Herecký koncert a pár nejasností ve scénáři. Dojmy ze 3dílné minisérie Iveta
Jelikož své dojmy z prvního dílu Ivety jsem již sepsala dříve, nebudu se k nim moc vracet, ale spíš na tento předešlý text navážu. Největší zklamání jsem asi pociťovala ze samotného příběhu a vyznění postavy Ivety. Zmiňovala jsem, že bych ráda viděla konečně nějaký její pořádný úsměv, šťastnou chvilku, nějaký vzestup, než přijdou všechny ty pády, které čekáme vzhledem k okolnostem reálné Ivety Bartošové. Můžu říci, že v tomto ohledu už byly 2. a 3. díl lepší, protože občas nám na tu »depresi« skutečně zasvitlo sluníčko a bylo to moc příjemné.
Jeden z nejroztomilejších momentů pro mě bylo, jak Iveta běží a tančí na ulici v Praze, šťastná, že se její život obrátil směrem, jakým si přála. Vyskočí na lavičku, ale když někdo jde, dělá, že nic. Zajímavý pro měl i její vývoj ve 3. díle – konečně si občas trochu dupnula nožičkou (obrazně řečeno), byla odhodlaná sama za sebe trochu zabojovat, což se mi líbilo. To byly střípky, kdy jsem měla dojem, že bych si seriálovou Ivetu mohla oblíbit a konečně jí začít fandit. Pak ale pro ni přišla velká rána, která její proměnu zase narušila a zbrzdila. Snad to nebudete brát jako spoiler, ale právě ve 3. díle dojde na autonehodu, při níž zahynul Petr Sepéši, Ivetina první láska. A pokud bych měla vybrat naopak doposud nejmrazivější chvilku minisérie, byla by to určitě tato. Malý okamžik, co mohl dopadnout úplně jinak, jedna chyba a ten pohled Petra, tedy Vojtěcha Vodochodského, těsně před srážkou… to bylo něco. Ostatně co se týče Vojtěcha, vychází mi z představitelů hlavních postav těchto tří dílů zkrátka nejlépe. Měl podle mě dost prostoru předvést herecký i pěvecký talent, čehož využil bez zaváhání či škobrtnutí. Jen teď možná schytá nějakou tu kritiku za chování své postavy, ale i to mu může posloužit jako důkaz, že odvedl skvělou práci.
Můžu říct, že jeho dějová linka mě v ději velmi zaujala, i když také nemůžu říct, že bych si tuto figuru oblíbila. Zajímalo mě, jak Petr přemýšlí o textech písniček a chce sdělit světu něco lepšího než jen „máme šanci smát se a žít jak jelimánci“, což se mu ani nedivím. Už od začátku bylo jasné, že seriálový Petr Sepéši (jak to bylo s tím skutečným, nemám zdání) se zajímal především o kariéru a chtěl mít úspěch. Nejprve na mě působil jako puntičkář a perfekcionalista, ale postupně, když se začínal projevovat jako cholerik, jsem trochu začínala pochybovat o jeho duševním zdraví. I když jsem moc nechápala, proč si Iveta nejprve nechávala všechno líbit, stejně mě zajímalo, jak to bude pokračovat. Fascinovala mě i snaha tvůrců do puntíku okopírovat vystoupení Knoflíky lásky, včetně takových detailů jako nestabilní dekorace v podobě lampy. Jelikož originální záběry jsem neznala, hned mě to donutilo si je pustit a porovnávat. Obdivuhodné, a i když to obvykle považuji spíše za efekt pro diváka, tentokrát se podařilo detail s lampou i rozvést a obohatit tím příběh.
Smysl postav Anežky a Karla, ztvárněných Patricií Pagáčovou a Danielem Kadlecem, jsem zatím stále definitivně nerozklíčovala. V druhém díle jsme viděli Karla, jak vzpomíná na vojně na Anežku a zároveň poslouchá písničky Ivety Bartošové a má dokonce schovanou i její fotografii. Ve třetím díle jsme krátce navštívili jejich veselku a svatební noc, přičemž obojí provázela písnička Ivety a Petra s názvem Červenám. Vlastně mě střípky jejich příběhu docela baví, možná víc než samotná hlavní postava (což je tedy trochu škoda), ale pořád nechápu, proč tam tyto postavy vystupují. Pořád to nebylo objasněno, což považuji za chybu. Čekala bych, že když byla minisérie původně propagovaná jako třídílná, měly by se v rámci těchto dílů všechny linky nějak uzavřít a vysvětlit, ale to se v tomto případě nestalo. Musíme si asi počkat na pokračování, které bylo naznačeno i na samotném konci třetího dílu. Ten proběhl tak trochu stylem: Konec? Teprve začátek.
Další věc, která mě zarazila, byla postava, kterou ztvárňoval Jan Vondráček. Iveta v druhém díle přijíždí do Prahy a hledá dům, kde bydlí Petr Sepéši. Tam ji »uvítá« (uvozovky jsou na místě) právě tento muž, přičemž má v domě ještě ženu, kterou jen slyšíme, ale nevidíme. A já jsem tak žila v domnění, že se jedná o Petrovy rodiče. Ve třetím díle už mi to ale nějak nezapadalo do sebe, na základě toho, že Petr říkal, že s otcem není moc v kontaktu. Kdyby spolu žili pod jednou střechou, asi bych to za kontakt brala… Teprve závěrečné titulky mě poučily, že se jednalo o pana domácího. Trochu mi to osvětlilo, proč se tedy tento muž choval jako studený čumák, Ovšem čekala bych, že takové drobnosti se osvětlí v rámci scénáře, a ne že budu jen hádat a domýšlet si je. Na druhou stranu za obsazení pana Vondráčka jsem moc ráda, jelikož se jedná o skvělého herce a dabéra (Vočko ze Simpsonových, Patrick Jane ze seriálu Mentalista), který tomuto seriálu mohl jen pomoci. A to i přesto, že mi postava od začátku byla skoro až nesympatická a ke konci už jen rozšířil řady slizáků, o nichž už jsem se zmiňovala minule. Zahrané to ale bylo parádně.
Znovu jsem se skláněla také nad výkonem Miroslava Hanuše coby Ivetina otce. Ve třetím díle se poprvé výrazněji točíme kolem alkoholu a Ivetina otce tak vidíme zase trochu z jiného úhlu, než posledně. Na druhou stranu se pak objeví i na závěr dílu, a jeho pohled na dceru, která právě pohřbila první lásku, také hovoří za vše.
Když si tedy tyhle drobné detaily z Ivety posbírám a navléknu si je na pomyslný řetízek jako korálky, něco mi přece jen v ruce zůstane. Ovšem že bych děj nějak obzvlášť hltala a nemohla se od něj odtrhnout, to se říct nedá. Měla jsem asi trochu vyšší očekávání a pořád si ještě myslím, že další díly je ještě mohou částečně naplnit. Chtěla bych seriálové Ivetě fandit z celého srdce a prožívat s ní její bolesti a strasti. Zatím tomu tak ale nebylo.
Související obrázky:
