Nic se nejí tak horké, dokonce ani bageta: Jak se povedl muzikál Pekařova žena?
„Můj Vilém peče housky a málo mě má rád,“ zpívala kdysi Naďa Urbánková. Inu, zdá se, že pekařské řemeslo a láska nešly nikdy hladce dohromady. Vypráví o tom i muzikál Pekařova žena autorů Josepha Steina a Stephena Schwartze, který se aktuálně hraje ve Východočeském divadle Pardubice. Totéž uvedení ale zavítalo i do Městského divadla Kolín, kde jsem ho měla možnost vidět já.
Podruhé po stopách vánočních pohádek: Kde bydlela Šíleně smutná princezna?
Francie 30. let
Pekařova manželka Genevieve si sice v příběhu opravdu nemůže stěžovat, že by ji její muž neměl rád, nebo ji snad nějak zanedbával. Spíše naopak, snesl by jí modré z nebe. Jenže ona je o mnoho mladší než on a navíc půvabná, což zkrátka zavání průšvihem. Poté, co se spolu usadí v obci Soulady, které ovšem vládnou různé nesoulady a drobné spory občanů, do Genevieve se zakouká místní mladík Dominique. Jak se nakonec tento milostný trojúhelník vyřeší a především zda se všechny postavy dočkají čerstvého pečiva, to už neprozradím. Každopádně právě příběh mě ale na tomto díle nadchl nejvíce. Vypráví o tom, že není všechno zlato, co se třpytí, a že člověk často docení to, co měl, až v momentě, kdy to ztratí. Také se zde hezky vypráví o tom, že některé hádky jsou naprosto zbytečné a dají se vyřešit ve chvilce, pokud o to obě strany stojí. Ať už jde o sousedské vztahy či o lásku a manželství. Jedno je ale jisté – je nutné mít každý den bagetu a čerstvý chléb, jinak je prostě všechno marné :). Narazíme zde na spoustu pitoreskních postaviček a vzniká tím řada vtipných situací.
Hudba Stephena Schwartze, u nás v nastudování Radka Škeříka a Jiřího Kožnara, zní velkolepě a rozhodně vás hned prvními tóny přenese kam má, tedy do Francie a jedné její obyčejné vesničky z poloviny 30. let. Často jsou tak písně ve stylu moderního šansonu, ale přiznávám, že zrovna tento styl příliš nevyhledávám. Možná by mě popravdě hudební složka bavila víc ve francouzském originále, ač překlad Petra Gazdíka (postaral se i o režii) a Karla Škarky zvládl přiblížit děj i příběh jednotlivých písní, zněl mým uším trochu šroubovaně. Hudba a texty zkrátka tentokrát nevytvořily tu pomyslnou perfektní symbiózu, kdy pak už vlastně ani nevnímáte, že sedíte v divadle a cosi posloucháte, ale zkrátka vám jen všechno proudí až do duše.
Atmosféru zmíněného místa i času dotvářely také kostýmy (Eliška Lupačová Ondráčková) a scéna (Petr Hloušek). Pánové sem tam vyfasovali nějaký ten elegánský klobouk či jinou pokrývku hlavy, ostatně i dámy mají občas nějaký ten baret. Nejvíce jsem ovšem ocenila svůdné spodní prádlo dam, ať už tria „neteří“ kolem starosty Le Marquise, tak i samotné Genevieve. Všem jim to neskutečně slušelo, ještě v kombinaci s těmi parukami ve stylu účesů s pokládanými vlnami.
Do Kalichu znovu přitančil Srdcový král: Jaký je muzikál s hity Elvise?
Tanec s pečivem
Co se týče scény, překvapilo mě, jak byla majestátní. Neumím si vůbec představit, jak muselo být těžké ji převézt z Pardubic, přesto se to ale povedlo. Před očima se nám rázem zrodila celá vesnička, z jedné strany dům nového pekaře a jeho ženy, z druhé strany hlavní ulice s kavárnou. Vše krásně malebné :). Navíc mě zaujalo, že když představení začalo a scéna se poprvé otáčela, ozvalo se mezi diváky tlumené: „Ty vole!“ Připadalo mi, že je zkrátka fascinovalo, že se kulisy otáčejí. A vlastně se jim nedivím, pokud něco takového nevídají často.
To už je takové kouzlo muzikálů a jiných výpravných představení. Kořením muzikálů pak bývají také choreografie, o něž se postaral asistent režie Michal Matěj. Musím říct, že ve scéně, kdy si vesnické dámy stěžují na muže a zároveň uznávají, že bez nich to také nejde, jsem si vzpomněla na Chicago. Slavná scéna s využitím židlí, to už tu přece jen bylo :). Ale pak se podařilo vše udělat zase trochu jinak a nekopírovat, takže v pořádku. Stejně jsem ale mnohem víc ocenila vskutku originální tance s ošatkami na pečivo. 🙂
Pardubické divadlo se může pyšnit skvělým souborem plným zajímavých lidí, kteří sice možná nejsou známí „na první dobrou“, ale talent jim rozhodně nechybí. Hned jakmile začalo představení, do zpěvu se dala Petra Janečková coby Denise (vyslovováno bylo spíše jako „Deny“). Nakonec nepatřila k těm nejvíc důležitým postavám, ale můžu říct, že prvotní dojem navodila perfektně. Část skladby zpívala francouzsky a díky tomu na nás úplně dýchla atmosféra francouzské vesničky. Navíc jsem Petru Janečkovou již měla možnost vidět i v dalším pardubickém představení, a to ve Věci Makropulos. O to víc mě praštil do očí kontrast mezi její ledovou Emilou Marty a mezi něžnou a „maminkovskou“ Denise, která jako by v úvodu zpěvem pohladila člověka po duši.
Vynadal kočičce
Také mě zaujalo, že manžela Denise, Claudea, si zahrál Ladislav Špiner. Ve skutečnosti jsou totiž s Petrou Janečkovou též manželé. Je tedy logické, že ze všech párů na jevišti byli nejvíc sehraní. Přece jen ale Pekařova žena je především o jiné dvojici, možná i trojici :). Titulní roli krásné a mladé Genevieve, tedy madam Castagnet, ztvárnila Alžbeta Trembecká. Musím říct, že byla přesně taková, jakou bych si sama Genevieve představovala či vysnila. Křehká květinka, plná energie a vášně, především ale praktická a rozumná dáma. Byla naprosto nádherná, a tak není divu, že po ní šílel nejeden muž.
Jejího manžela jménem Amaible si zahrál Tomáš Lněnička a rovněž můžu jen chválit. Pekař, co má srdce na dlani, miluje svou práci, ale především svou ženu. Udělal by pro ni cokoliv. Posléze se pro ni moc a moc trápí, svůj žal utápí v alkoholu, ale i tehdy dojde na nějaké vtipné momenty. Nejhumornější je pak samotný závěr, kdy vynadá toulavé kočičce. A my všichni víme, komu jsou vlastně jeho slova určena doopravdy.
Vztah manželů notně zkomplikuje mladík Dominique (Matěj Štrunc). Ten je z Genevieve očividně naprosto paf, navíc je pohledný, mladý a asi chápeme, čím dokáže učarovat dámě. Je ale asi také lehkovážný a impulzivní, což nemusí být nejlepší partnerské kvality. Myslím si, že je škoda, že jsme s Dominiquem a Genevieve nestrávili víc času. Viděli jsme hodně z jejich namlouvání, ale už ne přímo z jejich vztahu, pokud se tomu tak dá vůbec říkat. Bylo by rozhodně zajímavé sledovat víc do detailu, jak pomalu člověku opadají růžové brýle z nosu.
Ještě teď jsem dojatá. Pekařova žena je něžný muzikál o lásce a odpuštění
Premiéra na závěr
Naopak více času jsme strávili ve vesnici, kterou dotvářeli osudy vedlejších postav, často komických či něčím zvláštních. Někteří sousedé spolu roky nemluví, aniž by pořádně věděli proč, jiní se hádají kvůli stromu. A málokteré manželství je zde ideální. Korunu tomu nasadil starosta Le Marquis (Petr Borovec), který žije rovnou se třemi… ehm… neteřemi – Nicole (Míma Krajčová), Inez (Linda Milotová) a Simone (Veronika Malá). Monsieur le Cure, tedy místní kněz (Josef Pejchal) proti tomu má samozřejmě dost námitek.
Z těchto malých dílků skládačky se mi asi nejvíc líbil příběh řezníka Barnabyho (Alexandr Postler) a především jeho ženy Hortense (Martina Sikorová). Ona byla dlouho šedá myška a vše dělala po vůli svému muži, který si jí ale nevážil a věčně ji jen okřikoval, aby mlčela. Když ho konečně jednou „utřela“ ona, vysloužila si tím pořádný potlesk nás všech. Stejně tak se nedivím ani tomu, jak vše nakonec vyřešila. Ze všech sil jsem jí fandila.
Dále jsme mohli vidět v roli Philippa Adama Kaňáka, Pierra alias Jana Musila, roli jménem Doumergue ztvárnil Petr Dohnal, Antoinem se stal Zdeněk Rumpík. Vše dokreslovali také stará panna Therese (mimochodem slovní spojení stará panna je něco otřesného a v dnešní době bych už od toho upustila) v podání Dagmar Novotné a učitel, monsieur Martin neboli Martin Mejzlík.
Jelikož se zároveň jednalo o moji první návštěvu Městského divadla Kolín, měla jsem i o přestávce oči navrch hlavy a prohlížela si zdejší prostředí. Nejvíc mě asi upoutaly zbytky soch, které kdysi tvořily průčelí budovy. Také jsme tu s přáteli navštívili bar, kde se, podobně jako například v plzeňském divadle, dá objednat občerstvení i tzv. „na přestávku“. To považuji za velmi praktické a příjemné. Jediné, co mě trochu mrzelo, bylo, že jsem si nevšimla, že by se někde prodával program k představení. Vysvětlovala jsem si to tím, že Pekařova žena tu byla zkrátka opravdu jen na návštěvě. Ale myslím si, že pár kousků by se jistě dovézt dalo.
Každopádně mě to možná alespoň přiměje, abych si na Pekařovu ženu zajela ještě někdy v budoucnu, přímo do Pardubic, což je mimochodem město, které též rozhodně stojí za návštěvu. Takže konec dobrý, všechno dobré :).
