Hravá, pohádková a hlavně vtipná. Zlatovláska se usídlila v kladenském Divadle Lampion

Krásná princezna, hrdina, který ji z celého srdce miluje a sem tam nějaké to kouzlo? Ideální kombinace – zkrátka miluji pohádky. Kdybych měla vybrat jen jednu jedinou, mému srdci spolehlivě nejbližší, bude to Zlatovláska. Televizní verzi z roku 1973 bych si mohla pouštět pořád dokola (a jistí přátelé tvrdí, že už tak činím) a nezprotivila by se mi. S velkým očekáváním jsem před pár lety zhlédla pohádku Slíbená princezna, jejíž předlohou je rovněž Zlatovláska Karla Jaromíra Erbena. Bohužel jsem z ní byla dost zklamaná.

Teď jsem se ale vydala do zlatovlasých vod potřetí, a to rovnou na prkna, která znamenají svět. Navštívila jsem totiž premiéru inscenace Zlatovláska v kladenském Divadle Lampion. A jak dopadla? Měla také šťastný konec, jako samotná pohádka?

Nejprve pár slov k divadlu samotnému, kde jsem byla mimochodem úplně poprvé. Okouzlilo mě popravdě už zvenku, a to i z hlediska lokace. Nachází se totiž přímo na Náměstí Starosty Pavla, v sousedství krásných staveb – Kostela Nanebevzetí Panny Marie i Magistrátu města Kladna. Ani Kladenský zámek není daleko.

A když jsem pak vešla dovnitř, hned jsem si připadala jako v pohádce. Roztomilá výzdoba na stropě, všude obrázky a hravé dekorace, dokonce i nějaké ty suvenýry. I já jsem se jimi málem nechala zlákat, takže myslím, že pokud sem vezmete své potomky, jistě vás k nákupu nějaké té drobnosti umluví.

Jelikož se konala premiéra, vládla v Divadle Lampion samozřejmě slavnostní nálada. Nechybělo bohaté občerstvení – sladké, slané, zdravé i nezdravé. K pití různé džusy i voda (jestli byla živá, nebo mrtvá, nám neřekli, ale zatím žiju!). Dokonce byl k dostání i welcome drink, který byl pro dospělé i pro děti. „Ano, je to nealko,“ opakovaly neúnavně a s úsměvem slečny, které pití rozdávaly, i když ten samý dotaz dostaly v ten podvečer už asi po stopadesáté. Obdivovala jsem jejich trpělivost.

Jak diváků přibývalo, začínalo být ve foyer už pořádně těsno. Ještě štěstí, že se pak otevřely dveře do sálu a my se mohli pomalu šinout na svá místa. Jak už to tak na premiérách bývá, začínalo se s mírným zpožděním, pár minut po 17. hodině.

Pak už to ale jelo ráz na ráz a ocitli jsme se v pohádkovém království, kde vládne zlý král jménem Šváb. Zbytek království má ale srdce na pravém místě, i když to tak občas nemusí vypadat. A mají i nějakou tu chybku, například jsou děsně zvědaví… nebo možná jen hodně hladoví? Jak si totiž vysvětlit, že z kouzelného hada ochutnali skoro všichni a porozuměli díky tomu řeči zvířat?

V ten moment už jsem začínala pochybovat, jestli i v této verzi pohádky bude vystupovat Jiřík – vždyť je to má oblíbená postava, tak jak by mohl chybět? Naštěstí se nakonec přece jen ukázal, respektive se nám jeho loutka zrodila přímo před očima a symbolizovala společné úsilí jedné pohádkové komunity. Jeden dal srdce, druhý nohy, další zas ruce či hlavu. Pak už se Jiřík vypravil na cestu za Zlatokráskou, pardon, tedy Zlatovláskou, přičemž to bral i hledištěm, zhruba pátou řadou. Do té doby jsem si říkala, že se děj malinko vleče, ale přibližně od této chvíle už dostal příběh naopak dostal pořádný spád.

Jak už asi tušíte, na své cestě Jiřík potkal mravence, krkavce a mouchu (přičemž rybičku i její pomoc v této verzi vynechali). Ovšem možná vás překvapí, jak se v mraveništi šíří zprávy (nebo snad fake news?) a kdo ho nakonec zapálil. Krkavci zase dost krákají (celkem logicky), když jim jedno pískle vypadne z hnízda. Děti ocenily nejvíc jejich zděšení, dospělí zase hlášku, která připomněla film „Marečku, podejte mi pero!“.

Posléze jsme se po boku Jiříka ocitli na zámku, v němž bydlí Zlatovláska, spolu se svým otcem a sestrami. Její tatínek zde též dostal jméno – představil se nám jako Honza a tvářil se jako dobrák, ale kdo ví, jak to s ním je doopravdy, když je to taky král a vymýšlí si pekelné úkoly a tresty za jejich nesplnění. Myslím ale, že všichni jsme s ním, coby s neurotickým otcem 9 uječených dcer, krásně soucítili. Také tyto princezny, v loutkovém podání, na diváky uspořádaly téměř až nálet, takže se nelekejte jako holčička v řadě přede mnou, na kterou pak jeden z herců v roli princezny vtipně hulákal:  „Ty se mě bojíš? Neboj se mě!“ To možná nebylo ani ve scénáři, ale rozesmálo mě to spolehlivě.

Pořádně překvapivý byl pak samotný konec, kde dojde k pár zvratům, a tak nebudu nic konkrétního prozrazovat. Jen řeknu, že se díky němu hned ukázalo, komu jsme celou dobu fandili. Záporákovi jsme téměř jednohlasně poradili, ale to, co následovalo, bylo vlastně docela osvěžující – tedy, asi jak pro koho. 🙂

Příběh Jiřího Jelínka a Terezy Lexové, plný hravých písniček Zdeňka Krále s velmi jednoduchými texty, se hrál asi hodinku a bez přestávky. Byl vystavěn velmi dobře a nenudil, naopak dokázal dětské diváky zaujmout a hravě vyvolat jejich bezprostřední reakce. Tedy nejmladší člen publika se při prvním dramatickém tónu rozbrečel, ale pak už zase vesele prstíkem ukazoval na obří hlavu krále Švába, takže vše v pořádku. Pak už převládal smích, a to jak u dětí, tak i u jejich rodičů. Já konkrétně ocenila především různé hry se slovy.

Představení bylo navíc v řadě momentů velmi akční, herci probíhali kolem nás diváků a hráli před námi, za námi, vedle nás – kde se dalo. Člověk musel zůstat pořád ve střehu, aby mu něco neuniklo. Chvíli byli v centru dění samotní herci, jindy si na pomoc vzali velké loutky (například Zlatovláska, její sestry, zlý král, babička kořenářka) či nějaké menší (Jiřík) a někdy přišla na řadu i stínohra, která působila velmi rozkošně. Mně osobně se asi líbila nejvíc, ať již v případě mravenců či hodování zlého krále.

Dětským botičkám už jsem odrostla dávno, ale i tak můžu říct, že jsem si Zlatovlásku užila. A podobně na tom byli i další dospělí v sále. Ještě při odchodu ze sálu si všichni pochvalovali, jak se jim to líbilo. Takže pokud máte doma nějakou tu krásnou princeznu či chrabrého hrdinu, nebojte se s nimi vyrazit za kulturou. Divadlo Lampion vám posvítí na cestu, a pokud jste přímo z Kladna, nebo to nemáte zas tak daleko, možná se domů dostanete i za světla. Mně se to podařilo a docela mě to překvapilo – přece jen, coby „vymetačce“ divadel, se mi to často nestává.

Premiéra Zlatovlásky v Divadle Lampion

Obrázek 7 z 7

Celé divadlo je pohádkové.

Související obrázky: