Drobečky informací a obláček z hudby Josefa Myslivečka: Poslední možnost zhlédnout výstavu Il Boemo

Pondělí, 23. ledna 2023 Jana

Zima se nám minulý týden zřejmě vrátila z dovolené, ale nám to… co? Nevadí! Rádi vám poradíme, kam si udělat výlet tak, aby vám ani sněhová nadílka nepřekazila plány. Co takhle výstava Josef Mysliveček, detto Il Boemo (1737–1781)?

Před časem jsme vás tu již informovali o tom, že zatímco snímek Petra Václava Il Boemo s Vojtou Dykem v hlavní roli bojuje o přízeň diváků a také snad o nějaké ty ceny (Český lev se už neúprosně blíží…), v Clam-Gallasově paláci na Mariánském náměstí se koná související výstava, rovněž zaměřená na hudebního skladatele Josefa Myslivečka, řečeného Il Boemo.

»Fantom« Dyk, sex a vážná hudba: Film Il Boemo má i vlastní výstavu v Praze

Tento týden máte ještě poslední šanci ji navštívit, pokud jste to ještě nestihli. K vidění bude do neděle 29. ledna (každý den kromě pondělí).

Kliky v nedohlednu

Já jsem se na ni vypravila již minulý týden a jednalo se o krásný zážitek, který na mě udělal možná větší dojem než samotný film. Na místo jsem přišla směrem od Ústřední knihovny a po vstupu do dvora mě naštěstí rázem cedule nasměrovaly ke správným dveřím. V nich už stála paní, která ochotně radila, že výstava je v druhém patře – napravo pokladna a šatna, nalevo pak expozice. Všichni tam byli moc ochotní a milí, jen to vypadalo, že je malinko překvapilo, že jsem si vstupenku koupila online. Přesto jsme vše zvládli naprosto bez ztráty kytičky i bez trapasu.

V Clam-Gallasově paláci (navíc nově zrekonstruovaném) jsem byla vůbec poprvé, ale už jeho samotné prostředí vytváří nádhernou atmosféru. Jediná moje výtka, coby poměrně nevysokého človíčka, byly ty kliky u dveří. Neuvěřitelně vysoko! Přísahám, že kdyby mi ještě pár centimetrů chybělo, případně kdybych měla kratší ruku, asi bych se k pokladně a k výstavě vůbec nedostala. Naštěstí jsem si zanotovala popěvek „Mám jednu ruku dlouhou“ a podařilo se.

Připadala jsem si trochu jako někde na zámku, ale i tak mě tento detail lehce zarazil. Pokud jste taky drobnějšího vzrůstu, počítejte s tím a mějte s sebou ochotného obra. 🙂 Ale to byla opravdu jediná vada na kráse tohoto prostoru. Jeho kouzlo respektuje i výstava a přidává přesně jen tolik, aby vše dokreslila, bez přeplácanosti.

Drobečky i souvislosti

V pár místnostech nám představuje různá místa z Myslivečkova života, doplněná zajímavými postřehy a dojmy a též kostýmy a parukami ze zmíněného snímku. Vizuálních vjemů je v každé místnosti tak akorát, vejdete a zcela přirozeně tušíte, na co se zaměřit a kam pokračovat dál. S tou zmíněnou nepřeplácaností ale souvisí i to, že nám výstava zbytečně neopakuje veškeré události, které jsme zhledli ve filmu. Pokud vás tedy výstava zajímá, rozhodně doporučuji, abyste nejdříve film zhlédli, případně měli alespoň povědomí o tom, kdo Josef Mysliveček byl, včetně nějakých dat o jeho životě a smrti. Na časové ose se sice leccos dozvíme, ale jedná se jen o takové stručné drobečky. U každého roku v pár bodech zjistíme důležité dění, nejen přímo týkající se Myslivečka. Dozvídáme se například, kdy vůbec vznikla první opera a posléze sledujeme Myslivečkův život a jeho tvorbu i v souvislostech dané doby – jaké historické události ji formovaly a snáze si tak ujasníme třeba to, jak se měnil vkus veřejnosti. Zaujalo mě, že když zemřela operní pěvkyně Caterina Gabrielli, nevyšel ani jediný nekrolog.

V jasnějších konturách se hned jeví i vztah Myslivečka a Mozarta. Z informačního hlediska mě asi nejvíce zaujal úryvek z Mozartova dopisu otci. Popisuje v něm zřejmě jedno z posledních či možná úplně poslední setkání s Myslivečkem. Ten už byl nemocný a Wolfgang jej poctil návštěvou ve vévodské nemocnii, ovšem zděšen jeho stavem.

Velmi dobře jsem si celou situaci dokázala představit a rázem mi obou mužů bylo líto. Také lze z textu vyčíst, jak Mysliveček o své nemoci trochu mlžil a tvrdil, že o nos přišel vinou lékaře, i když to tak ve skutečnosti zřejmě vůbec nebylo a na vině byl syfilis.

Film Il Boemo

Obrázek 1 z 16

Film Il Boemo (Richard Hodonický)

Hudební doprovod

Ať už ale zrovna čteme, nebo se kocháme kostýmy, po celou dobu nás na výstavě provází jeden zvukový vjem – a to právě árie z pera Myslivečka. Zatímco v kině mi připadaly pasáže, kdy jsme sledovali jen jakousi operní divu (respektive spíše herečku, která operní divu představovala, ale zpíval za ní někdo jiný), zdlouhavé a poměrně zbytečné, teprve zde jsem mohla docenit půvab skladatelovy práce. Ačkoliv si pořád myslím, že i na poli operní hudby budu mít do budoucna jiné favority, musím uznat, že i tyto tóny byly nádherné a majestátní. Díky nim jsem si nepřipadala jako v jiných muzeích, kde vládne až trapné ticho a člověk slyší každý svůj krok, nebo to tam naopak kvůli davům návštěvníků hučí jako v úle. Tady byl klid, a přesto ne ticho. Vlastně mi ani nepřipadalo, že se tu procházím, spíše jsem se pozvolna vznášela na obláčku z hudby.

Najednou jsem byla pryč z Prahy a stejně jako Mysliveček jsem putovala po Itálii 18. století. Za kostýmy, které jsou i naživo nádherné, dokreslovala prostředí projekce, a tak jsem chvílemi skutečně věřila, že se ocitám v opeře či přímo v Benátkách. Nejvíc mě coby milovnici muzikálu Fantom opery nadchla právě bauta, tedy dlouhý černý plášť s hedvábnou kapucí. Na hlavě třírohý klobouk, na tváři masku – tak nějak si představuji právě Fantoma. Jen tenhle nebyl z Paříže, ale z Benátek. Nad hlavou mu ale i tak visel krásně zdobený lustr a celá místnost, ponořená do temnoty, patřila jenom jemu. A chvíli i mně.

Výstavu jsem zakončila návštěvou promítací místnosti a hudební podkres jsem si pár minut doplnila i o obraz. Na lavičce tu najdeme i texty písní a přehled toho, jaké ukázky jsou zde promítány. Jenže vzhledem k tomu, že je v místnosti tma, možná by bývalo lepší je umístit někam, kde na ně bude lépe vidět.

Výstava bez davů

A když už jsem v případě výstavy Libuše Šafránková: Jak ji máme rádi zmiňovala velkou a dlouhou frontu, zde můžu říct, že to bylo spíše naopak. Před palácem bylo ve všední den odpoledne jako vymeteno a na samotné výstavě bylo ještě pár dalších návštěvníků, co povětšinou přišli sami, podobně jako já.

Výlet do pohádky pro děti i dospělé? Výstava Libuše Šafránkové prodloužena do půlky ledna

Potkala jsem snad jen jednu dvojici dam, které považovaly za dobrý nápad si v projekční místnosti začít povídat. Působilo to značně rušivým dojmem, ale naštěstí to trvalo jen krátkou chvíli. Jinak jsme si s ostatními návštěvníky nijak nepřekáželi. Zezačátku jsme se ještě způsobně dělili o prostor při čtení informačních tabulí, ale pak už jsme nasadili různá tempa a rozprchli se.

Pokud máte cestu do centra a máte chvilku se přenést v čase a prostoru jinam, Josef Mysliveček, detto Il Boemo (1737–1781) je dobrou volbou. S dětmi bych ale asi přece jen směřovala kroky trochu jinam. Více informací o výstavě, otevírací dobu i možnost zakoupení vstupene online najdete na webu Muzea hlavního města Prahy.