Vojtek se mění v Céline Dion i slovenskou babku: Narodil se Otec v šestinedělí
A je to venku! Oznamujeme, že ve čtvrtek 15. února 2024 se narodilo v Divadle Hybernia nové představení, které dostalo do vínku název Otec v šestinedělí.
Nedokážeme říct, kolik má centimetrů a gramů, ale jeho „rodiče“ – tedy tým, co za tímto kouskem stojí, může být právem hrdý. Chtělo by se říci – je to kluk a zdravý jako buk, protože tým je převážně složen z pánů, jedinou ženou je v něm Jitka Nejedlá coby scénografka.
Loupežník srdcí Lambora a kombinace realismu a magie: Jaká je vinohradská Balada pro banditu?
Jakou dostalo miminko výbavičku?
Nutno říct, že si své „miminko“ nijak nepřešňořila, ale coby praktická žena zvolila takovou scénu, která hře Otec v šestinedělí nejvíc prospěla – vystačila si s pár šedými úložnými boxy. Do nich se totiž dalo schovat opravdu leccos, navíc, když bylo potřeba, dalo se s nimi různě hýbat, popojíždět, apod. Někdy suplovaly židli v kanceláři, jindy zase kolébku a přebalovací pult. Především v první půlce nám pak něco málo odehrál i notebook a vše doplňovalo plátno, kde jsme mohli sledovat videoprojekce, jejichž autorem je Michal Novák, který se podílel i na textu k inscenaci.
Podařilo se mu mě „nachytat“, když jsme viděli fotografii z párty a na ní údajně nejúchvatnější ženu na světě. Moje myšlenka byla, že jsem dlouho neviděla nic tak umělého, načež přišlo milé překvapení, že s fotografií to není tak jednoduché a prvoplánové. Za mě milý vtípek, co potěšil. Rovněž jsem ocenila samotný konec, kdy na plátně vidíme v podstatě závěrečné titulky jako k filmu. Což je vtipné především proto, že zde vše hraje jen jeden herec :). Ale k tomu se ještě dostaneme…
Zpočátku nám přitom videoprojekce především pomáhají navázat iluzi, že se nacházíme na přednášce pro otce v šestinedělí, a to včetně počátečních „technických obtíží“ a následných slidů, jako bychom vážně sledovali něčí Power Point. Místo chytrých rad a kvanta textu nás čeká spíš vyprávění hlavního hrdiny o tom, jaká byla jeho cesta k otcovství – začínáme rovnou jeho setkáním s osudovou ženou, první schůzkou v divadle, následně přijde nečekaná radostná novinka o miminku. Společně pak projdeme devíti měsíci těhotenství i včetně veškerých očekávání, nadějí a zklamání. Navštívíme předporodní kurz, zajedeme si do porodnice a přijde onen velký den. Jelikož po dramatickém porodu je nutno se trochu vydechnout a mnohým dámám (a možná i pánům) v hledišti se možná právě vybavilo něco z jejich „nejšťastnějšího dne“ a potřebovali by ty vzpomínky zapít, následuje krátká pauza.
V druhé polovině už se příběh, jehož duchovním otcem je především umělecký šéf Hybernie Otakar Faifr, stáčí vyloženě k epizodám z života novopečených rodičů – ať již boj o nejlepší pokoj v porodnici, zásah specialistky na kojení a prospívání novorozenců, či později první hlídání tatínka a první přebalená plenka.
Mrazivý humor a mistrovství Zlaty Adamovské: Misery »zemře« v Divicích
Kdo jsou rodiče?
Z dalších šťastných tatínků bychom měli jmenovat ještě režiséra Petra Svojtku, protože by podle mě byla škoda na něj zapomenout. Už jsem v minulosti nějaká díla z jeho dílny viděla, a tak laťka byla nastavena poměrně vysoko a těšila jsem se, že i zde to dopadne dobře a zasmějeme se. Rovněž mě mile pobavil „inside joke“, kdy je jméno pana režiséra přímo zmíněno ve hře. Těžko říct, zda to ocení i běžný divák, ale na premiéře to samozřejmě padlo na úrodnou půdu.
Každé miminko je určitě v očích rodičů krásné, ale je potřeba říct, že děj Otce v šestinedělí je dost předvídatelný a hodně se točí okolo všech rodičovských klišé. Už jsme něco takového jistě všichni slyšeli a viděli, jenže… ono to takhle v rodinách pravděpodobně skutečně chodí. A v tom je ten vtip :). Naštěstí je inscenace plná vtipných momentů a několikrát došlo i na něco, co překvapilo i mě. Občas člověk jen vykulil oči, někdy zavrtěl hlavou, jindy se jen uvolněně smál. Ač nejsem fanynka sportů, moc se mi líbilo, kterak byl do fotbalu blázen náš hlavní hrdina a jak svůj život často glosoval pomocí sportovních přirovnání.
Velkou devízou Otce v šestinedělí je pak fakt, že se jedná o one-man show. Posledním a z pohledu diváka nejdůležitějším rodičem tohoto divadelního miminka se tak stává Roman Vojtek, který nás celým příběhem provází, v podstatě nesleze z jeviště a ztvárňuje všechny role sám. A že jich není málo, sám Roman mluví asi o dvaceti různých osobách. V první řadě musím smeknout pomyslný klobouček nad tím, jak se mu podařilo jednotlivé charaktery rozlišit. Ani jednou za celý večer se nestalo, že bychom nevěděli, která figura zrovna mluví.
Chrápání, prdění i Venušiny kuličky? Manželský život podle Cavewoman
Všechno nejlepší novorozeňátku
Jako první mě zaujali rodiče hlavní postavy, především díky jejich přízvuku. Velmi živě mi připomněly jednoho mého kamaráda s naprosto stejným vyjadřováním a podobným smíchem. Zde bylo navíc boží, jak se Roman dokázal hádat sám se sebou. Moc pěkně rozlišený byl i šéf na večírku a později v kanceláři, to byl ovšem takový učebnicový blb, že ho nemůžu s čistým srdcem nijak pochválit. Snad jen, že tací skutečně existují, a tak to byl realistický prvek. Druhé půlce vládnou především ženské postavy, nejen laktační poradkyně, ale zejména slovenská babička, neboli tchyně hlavního hrdiny. Ta se rázem stala miláčkem všech diváků.
Další husarské kousky Roman Vojtek předvedl též na poli tanečním a pěveckém – zajímavou choreografii nám předvede, když uspává miminko. Začíná zlehýnka, ale později stále přidává a přidává. Takové kroky by se jistě neztratily ani na moravské tancovačce. Ale tak proč mě to vlastně překvapuje, když je to historicky první vítěz StarDance. A nechyběla ostatně ani malá vzpomínka na jeho působení v Tvoje tvář má známý hlas. Tam si totiž zazpíval i Christine z Fantoma opery, zatímco v Otci v šestinedělí se na okamžik musel přeměnit v „Céline Dion“ a přenést nás na Titanic pomocí písně My Heart Will Go On. Dále se Roman dalším hitem s názvem You’re The One That I Want vrátil do časů, kdy hrál v Pomádě. Později od něj uslyšíme též skladbu Stevieho Wondera Isn’t She Lovely a celé představení se uzavírá napůl anglickou a napůl českou verzí moderní písničky Shut Up and Dance. A pozor, jako bonus dojde i na velmi netradiční pojetí operní árie, co původně pochází z Mozartovy Kouzelné flétny.
Ale tolik divadelních tatínků a žádná maminka? Naštěstí se Roman Vojtek mohl spolehnout na ochotnou pomoc přímo z publika – jedné dámě v první řadě svěřil mikrofon a pomocí smluveného gesta jí vždy dával najevo, kdy má říct danou repliku. Na jiném místě v první řadě si pak vyhlédl jeden pár, který také zapojil do děje, a tak milí stydlivější diváci, zvažte, zda si sedat do předních řad. Každopádně zapojit se v samém úvodu musí všichni, když si hlavní postava ještě v rámci fiktivní přednášky ověřuje naši pozornost. Případně se na nás ještě v průběhu děje párkrát obrátí s otázkou.
Upřímně ten úvodní manévr mi připadal trochu otravný, ale jinak si myslím, že zapojení publika je důležitý aspekt a klidně by se mohlo na něm ještě v dalších reprízách zapracovat a dovést k dokonalosti. Nemůžu totiž Otce v šestinedělí nesrovnávat s podobnými one-man či one-woman show, kdy například v Cavewoman už byly některé divácké ohlasy přidány i do samotného textu hry.
Věřím, že i Otec v šestinedělí tak s každou reprízou poroste a bude jako správné miminko prospívat z mateřského mléka v podobě diváckých reakcí. Určitě si vše ještě sedne, a pokud se „Otec“ dočká třeba i 100. reprízy, věřím, že už to bude úplně jiné představení, na něž se ráda zajdu opět podívat. Nezbývá tedy než divadelnímu novorozeňátku popřát hodně štěstí a zdraví, ať dělá radost nejen rodičům, ale i nám divákům. Vítej na světě!
