Cesta do hlubin muzikantovy duše: Kurt a Sid jsou v každém z nás
Už jste někdy byli až v podkroví Malostranské besedy? Já už ano, dovedlo mě tam totiž poměrně jedinečné divadelní představení Kurt a Sid.
Podcast „Bez filtru“. Otto Seemann: o rádiu, focení i učení v autoškole
Harampádí na půdě
První zvláštností Kurta a Sida je to, že váš zážitek může klidně začít v baru. Ať už máte chuť na sklenku vína či na jiný nápoj, tentokrát to do sebe nemusíte kopnout pět minut před začátkem. Naopak si drink můžete vzít do sálu. Ovšem pokud váháte, jak se tam vlastně dostanete, je to docela jednoduché. Po schodech či výtahem (který je naproti vchodu Besedy) do druhého patra a tam už uvidíte drobný pultík, kde si můžete zakoupit program od uvaděčů. Ti vám také ve správný čas pokynou, abyste vystoupali ještě pár schodů nahoru. A pak už se ocitáte tak trochu v jiném světě – možná je to i tím, že jste přímo pod střechou, ale zkrátka je to takové příjemně tajemné, podobně jako když prozkoumáváte půdu někde u babičky na chalupě.
Hlediště tvoří pár obyčejných židliček, naštěstí jsou ale bytelné a nesloží se pod vámi. Až se pohodlně usadíte, váš pohled zalétne samozřejmě k malému jevišťátku, kde je neskutečně moc věcí. Na pozadí se míhá nějaká projekce, je tu také vypsán citát Neila Younga, o němž se postavy v ději baví (Je lepší shořet, než vyhasnout). Kromě toho tu najdete stolek, nějaká místa k sezení, poličky, ale především spoustu drobného harampádí. Myslím si, že tato scénografie (výpravu má na starosti PEDRO NOIR) má symbolizovat nepořádek v hlavě a v duši našich dvou hlavních hrdinů. Tím pádem to chápu a nevadí mi to, i když je pravda, že bych si, vzhledem k povaze hry, dokázala představit i daleko jednodušší scénu. K její niternosti by mi seděl naprostý minimalismus.
Ostatně třeba takové kostýmy (kostýmní spolupráce – Lucie Herejtová) na mě právě poměrně minimalisticky působily. Dobře dokreslovaly image obou postav, ale zároveň působily vlastně poměrně obyčejně. Bílé tílko, černé oblečení, případně flanelová košile, jakých je na světě spousta.
Z cizího krev neteče? Humor i skvělé poselství přináší Malý krámek hrůz v Kladně
Dvojice muzikantů
Už tu padly zmínky o postavách či hrdinech, takže pojďme chodit kolem horké kaše. Toto představení je vyloženě komorní, poznáme zde jen a pouze dva chlapy – umělce, muzikanty. Jednoho z nich vidíme, jak sedí u stolu a drží zbraň, kterou chce očividně obrátit proti sobě. Najednou se odkudsi ukáže ten druhý – ve snaze ho zastavit. Kde se vzal a co je vlastně zač? Těžko říct. Samotný název představení nám napovídá, o kterých dvou rebelech bude řeč, stejně tak jasně hovoří i medailonky v programu. Dnes vystupují Kurt Cobain a Sid Vicious. Jenže ne tak docela. Abych byla upřímná, nejsem totiž vůbec přesvědčená o tom, že hra, kterou napsal Roy Smiles, pojednává skutečně „jen“ o těchto dvou pánech.
Spíš si myslím, že autor jejich životní příběhy a slávu využil jako takovou kostru, jako vzor. Nikoliv však ve smyslu osobností či snad dokonce celebrit, které bychom měli následovat. Naopak jejich tragické osudy můžou fungovat trochu jako odstrašující příklad, ale především pak tito divadelní Kurt a Sid v mých očích představují takové dva symboly. Dva různé typy člověka, nebo možná ještě lépe – dvě součásti lidské povahy a mysli. Myslím si totiž, že každý si v sobě neseme své vlastní Kurty a Sidy, kteří se nám v hlavě a v srdci v jednom kuse dohadují o to, kdo tomu tady vlastně velí. Možná Jin a Jang, možná úplně něco jiného. Černá versus bílá… Zmar versus naděje. Pesimismus versus optimismus.
Tím pádem je asi jasné, že hra není žádné životopisné dílo, co by nám do hloubky představovalo životní příběhy dvou muzikantů. I když je pravda, že se o nich přesto během hodiny a půl leccos dozvíme. Většinu dění na jevišti však tvoří především dialog. Je to tak trochu slovní ping-pong, a proto se mi tento článek nepíše úplně jednoduše. Navíc vám tu nechci a ani nemůžu popisovat děj, jelikož bych vám toho odhalila příliš. Myslím si, že bude daleko lepší, když si zajdete do Besedy sami a poslechnete si, co mají Kurt a Sid na srdci. Co mají vlastně společného, co je odlišuje a jak je možné, že je příběh svádí na jedno místo a v jeden čas, i když žili každý někde jinde a jindy?
Divadelní meditace
Sama jsem Kurta a Sida vnímala jako takovou malou divadelní meditaci. Hlavní tu pro mě nebyl příběh, s koncem, který je vlastně už od začátku jasně daný (i když jsem pořád doufala v nějaký zázrak či plot twist). Daleko důležitější tu pro mě byl náhled do cizí duše. Snaha pochopit druhého. Poslechnout si jeho problémy a tím zapomenout na svoje. A samozřejmě i připomínka, že veškeré starosti lidstva jsou vzhledem k nekonečnosti vesmíru vlastně… neuvěřitelně titěrné.
Dojem meditace ve mně podpořil zřejmě i hudební podkres, jehož autorem je Tomáš Dalecký. Rozhodně nečekejte žádnou hlasitou jízdu ve stylu Cobaina a Viciouse, spíše naopak – hudba nás nerušila, ale spíše jen dokreslovala atmosféru a provázela nás během naší cesty do hlubin muzikantské duše. Byla trochu nejednoznačná a neuchopitelná, ale zároveň v sobě nesla velký klid, což je v dnešní neklidné době skoro zázrak. Doprovázet by podle mě mohla i program v planetáriu, skvěle by se také hodila někam do lázní. Ponořit se hezky do vody a jenom poslouchat – to by byla teprve ta pravá nirvána :).
Tomáš Dalecký také ztvárnil jednu z rolí v této „two men show“, a to Kurta Cobaina. Zpočátku může působit zvláštně, že nemá pro Cobaina typické dlouhé vlasy, zvlášť když je tento nedbalý účes zmíněn i v samotném textu hry. Na druhou stranu na tom vlastně nakonec vůbec nezáleží. Tomáš to uhraje i bez vizuálních berliček a přiměje diváka, aby mu fandil a litoval ho. Nejvíce jsem Kurtovi rozuměla, když přiznal, že je zkrátka nesmírně unavený a potřeboval by si prostě odpočinout. Od čeho ale? Od slávy? Od drog a alkoholu? Nebo ho prostě už jen unavuje žít sám se sebou a se svými myšlenkami?
Přiznám se, že já souhlasím více se Sidem. Kurt prostě vidí všechno zbytečně moc černě. Naopak Sid mě hrozně baví jakousi lehkovážností, která z něj od začátku do konce sálá. Nutno říct, že tato postava je ale už z podstaty trochu zvláštní a tajemná. Dlouho nevíme, co si o něm myslet a kde se tam vzal. On to asi ani sám neví. Teprve postupně, spolu s ním, odhalujeme pravdu. Taková úloha nemůže být pro herce úplně jednoduchá, ovšem Daniel Kadlec to zvládl s přehledem. Udržel si naši pozornost a ze Sida udělal v podstatě sympaťáka. Někoho, kdo bojuje jako lev. A také někoho, kdo se dokáže zasmát i v té nejčernější chvíli.
Právě skvělé herecké výkony (pod vedením režiséra Pavla Košatky) obou pánů dělají z Kurta a Sida jedinečnou a velmi silnou podívanou. Věřila jsem jim vše a nejvíc jejich vzájemnou chemii. Působili jako sehraní parťáci, díky čemuž bych jim oběma přála šťastnější osud. Když to nevyšlo u nich, snad to trochu líp dopadne alespoň s těmi „Kurty a Sidy“ uvnitř v nás. V to pevně doufám.
