Svůdná violoncellistka i duet z Fantoma ve třech… Jak se povedl dvojitý narozeninový koncert v Karlíně?
Žít touto chvílí, žít každý den tak, jako by byl ten poslední. To je něco, o co se snažíme asi všichni, ač už úspěšně, nebo ne. Pro každého to ostatně znamená něco jiného. Pro mě? Neuzavírat se, ať již doslova, nezůstávat doma, nebo spíše vnitřně – nenechat si unikat nové zážitky, nová setkání, nebát se (nebo aspoň se bát o malinko míň). V rámci kulturních zážitků jsem se mimo jiné vydala 9. září na Malou scénu Hudebního divadla Karlín na narozeninový koncert Tomáše Vaňka, známého z řady muzikálů, například z Fantoma opery, kde ztvárňuje vikomta Raoula.
Boleslavské divadlo nabízí nabušený program. V září budou hned dva festivaly
Hádka na jevišti
Koncertem, kde mu společnost dělaly hned tři grácie z muzikálů, oslavil Tomáš nejen 35. narozeniny, ale také svých 20 let na umělecké scéně. Jelikož jsem byla již na několika jeho koncertech a naposledy jsem zde psala o jeho společném turné s Romanem Tomešem, už jsem měla trochu představu, co by mohlo zaznít a jak by se celý večer mohl ubírat. Tušila jsem, že se občas zasměju, ale především se budu moci nechat unášet na vlnách krásných písní v profesionálním provedení. Popravdě jsem ale netušila, že díky některým songům večera, dojde vlastně tak trochu i na filozofické chvilky. Právě o tom, že život máme jen jeden, a proto bychom ho neměli promrhat.
Tomáš Vaněk nám hned v úvodu přiznal, že by si přál „Protančit životem“. Už při této úvodní skladbě jsem ocenila zelené světelné efekty jako takovou drobnou a nenápadnou narážku na muzikál Čarodějka (Wicked) o zelené Elphabě. Už jen kvůli tomu mě pobavilo, že si pak stejné světlo „vyžádala“ i Elis Ochmanová. Jejich společný duet Žij touto chvílí mi opět připomněl, že ačkoliv mě Čarodějka hudebně příliš nechytla, tenhle song za to rozhodně stojí. Ale to už jsem malinko předběhla.
Prvním hostem byla totiž Lucia Jagerčíková, která přinesla Tomášovi dárek, sobě vodu (kterou jí chtěl ale vypít) a především doufala, že se podaří vtipně vytvořit oslí můstek k názvu její první sólové písně, ale úplně to nevyšlo. Naopak její provedení Co mi dáš z repertoáru Hany Hegerové vyšlo parádně – jednalo se o takovou kombinaci nostalgického smutku a zároveň rozpustilosti a radosti ze života. Ale přiznám se, že víc mě zaujalo následující číslo – Lucia nás totiž všechny pořádně rozpálila skladbou z muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Jelikož ho neznám, překvapilo mě, jak moc může být hra na violoncello vlastně svůdná a sexy.
Pak jí Tomáš prozradil, že na řadě je ještě jejich duet, načež Lucia tvrdila, že o tom neví. Na jevišti se strhla hádka, ale podobně jako v případě koncertu s Romanem Tomešem, jednalo se jen o takovou šarádu. V tomto případě měla ale naštěstí daleko rychlejší průběh i vyústění a navíc velmi logicky vedla k písničce z Tick, tick… BOOM!, která představuje hádku dvou lidí, a to partnerské dvojice. Skvěle v ní můžeme číst o problémech komunikace mezi mužem a ženou. Takže, i kdyby náhodou v hledišti někdo „hádce“ mezi Tomášem a jeho krásnou kolegyní věřil, jistě mu v průběhu čísla došlo, jak je to doopravdy.
Koněpruské nic? Něco! A nejrůznější tajemství magických jeskyní
A takhle vznikají drby…
Následně Luciu na jevišti vystřídala další úžasná dáma – Elis Ochmanová. Ta mě tedy naprosto nadchla svým energickým pojetím písně Já půjdu dál. To pro mě byla perfektní energická nakopávačka :). Pak už došlo na již zmíněnou píseň z Čarodějky. Eliška o tomto duetu Elphaby a Fiyera dokonce prozradila menší pikanterii – s Tomášem prý ještě před konkurzem zkoušeli i u ní doma.
„Zkoušeli jsme to v ložnici, můj manžel přišel z práce, já jsem řekla, že nás má nechat bejt, zavřela jsem dveře. A on mě sem dneska nechtěl pustit,“ smála se a zaskočila tím zřejmě i oslavence Tomáše Vaňka, který už na detaily zkoušení zapomněl. Hned raději hájil jejich čest a dušoval se, že nic nebylo. Tedy až na to decentní líbání přímo v rámci představení :).
Ovšem další číslo bylo ještě o poznání vášnivější – zelené osvětlení nahradila rudá barva. Tomáš se proměnil v hraběte Krolocka a Eliška v mladou dívku Sáru. Ačkoliv v českém uvedení Plesu upírů oba ztvárňovali jiné role, hlavní duet Úplné zatmění (Totale Finsternis) se jim povedl na jedničku s hvězdičkou. Nebo to řeknu víc stylově – fascinace jejich hlasů do neznáma stáhly nás.
Dvě podoby Moniky
V pozvánce na tento koncert jsme se mohli dočíst, že přijde i tajný host coby překvapení, ovšem to se nakonec nepodařilo. Jak jsme se doptali, důvodem bylo pracovní vytížení tohoto konkrétního hosta. Což o to, jenže chvíli to vypadalo, že nedorazí ani třetí muzikálová kráska – Monika Sommerová. Když se místo ní na pódium vrátila Lucia Jagerčíková, nechápal ani sám Tomáš. „Už rodí?“ ptal se napůl v žertu.
Monika, která je opravdu v požehnaném stavu, se naštěstí jen zapomněla na toaletě, ale vzápětí dorazila. Tomášovi přece jen přišla blahopřát hned za dva lidi, a tak možná proto nám ukázala dvě tváře. V mluvenném projevu přímo sršela smíchem a dobrou náladou. Rozpustilá, veselá, energická… (nééé, nebudeme citovat Tomáše, který řekl „jelito“! :D.)
Prozradila nám též, že tím, že je září a ona už do nové divadelní sezony nenaskočila, cítí se najednou „strašně nabitá energií“. „Stůj chvíli a nedělej nic!“ musel ji krotit Tomáš. Monika dokonce v rychlosti divákům nabídla, že jim kdyžtak může vyžehlit. Rovněž v případě duetu O víc tě nežádám z Fantoma opery zvolili s Tomášem velmi odlehčenou a popovou variaci, která pro mě byla novinkou.
Ovšem nejvíc se mi stejně líbila Moničina vážná tvář, a to v momentě, když svým nádherným hlasem ošperkovala nádhernou melodii Enia Morriconeho z filmu Once Upon A Time In The West (Tenkrát na Západě). U nás tuto skladbu původně proslavila Věra Špinarová pod názvem Jednoho dne se vrátíš a s textem Zbyška Malého. Tentokrát jsme ale měli možnost poslechnout si „původní verzi“, v podstatě beze slov, složenou jen z vokálů. Jako by nás volala k sobě, do jiného světa, nějaká krásná víla.
Hlas Moniky jsem obdivovala i v dalším duetu, který si s Tomášem Vaňkem vystřihli. Jednalo se o skladbu Když se roztančím z muzikálu Elisabeth, v němž, jak nám neváhali přiznat, ani jeden nehráli. Přesto to bylo velmi působivé a magické vystoupení. Hned jsem si v průběhu písničky vysnila další skladbu, kterou bych od nich ráda někdy slyšela, a to Proveď mě tmou z Rebeccy. Ta je navíc z pera stejných autorů jako Elisabeth (Michael Kunze a Sylvester Levay).
Třešinka na závěr?
A na závěr si samozřejmě šetřím pár slov ještě pro samotného pana oslavence. Už ze začátku si mě získal skvělým pojetím Jidáše a jeho Jak ze sna procitám z muzikálu Jesus Christ Superstar. Jeho vzpomínka na Rent (píseň One day but today) pro mě byla ten večer velmi motivační a doufám, že mě bude inspirovat i nadále.
Moc jsem si přála, aby na závěr od Tomáše zazněla Lady Carneval, kterou mám v jeho podání velmi ráda. Nepovedlo se, ale jeho originální pojetí Montiho čardáše také stojí za to. I v tomhle případě už jsem věděla, „do čeho jdu“ :D. Legrace zaručena, ovšem zároveň i pořádně náročné číslo, provedené par excellence. Ostatně, tak by se dal shrnout i celý koncert – parádní výkony, okořeněné vtípky a dobrou náladou. Vše se samozřejmě podařilo i díky skvělé kapele, kterou vytvořili Kristina Brachtlová, Danny van Luxzenburg, Ondra Podhajský a Tomáš Cetel.
Za bonus pak považuji afterparty v divadelním klubu. Také si vždycky říkáte, kam asi hvězdy z Karlína chodí po divadle zapařit? Tak my, co jsme navštívili tento koncert, už tušíme. Akorát, když se tam nažene moc lidí najednou (což se logicky po koncertě stalo), není tam moc k hnutí. K dispozici bylo i občerstvení, ale mizelo nadzvukovou rychlostí. Naštěstí pití všeho druhu bylo dost. Měli jsme díky tomu oslavenci poblahopřát a také být u toho, když mu byl předán krásný dort s logy z různých muzikálů. A také pak konečně někdo zazpíval tu jedinou písničku, co na jevišti nezazněla – Hodně štěstí, zdraví! 🙂
