Slováci Norisová i Ochránek ovládli Divadlo Bez zábradlí: Jaký byl jejich »príbeh duchov«?

 

Slovenské představení hostovalo v Divadle Bez zábradlí, neboli »U Heřmánků«, v rámci festivalu Slovenské divadlo v Praze, které má na této scéně dlouhou historii. Ovšem v posledních letech tradici narušil covid, a tak byl letošní ročník vlastně tak trochu návratem. O úvodní slovo před představením se ve čtvrtek 4. září večer postaral moderátor Aleš Cibulka a přizval si na jeviště nejen uměleckou šéfovou divadla Hanu Heřmánkovou, ale také slovenskou hvězdu Emílii Vášáryovou, která se nechala slyšet, že je velmi ráda, že i nadále existující akce podporující slovenskou kulturu, i s ohledem na to, jak se v naší sousední zemi vlivem politické akce ruší řada kulturních dotací. Jako doprovodný program bylo ve foyer také folklorní taneční vystoupení a mohli jsme si též prohlédnout různá umělecká díla slovenských umělců.

 

A teď přijde to vtipné přiznání – nic z toho jsem předem nevěděla. Netušila jsem, o jak slavnostní událost půjde a kolik VIP hostů bude v sále k vidění. Stejně tak jsem nevěděla, že v rámci festivalu v Divadle Bez zábradlí uvedou také další představení různých slovenských uměleckých scén. Když jsem plánovala návštěvu, zajímala mě vyloženě jen inscenace 2:22 – príbeh duchov. Především z toho důvodu, že jsem tento tento titul již zhlédla »u nás«, tedy v produkci ryze českého Činoherního klubu. Pokusím se příliš nesrovnávat, protože by to bylo jako míchat jablka a hrušky, ale občas se tomu asi přece jen neubráním. Nutno říct, že obě verze představení se mi líbila v podstatě srovnatelně, takže zde nepůjde o žádný souboj mezi Českem a Slovenskem. Obě podoby fungují, jak mají. 

 

Začnu tak trochu od konce, protože právě ten je v případě 2:22 dost zásadní. V obou verzích je součástí děkovačky i jasná výzva všem divákům ve stylu: PROSÍM, NEPROZRAĎTE KONEC. Jelikož už píšu o tomto díle druhý článek, začíná to být docela výzva, ale i tak věřím, že budu opatrná a nevyzradím nic navíc. Dokonce se mi povedlo tajemství udržet i před kamarádkou, která mě tentokrát do divadla doprovodila. Zcela upřímně ale říkám, že je to díky tomu, že slovenská verze se hrála bez přestávky (hodina a 55 minut), což mi hodně usnadnilo situaci, protože jsem se vyhnula jakýmkoliv zvídavým dotazům o pauze. Na jednu stranu mě toto rozhodnutí pauzu vynechat překvapilo a musím říct, že ke konci už jsme se všichni v sedačkách trochu ošívali, ovšem jen z toho praktického důvodu – nějaký ten strečink by už bodl. Na nekomfort jsme ale vždy rázem zapomněli díky napínavému příběhu. Navíc si myslím, že pro plynutí děje bylo hraní bez pauzy naprosto ideální. Příběh byl díky tomu pospolitější a daly se tak snáze vysledovat určité detaily, které vám napoprvé připadají možná trochu zvláštní, ale na další návštěvě už víte, že se jedná o jasné indicie.

 

 

O čem tedy 2:22 – príbeh duchov vlastně je? V podstatě potřebujete vědět jen jediné – sledujeme jeden večer ve společnosti dvou partnerských dvojic. Zpočátku obyčejná přátelská návštěva se brzy promění v noc plnou velkých pravd a zjištění. Vše se uzavírá právě ve 2:22. Jedná se navíc o poměrně moderní dílo, které působí realisticky a zároveň dobře pracuje s otázkami mezi nebem a zemí. Nemusíte se bát žádného hororu, i když na nějaká ta leknutí asi přece jen dojde. Stejně tak se ale i kolikrát od srdce zasmějete.

 

Když jsem zmínila realistický dojem, je potřeba říct, že ho podtrhuje vizuální stránka – scéna (Tibor Csóka, Svetozár Sprušanský) a kostýmy (Svetozár Sprušanský). Všechny čtyři hlavní postavy jsou oděny moderně a civilně a jejich oblečení jen dokresluje jednotlivé charaktery a životní situace jednotlivců. Takže hostitelka má hezké šaty, chce vypadat dobře, zatímco druhá žena je sice elegantní, ale spíš nonšalantně, nesnaží se zapůsobit. Sam je obležen dost ležérně, zato u Bena mě překvapilo, jak moc se vyfintil. Zatímco v Činoherním klubu jsem ho vnímala skutečně jako zručného řemeslníka, zde dostal vizuálně trochu upgrade a nabyla jsem dojmu, že spíše rozjel vlastní byznys, i když třeba zaměřený na koupelny.

 

Nutno říct, že občas když představení jen někde hostuje, kulisy se rozestaví trochu hala bala, případně se nedoveze všechno, takže zážitek pak není úplný. Můžu s radostí podotknout, že zde se to nestalo a je to dobře, protože scéna je v příběhu 2:22 také dost důležitá. Nacházíme se v domácnosti jedné mladé rodiny a můj názor je takový, že bychom měli snadno uvěřit, že se opravdu díváme někomu přímo do domu. Měli bychom zapomenout na to, že jsme v divadle. To se za mě rozhodně povedlo. Vše působilo realisticky, ať již kuchyně na pravé straně, stolek uprostřed v zadní části jeviště či obýváček v levé části. Skvělá je tu i práce s prostorem, takže vlevo ještě vidíme pár schodů vedoucích v ději do patra, kde je ložnice a dětský pokojík. V pozadí navíc dominuje i velmi důležitý prvek – prosklené dveře do zahrady.

 

 

Ale nejvíc samozřejmě záleží na obsazení, protože jsou to právě herci, kteří vám prostřednictvím dialogů přinášejí příběh. Slovenská parta z Divadla Komédie působila sehraně a povedlo se jim velmi uvěřitelně vklouznout do jednotlivých rolí. Díky tomu jsme měli skutečně pocit, že jsme u Sama a jeho ženy Jenny, kam přišli na návštěvu Samova dlouholetá kamarádka Lauren s novým přítelem Benem.

 

Nejsympatičtější mi asi v této verzi byla Lauren v podání Soni Norisové. Oblíbená herečka, kterou televizní diváci u nás milují především díky seriálu Policie Modrava. Mimochodem se na ni přišli podívat někteří kolegové ze seriálu – Jaroslav Satoranský i Jaroslava Stránská. Moc se mi líbila její klidná energie, která se hodila k Lauren. Ta má sice problém s alkoholem, ale vlastně dokáže svá trápení dobře skrývat. Má v sobě hodně bolesti, přesto nepůsobí zahořkle, což je osvěžující.

 

Milá, sympatická, krásná, to vše byla Jenny alias Dominika Žiaranová. Tváří se jako andílek, ale ve skrytu duše je to lvice, která bude své blízké chránit až do poslední chvíle. Nedivím se Samovi, že se ji vybral. Když už jsme u Sama, toho ztvárnil Přemysl Boublík. Nemohu mu nic vytknout, ale nutno říct, že zde asi přerefuji styl Jakuba Burýška v českém nastudování, jelikož Sam rozhodně nikdy nebyl ideálním mužem, ale dokáže být pěkně nesnesitelný. V této verzi jsem však marně hledala nějaké jeho kladné stránky. Ovšem abych byla spravedlivá, na závěr mě naprosto dostal, za což děkuji.

 

Velkým překvapením byl také Ben. Této úlohy se zhostil Marcel Ochránek, kterého si pamatuji jako mladého svůdníka v komedii Byl jednou jeden polda. Tam ho ovšem tehdy nadaboval Michal Dlouhý, takže teprve v divadle jsem Marcela Ochránka poznala kompletně, včetně jeho hlasu. Řekla bych, že s Michalem mají poměrně podobnou energii, přičemž mě Marcel celý večer velmi bavil. Jeho pojetí bylo diametrálně odlišné od Jana Hájka v Činoherním klubu, ale oba Beny bych popsala jako zvláštní, přesto podivně sympatické pány.

 

Na závěr bych ještě ráda vypíchla kouzlo nechtěného, na které v Divadle bez zábradlí došlo. Když totiž v rámci děje dojde na seanci, Ben oslovuje ducha či jinou entitu a prosí, aby jim dal znamení, pokud je přítomen. Následuje chvíle ticha, jenže co čert nechtěl, zrovna jeden pán v publiku v ten moment zakašlal. A všichni se začali smát, včetně herců na jevišti. Rázem se zase uklidnili a jelo se dál, ale byl to skutečně povedený a vtipný moment. I když se asi nebude pokaždé opakovat, myslím si, že 2:22 – príbeh duchov stojí i bez toho rozhodně za vidění.