Mrazivě krutá vášeň aneb mafiánská rodina Macbethových vás zve na večeři
Oko za oko a zub za zub, ale co zůstane na konci, když je vše pomstěno? Tak o tom nabízí mrazivé svědectví představení Divadelního spolku Posun s názvem Don Macbeth.
Podcast Bez filtru: DJ Roxtar a Michael Bruer v rozhovoru plném emocí
Mafiáni podle Shakespeara a Vaňka
Shakespearovu slavnou hru o honbě za mocí a výčitkách, které mohou člověka zničit, asi není třeba představovat. Ondřej Vaněk z Divadelního spolku Posun (o němž jsme již v minulosti psali několikrát) známý děj uchopil a upravil do nové a svěží podoby. Navíc se chopil i režie. Jak už napovídá ono Don v samotném názvu, tentokrát se vše odehrává v 30. letech minulého století a naše postavy tvoří komunitu mafiánů. Dva konkurenční klany, z nichž jeden má navrch, dokud tedy nedojde na podivnou věštbu od cikánky. Jakmile Macbeth uslyší, že se stane Donem, tedy hlavním šéfem mafiánské famílie, vše je zpečetěno. Samozřejmě má i zde velké slovo Macbethova manželka, ovšem pravda je, že jemu to v hlavě šrotuje už předtím, než s ní vůbec mluví. Ona mu jen dodá odvahu a motivaci a pak už se rozjede něco, co ani ona nedokázala domyslet do důsledků – cesta plná krve a tragédií.
Shakespearova díla v sobě mívají něco nadčasového, díky čemuž jsou populární i po mnoha staletích. Macbeth není výjimkou, protože bohužel intriky a násilí jsou součástí i dnešní doby, a tak podle mého názoru tato modernizace dobře funguje. Ale ano, pokud znáte původního Macbetha, asi vás v divadle sem tam napadne: „Počkat, jak to bylo tam? Tohle je jinak…“ Úpravou a v podstatě zjednodušením prošel i samotný závěr, což je asi jediné, co mě trochu zamrzelo. Chápu, že tímto způsobem je dějová linka trochu čistší a poslední obraz funguje sám o sobě velmi dobře, na druhou stranu tam zůstávají tak trochu otazníky, protože jeden motiv z věštby je nám mnohokrát zopakován, ale pak vlastně už nestihne dojít naplnění. Tím pádem to zkrátka jde trochu do vytracena. Ovšem to je asi tak jediná výtka, kterou k Donu Macbethovi budu mít. Jinak se mi totiž líbil moc a hned po skončení jsem si ho zařadila mezi nejoblíbenější představení Posunu vůbec.
Ondřeji Vaňkovi se podařilo všechny jednotlivé složky představení sladit do perfektní symbiózy, díky čemuž je atmosféra hodně silná. Krásný dojem na mě udělala především hudba, o níž se postarali Dominik Roneš se svým tatínkem Karlem Ronešem. V průběhu inscenace mě vůbec nerušila a leckdy jsem si jí nepovšimla, ovšem ona tam vždy v pozadí byla s námi a vystrčila růžky až ve chvíli, kdy to daná situace vyžadovala. Intenzita postupně rostla a nakonec dění skvěle doplnila a podtrhla. Ocenila jsem i výběr písní k děkovačce v čele Little party never killed nobody, která nás díky své energii trochu vytáhla z chmurných pocitů z toho věčného vraždění.
Kam o víkendu? V Benátkách budou závody Evropského poháru BMX
Bohyně a feťák
O light design se postaral Jiří Kůdela a o výpravu a masky pak Gabriela Víchová a Madeline Flanagan. Scéna do jisté míry působila minimalisticky. Geniální mi připadalo, že nábytek byl zpočátku přikryt bílou plachtou a odkryt teprve, když se Macbethovi nastěhovali do nového sídla. Zbytek odehrálo hlavně pár židlí a extrémně důležitou se ukázal telefon a jeho šňůra. Krásné jsou také kostýmy, všichni pánové vypadají v oblecích elegantně, tedy až na dvojici nájemných vrahů, ti jsou spíš trochu za burany, ale i tak jim to sekne. Ovšem prim zde hrají jednoznačně dámské úbory a nejrůznější šaty, ať již outfit Lady Macduff či samotné Lady Macbeth, která toho vynese opravdu hodně. Stylem mi připomínala skoro až antickou bohyni. Jen ta béžová róba, která se vrátí i na děkovačku, mě zas tak neoslnila. Myslím si, že výraznější barvy jsou zde lepší volbou.
Velmi efektní je také využití líčidel v Donu Macbethovi. Mrtvoly zde dostanou vždy děsivou fazónu a stejně tak vraha poznáte bez problémů. A kdo je tady vlastně vrah a kdo oběť? A není to ve výsledku jedno? Tady nikdo na tom není dobře, protože jak se dozvíme: „Kdo mrtvé spatří, sám k nim patří.“ V téhle hře není nikdo vítěz, všichni od osudu obdrží pořádnou nakládačku, ať již na těle, nebo na duši.
Asi nejvíc diváka bolí, když dojde na rodiny a děti. Bancovi v podání Aleše Petrovky se bohužel přátelství s Macbethem krutě nevyplatilo. Bancova syna, kterého si mimochodem zahrál jeho mladší bráška Marek Petrovka, poznáváme velmi krátce. Přesto patří právě tento obraz k těm nejemotivnějším.Stejně tak se vám rudým inkoustem do srdce zapíše rodina Macduffových, tedy Aneta Růžičková, Dominik Roneš a malý Matteo, opět v podání Marka Petrovky. Bylo fascinující, jak nás i na malém prostoru zvládli Aneta s Dominikem přesvědčit, že jsou pár, navíc velmi oddaný a milující. Ačkoliv se neshodnou na všem, jejich pouto je nepřehlédnutelné. Navíc si najdou čas na romantiku i v situacích, kdy jim jde o krk. O to děsivější je, jak rychle můžete o takový domov a přístav přijít. Doslova ve vteřině. A když se to Macduff dozví, ozve se šílený zvuk až z hlubin jeho nitra.
Na začátku jsem zmínila, že je Don Macbeth mrazivé představení. Lepší přívlastek mě zkrátka nenapadá a to slovo se mi nyní vrací i při vzpomínce na spoustu vedlejších postav, které se zde objevují – vrahové v podání Jakuba Gabriela Rajnocha a Karla Venhody jsou geniálně odporní a divím se, že se zatím neobjevili v žádné mé noční můře. Podivný pocit má člověk i při pohledu na duchy dětí, které si zahrály Valerie Podškubková, Eliáš Hercjuk, Hana Duchoňová, Miriam Maierová a do třetice opět Marek Petrovka. Líto mi bylo i věštkyně s tváří Ivy Drbohlavové, protože k ní všichni v ději přistupovali jako ke kusu hadru, nikoliv jako k člověku. A taky s ní v jednom kuse mlátili o zem, takže tahle role asi není úplně za odměnu. Naopak Jiří Karas, po Matce opět v lékařském úboru coby doktor Bellucci, měl možnost napravit si zde trochu reputaci. Přece jen jako Peter Pettigrew v představení Spolu a daleko II byl za pěknou krysu, zatímco zde se snažil být správným agentem a tím někoho zachránit. Dobře to podle mého mínění se svou paní myslela i služebná Bianca, které nadhled a vtip dodala Jana Buzková (neboli titulní představitelka z Podivné paní Savageové).
Dobrácky působil i Martin Broum coby Ross (ne ten z Přátel bohužel) i Radek Hrdlička alias Don Duncan. Ovšem zároveň je nám jasné, že ani on neřešil věci jenom v rukavičkách. Ostatně jeho syn Malcolm, zde Jan Kallus, taky nevypadá, že by ho nějak moc miloval. Naopak se mu spíš hodí do krámu, když je ze hry. Lennox neboli Martin Bára působí jako obyčejný účetní, takový obyčejný a nenápadný chlapík, jako by si zprvu vůbec nepřipouštěl, že když si odškrtává jména, bývají to oběti, a tedy především lidé, nikoliv jenom položky ze seznamu. Postupně mu ta hrůza ale začíná docházet a nakonec je i on pro někoho jen úkolem k vyřízení.
Na závěr si nechávám samozřejmě naši titulní dvojici – manžele Macbethovy, kterým podobu, hlas a esenci propůjčili Adéla Víchová Ronešová a Václav Kallus. Osud Lady Macbeth bývá vykreslen tak zajímavě, že si často říkám, proč se ta hra rovnou nejmenuje právě po ní. Adéla, především v první půlce inscenace, můj dojem jen potvrdila. Naprostá královna, která ví, že si zaslouží jen to nejlepší. A tak si to zkrátka bere. Navenek sebevědomí až za hrob, ale zároveň je v ní patrná i jistá nejistota. Strach, že se jí ostatní budou posmívat, pomlouvat ji. A ona dělá vše proto, aby jim nezavdala příčinu. Trestá ty, co se přece jen odváží. Je ale zajímavé, že i ona má nějaké své hranice.
Naopak sám Macbeth v podání Václava je definice přísloví tichá voda břehy mele. Je to kus chlapa, ovšem zdálo se mi, jako by teprve s každým krokem ve svém krvavém plánu vyrostl o pár centimetrů do výšky. Možná ho nejprve do všeho uvrtala jeho žena, ale jakmile už se to nedalo vrátit, bylo to, jako by se namlsal a už nemohl přestat. Působil na mě jako feťák (ovšem ne gesty a chováním, tam byl naopak pevný jako skála) – jeho prvotní závislostí byla jeho nádherná žena. Jenže s první vraždou ji nahradil za jinou neřest. Potřeboval odstranit další překážky z cesty a potřeboval moc – už zkrátka jinak fungovat nedokázal. Šel z něj strach, ale zároveň mi nebyl ani nijak odporný. Naopak myslím, že když byli Macbethovi na jevišti spolu, byla jejich vášeň a chemie skoro až nakažlivá. To už je samozřejmě hodně individuální, ale mně zkrátka Don Macbeth zastihl ve správný moment a padl mi perfektně do noty. Ač rozhodně žádná krveprolití a mafiánské příběhy nevyhledávám, uznávám, že závěrečná přestřelka byla i pro mě skvěle napínavá. Navíc… někdy je zkrátka osvěžující, když víte, že sice za večer zhlédnete hned několik vražd, ale nakonec se zase všichni herci sejdou na jednom jevišti a vše špatné zůstane jenom ve scénáři.
