Třídní schůzky, na které jde člověk rád? Tak to je hra Úča musí pryč
Pro své děti člověk udělá všechno… Zbavit se učitelky? Není problém. Jenže ono to tak jednoduché nebude – a to ani v představení s úderným názvem Úča musí pryč!
Třída v divadle
Úča musí pryč má už dlouhou dobu v repertoáru Divadlo Verze, jehož hlavní tváře a zároveň i zakladatelé jsou Igor Chmela, Jana Janěková mladší, Linda Rybová a David Prachař. Divadlo však nemá stálou budovu a se svými tituly hostuje po nejrůznějších divadlech, ať již na zájezdech, nebo přímo v srdci Prahy. Já jsem »Úču« navštívila v Divadle v Celetné, a to 18. dubna.
Už když jsem přišla do sálu a představení ještě nezačalo, atmosféra již byla jasně daná, a to pomocí scény, u níž mě překvapilo, jak moc působila realisticky. Prvotní dojem tak byl zkrátka perfektní. Lavice, jaké jsem ve škole zažila, nástěnky s výtvarnými projekty, černá tabule (samozřejmě s obligátním datem vpravo nahoře) a nad ní hodiny, které toho už asi dost pamatují, ale ukazují čas přesně a bez zaváhání. Zkrátka třída ve škole jako vymalovaná. Pokud si to pamatuji správně, čas na hodinách byl navíc ten reálný, takže jsme mohli i sledovat, kolik času mezitím uběhlo. To se mimochodem docela hodilo už jen proto, že představení trvá hodinu a čtyřicet minut a hraje se bez přestávky. Za mě je taková délka bez možnosti protažení trochu hraniční, ale je pravda, že Úča musí pryč je ten typ představení, kterému by rozpůlení pauzou uškodilo. Jeho příběh by pak už nemusel stoprocentně fungovat, naopak takto měl děj skvělé tempo a dokázal nás vtáhnout, že jsme brzy na vše kolem zapomněli.
Zásluhu má na tom částečně režisér Thomas Zielinski, ale samozřejmě i text jako takový, jehož autorem je Lutz Hübner (hraje se v překladu Michala Kotrouše). Podařilo se zde skvěle vystihnout lidské vztahy a problémy s nimi související. V popředí je zde sice spor učitelky s rodiči dětí z její třídy, na pozadí se však vykresluje i dynamika mezi přítomným manželským párem a také vzájemné sympatie či antipatie mezi jednotlivými rodiči. Dokonce nahlédneme trochu i do jejich domácností a dozvíme se, jak to asi vypadá ve třídě, a to i přesto, že děti zde vlastně fyzicky vůbec nevystupují. Přesto jako by se nám před očima postupně skládal docela jasný obrázek, jak to vlastně je.
Podcast Bez filtru: DJ Roxtar a Michael Bruer v rozhovoru plném emocí
Sehrané obsazení a přízvuky
Perfektní je také obsazení, ale než se k němu dostanu, ještě bych se chtěla krátce zastavit u kostýmů. Vlastně nevím, zda o nich vůbec mluvit jako o kostýmech. Podle dostupných fotek se mi totiž zdá, že některé outfity bývají v lecčems poměrně variabilní. Skoro to na mě působí, jako že si herci zkrátka vybírají něco z vlastních šatníků. Ačkoliv tedy možná někdy hrají v civilu, musím ocenit, že jejich úbory pomáhají jednotlivé charaktery dokreslit. Například brýle a šála u postavy Jany Janěkové či formálnější oblek Davida Prachaře nám o postavách leccos naznačují. Linda Rybová, její postava je advokátka, je oblečena slušivě a elegantněji než třeba Igor Chmela, u něhož je vsazeno především na ležérnost a pohodlí.
Nějaká jména už jsem zmínila, ale pojďme si v tom trochu udělat pořádek. Kdo všechno se v »Úče« objevil? Nejprve se nám do třídy nahrnou páni rodičové, teprve jako zlatý hřeb nám pak dorazí i titulní paní učitelka. Hlavní slovo tu, zdá se, má advokátka a hlavně mluvčí rodičů Monika Dvorská v podání Lindy Rybové. Z práce má natrénováno, a tak nemá problém nejen vyslovit fakta, ale klidně je v průběhu odpoledne i obrátit vzhůru nohama a stejně z toho vyjít beze studu. Zaujalo mě i to, jak lakonicky dokáže zhodnotit i negativní stránky ve svém životě – manžel je příliš hodný, dcera naopak falšuje omluvenky. Ale Monika jako by si některé věci zkrátka nepřipouštěla moc k tělu. Hlavně aby vyšla ze všeho vítězně.
Do diskuzí se s vervou pouští i nezaměstnaný otec Bořek Drobil neboli Igor Chmela. Má poměrně horkou hlavu a nebojí se říct svůj názor. Navíc má asi až moc volného času, a tak péči věnuje právě své dceři, kterou tím ale dusí. Kristýna Frejová zde hraje Kateřinu Zimovou, maminka šprta. Tipla bych, že i Kateřina bývala v dětství vzornou školačkou. Ostatně i teď je radši, když kolem ní není žádný konflikt. Chce být týmovou hráčkou, ale zároveň si umí nastavit i hranice, což je důležité. Moc mě bavilo především její hlídání, jestli někdo nejde. Geniální je i jakési nahlédnutí do jejího soukromí :).
Zajímavé kombo tvoří manželé Pavel a Markéta Ježkovi, kterým tvář a hlas propůjčili David Prachař a Jana Janěková mladší. Pavel působí dlouhou dobu jako obyčejný podpantoflák, jenže když poznáte Markétu blíž, je vám jasné, že on tuto strategii zvolit musel, jinak by vůbec nepřežil. Posléze si i on už musí dupnout, protože Markéta sice chce velet a rozhodovat o rodině, ale je to on, kdo vydělává peníze a živí je. Ona je poměrně labilní a v podstatě by měla asi žít v nějakém ideálním světě, protože ten pravý svět je pro ni příliš drsný. Výborná je ale také Petra Špalková v roli učitelky Marie Novotné. Původně jsem čekala, že ji představení vykreslí dost v negativních barvách – jako nějakou hysterku, která by s dětmi vůbec neměla pracovat. Ono to tak možná chvíli i působit může, ale záhy pochopíme, že spíše než s dětmi má problém s jejich rodiči a s tím, jak se na ni nečekaně slétli a co po ní chtějí. Stane se sice, že ztratí kontrolu nad svými emocemi, ale moc se mi líbí její proměna v závěru, tedy poté, co zmizí a dopřeje si zkrátka trochu času na to, aby vychladla. Petra Špalková dokonale balancovala mezi protivnou učitelkou a zkrátka jenom unavenou a rozzlobenou ženou, která ve výsledku působí i docela sympaticky a rozumně. Zkrátka výkony všech byly perfektní a herci působili velmi sehraně. Občas se sami museli držet, aby se nesmáli, což nás diváky samozřejmě bavilo.
Jediné, co mě původně zarazilo, byl ostravský přízvuk jen některých postav. Nejprve jsem to považovala za nelogické, ale později se v ději dozvídáme, že to má své opodstatnění, protože děj se odehrává v Ostravě, ale ne všichni zúčastnění jsou místní rodáci, naopak je uvedeno, že jsou náplava z Prahy, takže odlišné přízvuky jen podtrhují rozdílnost mezi rodinami. Fascinoval mě především Igor Chmela, který měl absolutně jinou dikci než obvykle a taky mluvil s neuvěřitelnou kadencí. Skvěle s tím pracovala také Petra Špalková, která se k přízvuku uchýlila především v momentech, kdy paní učitelce ujížděly nervy. Zápletka představení Úča musí pryč se vyvíjí poměrně překvapivým směrem. Ač jsem jeden zvrat odhadla předem, rozhodně jsem se ani chvíli nenudila. Stejně tak se bavili i ostatní lidé v sále a věřím, že se v tom leckdo i pozná. Třeba ti, kdo mají osypky už jenom v moment, kdy slyší kouzelná slůvka – třídní schůzky…
