhalení, proč má právě tuto tvář, se mi moc líbil. Vizuálně zaujme i nádherná Charlize Theron (zde tleskám za dabingové obsazení Kamily Špráchalové, nádherné spojení), ovšem nemá příliš velký prostor.  A mojí osobní hrdinkou se stala čarodějnice Kirké, tedy Samantha Morton a v češtině výborná Petra Špalková. Její lehce naznačená back story mě zaujala a vlastně jsem jí z velké části rozuměla.

 

Snímek Odyssea provázejí též mnohé kontroverze. Skoro si až říkám, jestli to pro film není ta nejlepší reklama, když to všichni probírají na sociálních sítích a dohadují se o detailech. Prvním problémem, který se řeší, jsou některé kostýmy a především zbroj vojáků. Agamemnon je zde v podstatě takový »temný rytíř«, což má být podle mě odkazem na další Nolanovu tvorbu. Bylo to za mě zvláštní, ale tato postava je v ději skutečně minimálně, takže mě to nerušilo. Spíš mi vadilo, jak se ho jeho bratr Menelaos snažil vykreslit jako velkého chudáka, kterého podvedla a zabila žena. Ehm, my víme, že než odjel do Troji, tak zabil vlastní dceru, takže toho vážně litovat nehodlám. Naopak jsem se musela držet, abych jeho manželce ve chvíli pomsty nezačala fandit nahlas.

 

O něco víc mě rušily bílé zbroje vojáků z Troji, ale i tam si myslím, že to mělo svůj význam. Tím, že jsme jim přes přilbice neviděli do tváří, jsme velice snadno mohli, podobně jako nejprve sám Odysseus, zapomenout, že jsou to také jen obyčejní lidé. Bral je jako překážky na své cestě a my jsme mu přece jenom měli přát štěstí, takže dává smysl, že lidskou tvář dostávají Trojané až zpětně, když Odysseus zpytuje své svědomí.

 

Velkou kritiku si vysloužilo obsazení krásné Heleny, jejíž půvab vlastně celou trojskou válku zapříčinil. V této verzi ji ztvárňuje herečka keňského původu a tmavé pleti, jménem Lupita Nyong’o. Nerozumím tomu, proč má coby Helena jizvy na tváři (ale zeptala bych se Menelaa) a ani tomu, proč ztvárňuje zároveň i Heleninu sestru. Abych byla upřímná, ani já tedy nejsem plně spokojená s touto vizí Heleny, která by za mě měla být blondýnkou. Ostatně Diane Kruger před lety nasadila laťku velmi vysoko, možná až příliš. Na druhou stranu by mi takové obsazení daleko víc vadilo v samotné Troje, ale v Odyssee, kde Helenu vidíme snad jen ve dvou krátkých scénách, mi to žíly netrhá. 

Podobně vnímám i obsazení Elliota Page do úlohy Sinóna (v dabingu Viktor Zavadil). Původně se hojně spekulovalo o tom, že má tento herec, který v minulosti prošel změnou pohlaví, hrát Achillea. To by za mě bylo skutečně nevhodné, už jenom kvůli fyzické konstituci Elliota. Polobůh by měl zkrátka být trochu víc namakaný, řekla bych. Ale role mladíka a vojáka se smutným osudem je pro Page vhodná. Ani on neměl zas tak moc prostoru, ovšem ve scéně z podsvětí dostal příležitost zaujmout a využil ji naplno. 

 

To, co je tedy snímku nejvíc vyčítáno, pro mě nakonec nebylo tak zásadní. Našly se ale jiné věci, které zase neseděly mně. Některé scény byly na můj vkus až moc hororové, především Kyklop byl opravdu jako z jiného světa a obávám se, že mě bude ještě dlouho strašit ve snech. Naprosto odpudivě působí proměna vojáků ve zvířata. Myslím, že takhle podrobné to vážně být nemuselo. Nejsem ani fanynkou akčních a bojových scén, ale uznávám, že Odysseus s nápadníky pěkně zametl. Docela jsme mu tak i věřili jeho chování akčního hrdiny. Navíc zrovna jich mi líto nebylo, ani co by se za nehet vešlo.

 

Nejsmutnější okamžiky pro mě byly spojené s Odysseovým pejskem, který na něj věrně čekal. To bylo jedinkrát, kdy jsem měla malinko na krajíčku, ale nakonec jsem neuronila ani slzičku, což je podivné, protože smutné scény se psy na mě většinou působí spolehlivě. Možná to naznačuje, že ačkoliv je Odyssea obrovská podívaná, chybí v ní, alespoň pro mě, nějaká silnější emoce. Možná s tím souvisí i zvláštní zvuková stránka filmu. Pod hudbou je sice podepsaný Ludwig Göransson, ale já si žádnou melodii nevybavuji. Dokonce ani po odchodu z kina jsem si žádnou nepamatovala, za mě tam znělo jenom samé hrozivé dunění. Ano, jistě to bylo efektní, ale mně tedy hudební složka ve filmu chyběla. 

 

Navzdory všemu jsem ale ráda, že jsem Odyssee dala šanci a že jsem ji zhlédla už v kině. Je to opět jeden z těch filmů, co stojí jednou za život vidět, ale pravidelně se k němu určitě vracet nebudu a dám raději přednost menším, ale procítěnějším dílům.