Kuba Ryba: Svobodný povolání jsem si s klukama vybral, abych mohl být svobodný
S Kubou Rybou jsme si povídali těsně před sněmovními volbami o všem. O tom, jak je důležitá demokracie, o muzice, svobodě, drogách a samozřejmě o zbrusu novém albu BIG BÝT. Tohle bude pecka!
Autor: Petr Horák
Zmiňoval jsi, že neustále slyšíš melodie, děje se ti to i nyní?
Furt. Mám to úplně odmalinka. Já si neustále klepu a podupuju a všichni si myslí, že jsem nervózní. Vnímám to už, jako přirozenost. Ve škole mě za to neustále peskovali, protože jsem pořád bubnoval. Neberu to však jako nějaké prokletí.
Velmi si prý užíváš období, kdy můžeš nyní hrát střízlivě. Můžeš to nějak popsat?
Tak teď jsem si dal pauzu duben, květen, červen, červenec, že jsem si nedal vůbec pivo za těch 23 let. A bylo to vlastně strašně příjemný. Zjistil jsem, že se můžu daleko lépe ovládat. Já jsem si vždycky myslel, že po tom chlastu dělám větší show, ale to jsem si asi myslel jenom já (smích). Ne ostatní. Takže jsem si to spíš užíval v té druhé polovině. Tam jsem si dvě, tři pivka dal. Už to však nepřeháním jako dřív, kdy jsem vypil litr rumu před koncertem. To už nedělám.
Bylo údajně období, kdy sis do nějakých pětatřiceti let myslel, že jsi nesmrtelný.
Teď jsme se o tom nedávno bavili se ženou. Jak je to možný si to myslet. Spousta muzikantů se o tom bavilo, proč to tak měli. Máš pocit, že se ti nemůže nic stát. Prostě si tak lemtáš a srát na všechno co můžeš a nic se ti nestane. Vůbec nechápu, jak jsem si to mohl myslet. Nelituju toho, protože k čemu by to bylo? Spoustu věcí mi to zase dalo, poučilo, ale je to zajímavý. Byl jsem pitomej z tohohle hlediska, ale vlastně jsem si to hrozně užil (smích).
Máte nějaké speciální překvapení na novém albu? Hosta nebo nějakou poctu známému hitu?
Máme tam poctu českému bigbítu. A máme tam poctu písni, která byla předznamenáním tohohle alba – Já chci big být, abych velký byl. A původně tam nemělo být to slovo bigbít. To mělo být spojený přímo to anglický a český slovo. Řekli jsme si, že ten big být by jako slovo vypadalo moc hezky. Každý si ho hned všimne. Zamyslel jsem se nad tím a začala se tomu přizpůsobovat celá ta deska. Nebyl v tom žádný původní kalkul. A přesně takové věci, že jsme to nahrávali dohromady. Udělali jsme obal z 80. let. Vzali jsme si font z AC/DC. Udělali jsme vinyl. Vše se tomu přizpůsobilo. A to si myslím, že je zajímavý. Myslím, že se celkově nebojíme stylu. Začalo nás to strašně bavit. Nemám u kapel rád, že si řeknou: „Hele my hrajeme tohle a prostě z toho neuhneme.“ Mě strašně baví, že jsme nějak začínali a hrál Haničku Zagorovou, Katapulty, Olympic, Kabáty a mě to hrozně baví, když si můžeš dělat písničky svoje, tak v tom máš velkou svobodu. Svobodný povolání jsem si s klukama vybral, abych svobodný mohl být. Když nás někdo škatulkuje, to nás se*e. Například pouze do toho punku, rock punku. Tak jsme si říkali, my jsme svobodný, můžeme si dělat absolutně co chceme. A tady máme právě více těch hard rockových písniček, ale mají punk rockový refrény. Takže jsme to nakombinovali a vlastně se tím bavíme.
ORDINACE PODCAST: Morální úpadek Mandlové a babičkovský Survivor
Když je řeč o svobodě, blíží se nám volby. Jak vidíš ty osobně politickou situaci a doufáš, že to celé dopadne?
Do těchto vod zabrousím rád. Mně jde prakticky o jednu věc. Jsem strašně nespokojenej se spoustou věcí s touto vládou, kterou máme. Pořád si však říkám, že je to lepší, než aby Babiš vládnul s jakýmikoli extrémisty nalevo nebo napravo. Pak je tady totiž samozřejmě ta situace, že se ti náckové a bolševici u sebe setkají a rozuměj si (smích). To je léty prověřená praxe. Takže bych byl rád, samozřejmě, aby to tak nebylo. A bojím se toho, jak ostatně můžeme vidět na Slovensku, že Babiš v roce 2012 a Babiš v roce 2019 nemusí bejt stejnej, jako Babiš v roce 2025. Taky to mohou být jeho poslední volby a bůhví, jak se bude chovat. Takže přestože mám spoustu výhrad k těm demokratickým stranám, spousta věcí se dá dělat jinak, tak vždy jsou volby volbou toho nejmenšího zla. Takže samozřejmě budu volit demokratický strany a všem to doporučuju. Ať je to STAN, SPOLU nebo Piráti. Je to prakticky jedno, komu to hodíte. Dobrá by byla 101 hlasů. Radši udělám jenom dva kroky dopředu jenom s nima, než deset zpátky.
Chodíš stále před nadcházejícím turné k učitelce hudby? V čem cítíš posun? Na čem pracuješ?
Já jsem do toho dvacet let pouze řval. My jsme vznikli jako klasická garážová kapela. Vlastně mě dohnalo zdraví. Měl jsem nějaké problémy s astmatem. Měl jsem problém něco uzpívat. Tak jsem se začal věnovat tomu, abych ten hlas trochu šetřil. Díky tomu jsem přestal chlastat tvrdej, vysral jsem se na všechny drogy. Snažím se neustále přestat kouřit. Teď mám za sebou zase tři dny, kdy nekouřím. Začal jsem se tomu trošku věnovat. Taky úplně nemládnu. Říkali jsme si, když jsme to dotáhli až na tuhle úroveň, která není úplně malá, tak bych tomu mohl začít něco dávat (smích). Tak jsem se začal věnovat tomu zpěvu. Nepočítám s tím, že ze mě bude pan zpěvák, ale rád bych si byl jistý tím, co dělám. Na nové desce to pak bylo mnohem jistější a mohl jsem si s tím více hrát. Ale stále začínám. Pořád jsem ještě na začátku. Tak rok začínám být zpěvákem (smích).
Prý si vyzkoušel ayahuascu? Jak na tebe zapůsobil tento zážitek a doporučil bys ho?
Určitě. Já jsem měl tenkrát hodně těžké deprese a nechtěl jsem skončil na práškách. Bral jsem dlouho prášky na panickou ataku. Tak jsem říkal “teď bych to mohl porazit jinak”. Spadl jsem opravdu do velkých depresí. Skočilo to na mě po vyprodaný O2 aréně. Máš víceméně bod toho, co se ti povedlo. Máš skvělou manželku, skvělý kluky v kapele. Máš dítě úžasný a s rodinou dobrý vztahy. A já začal cítit, že jsem úplně v prdeli. Nevěděl jsem vlastně, čím to je. Manželka mi tenkrát poradila. Říkala mi, čeho se nejvíc bojím? Říkal jsem jí, že se nejvíc bojím smrti. Hodně jsem se bál ayahuasci. Chtěl jsem na ní celej život jít. Když se mi narodilo děcko, tak jsem se zařekl, že na ni nepůjdu. Dostanou se k tobě ty nejhorší příběhy, jak potom někdo zešílel apod. Tak jsem vystoupil z komfortní zóny. Absolvoval jsem to a musím říct, že mi to strašně pomohlo. Vrátil jsem se bez depresí a doporučil bych to fakt všem lidem, co se důkladně připraví a mají k tomu fakt respekt a pokoru. Já osobně byl hodně připravenej a hodně jsem si to užil.
Máš údajně výborný smysl pro rytmus. Jak taková věc vznikla?
Já jako muzikant něco uhraju, ale žádný extra muzikant nejsem. Dodneška neumím noty. Prakticky ani nevím, jaký tóny jsou, na jakém pražci. Spíš to celé jedu podle sluchu, ale rytmus mám skvělej. Pomohl mi s tím táta, protože je jazzový basák. A když dělal složitý sóla doma, tak mě vždycky budil a já musel šlapat nohou, aby se udržel v rytmu. Tak jsem to dělal a měl jsem pak slíbený, že jsem druhý den nemusel do školky. Takže to bylo dobrý a ten rytmus do mě natloukli. Taky jsem usnul u tátového bubeníka v kopáku. On tam měl polštářek a já jsem tam usnul. Tak si myslím, že to tam během té dvouhodinové zkoušky do mě narvali.
Foto: Rybičky 48