Smích i slzy na premiéře: Hotel mezi dvěma světy má pobočku v Mladé Boleslavi
Divadlo je zázrak. Opět jsem si tu pravdu, kterou dávno znám a uctívám, potvrdila návštěvou představení Hotel mezi dvěma světy, které jsem měla čest zhlédnout přímo na premiéře uvedení v Městském divadle Mladá Boleslav, tedy 21. dubna 2023. Už dopředu jsem doufala, že mě tento kousek uchvátí, už jenom proto, že vzešel z pera autora jménem Éric-Emmanuel Schmitt, jemuž jsem nahlédla do duše již díky hře Enigmatické variace (uváděno například v DJKT Plzeň a v Komorním divadle Kalich v podání Martina Stránského a Jana Maléře). Té jsem před lety naprosto propadla a dodnes patří k mým nejoblíbenějším divadelním hrám vůbec. Mohla bych ji vidět tisíckrát a stále bych v ní nacházela nové vtipy, nové myšlenky a nové emoce. Snad pokaždé Enigmatické variace obrečím, a přesto to není žádný doják, ale velmi vtipná, zamilovaná, filozofická a hlavně pravdivá a silná hra.
Národní muzeum po rekonstrukci? Určitě sem zavítejte, je to velká paráda
S velkou radostí teď mohu konstatovat, že pan Schmmitt svůj triumf v mých očích obhájil a já bych Hotel mezi dvěma světy okomentovala naprosto stejně jako Enigmatické variace. A přitom jsou to díla, samostatně stojící, nevykrádající jedno druhé. Odehrávají se v jiných prostředích a vystupují v nich jiné postavy, ale jejich témata spolu souvisí – láska a život sám.
Otázky bez odpovědí
Společné mají i to, že čím méně budete vědět o příběhu a zápletce, tím víc si užijete to kouzlo, kdy se vám vše samo odhalí přímo před očima… a vy pochopíte. Tím pádem vám Hotel mezi dvěma světy nehodlám kazit. Jen naznačím, že se nacházíme v hotelu, kde nic není tak docela obyčejné. Je vlastně plný otázek, ale i odpovědi na ně zkrátka končí jen dalšími otazníky. Dokonce i konec zůstává lehce otevřený, což se přiznám, že mi v tomto případě vlastně vyhovovalo.
Jak se budou jednotlivé osudy uzavírat, jsem totiž odhadla docela spolehlivě, ale velmi jsem se bála o všechny postavy a především jednu milostnou dvojici. Moc bych jim přála štěstí a asi by mě proto zdrtilo, kdybych se v závěru dozvěděla, že nemají šanci. Díky skvěle nejasnému závěru si můžu sama domyslet, co se stalo, nebo nestalo dál. A jen proto mě asi nenašli po představení v hledišti, utopenou ve vlastních slzách. Už takhle jsem ronila slzy hned několikrát v průběhu druhé poloviny představení – ovšem považuji to za nejkrásnější důkaz mého prožitku. Navíc si myslím, podle věčného posmrkávání v sále, že jsem nebyla sama, kdo to tak cítil.
S velkou radostí teď mohu konstatovat, že pan Schmmitt svůj triumf v mých očích obhájil a já bych Hotel mezi dvěma světy okomentovala naprosto stejně jako Enigmatické variace. A přitom jsou to díla, samostatně stojící, nevykrádající jedno druhé. Odehrávají se v jiných prostředích a vystupují v nich jiné postavy, ale jejich témata spolu souvisí – láska a život sám.
Společné mají i to, že čím méně budete vědět o příběhu a zápletce, tím víc si užijete to kouzlo, kdy se vám vše samo odhalí přímo před očima… a vy pochopíte. Tím pádem vám Hotel mezi dvěma světy nehodlám kazit. Jen naznačím, že se nacházíme v hotelu, kde nic není tak docela obyčejné. Je vlastně plný otázek, ale i odpovědi na ně zkrátka končí jen dalšími otazníky. Dokonce i konec zůstává lehce otevřený, což se přiznám, že mi v tomto případě vlastně vyhovovalo.
Slzy a smích
Jak se budou jednotlivé osudy uzavírat, jsem totiž odhadla docela spolehlivě, ale velmi jsem se bála o všechny postavy a především jednu milostnou dvojici. Moc bych jim přála štěstí a asi by mě proto zdrtilo, kdybych se v závěru dozvěděla, že nemají šanci. Díky skvěle nejasnému závěru si můžu sama domyslet, co se stalo, nebo nestalo dál. A jen proto mě asi nenašli po představení v hledišti, utopenou ve vlastních slzách. Už takhle jsem ronila slzy hned několikrát v průběhu druhé poloviny představení – ovšem považuji to za nejkrásnější důkaz mého prožitku. Navíc si myslím, podle věčného posmrkávání v sále, že jsem nebyla sama, kdo to tak cítil.
Slyšet byl ale mnohokrát i smích. Nemusíte se tedy bát, že by byl děj nějak tragicky smutný, to vůbec ne. Jedná se o komedii a skutečně ve scénáři najdete spoustu humorných momentů a vtipů. Zkrátka tam kde je stín, nechybí ani světlo. 🙂 Podobně jako u „Variací“, i Hotel mezi dvěma světy je navíc prošpikován krásnými myšlenkami a citáty, které mě zaujaly hned napoprvé, ale zároveň mi bylo jasné, že všechny si zkrátka zapamatovat nedokážu. Musela bych mít s sebou leda notýsek a vše si zapisovat.
Tím, že po celou dobu představení hotel neopustíme a zůstáváme tak jen v jednom prostředí, mohla si scéna, o kterou se postaral Michal Syrový, dovolit skutečně velké kulisy, s kterými nebylo potřeba nějak hýbat a manipulovat. Vznikla tak dokonalá iluze hotelové haly, s recepcí, výtahem a průchody do dvou chodeb. Nad jedním je nápis N a nad druhým D. Co přesně ta písmenka znamenají, se v průběhu představení dozvíte. Stejně tak i funkci výtahu, který si „jen tak“ nepřivoláte. Líbilo se mi především použití fialové barvy, která by na mě asi, za předpokladu, že je tento hotel skutečný, působila poměrně uklidňujícím dojmem.
Co se týče kostýmů, které vytvořila Agnieszka Pátá Oldak, není potřeba říci mnoho, ale dojmy jsem měla vlastně podobné jako v případě scény – vše na mě působilo naprosto realisticky a uvěřitelně, zároveň se vše hodilo k daným postavám a podařilo se je díky tomu dokreslit. Od začátku jste tak nepochybovali o tom, kdo je uklízečka, kdo prezident a kdo tráví v nemocničním oblečení tolik času, že už v něm vypadá jako v obyčejném domáckém oděvu. U postav, které možná nejsou zcela jednoznačné, záměrně nechci být příliš konkrétní, ale myslím si, že použití kontrastu černé a bílé bylo zkrátka trefou do černého :D.
Bulvár a Beckham bez balónu. Nová komedie boduje ve Studiu DVA
Hudební nakopnutí
Ještě než přejdu k obsazení, udělala bych menší zastávku u hudební složky představení (Linda Winterová). Přiznám se, že u činoher většinou doprovodnou hudbu zas tak moc nevnímám, pokud mě něčím vyloženě „netrkne“. Tady mě tedy doslova nakopla, a to hned víckrát, v různých momentech a různými způsoby. Ale vlastně to nakonec vždy bylo kopnutí pozitivní. Představení nás uvítá rovnou písní Život je jen náhoda, kterou mám velmi ráda, a to především z hlediska jejího krásného textu. Jen tedy ta asi nejstarší verze v podání dvou vysokých ženských hlasů,… řekněme, že tato interpretace nepatří mezi mé nejoblíbenější verze. Písnička se ale ještě párkrát vrátí, ovšem přímo v rámci děje, a to z úst samotných postav, což byl podle mě skvělý tah. Ze songu se tak stala taková červená nit, která nás provázela příběhem.
Dále mě zaujaly i další použité skladby, například takové klasiky jako Forever Young či Can’t Help Falling In Love, ovšem ve velmi zajímavém, moderním a pomalém aranžmá, v podání mladého ženského hlasu. Krásné písničky samy o sobě a toto podání jim ještě dodalo na křehkosti a na jemnosti. Navíc vše v perfektní symbióze s tím, co se zrovna odehrávalo na jevišti za emoce. Myslím, že druhé zmíněné skladbě obzvláště vděčím za jeden ze svých vodopádů slz.
Občas dojde ale i na instrumentální skladby, přičemž asi nejvýraznější mi připadala melodie, která doprovází chvíle, kdy v Hotelu mezi dvěma světy přijíždí výtah. Je opravdu trochu jako z jiného světa a zároveň zní velmi naléhavě. Jako nějaký telefonát, který musíte bezpodmínečně vyřídit. No, jako zvonění bych tyto tóny opravdu nechtěla, přiznávám :).
Tajemný doktor a optimisté i skeptici
Pravda je, že kdyby opravdu existoval Hotel mezi dvěma světy, asi by také nebyl přímo na vrcholku seznamu mých snů, ale věřím, že kdybych se tam ocitla, bylo by mi tam dobře. Nevím, jak bych říkala pánům z recepce, zda Gabriel, Emanuel či Rafael, ale jistě by mi svými kousky vyvolali úsměv na tváří. Otakar Jílek a Jaroslav Janovský měli těžký úkol zaujmout bez jediného slova, ale podařilo se jim to na tisíc procent.
Nezapomenutelná je samozřejmě i Lucie Matoušková v roli Doktora S… Zpočátku působí trochu jako Sharon Stone v Základním instinktu, ale zdání klame. Někdo jiný ji zase uvidí naprosto jinak. A ve skutečnosti je to jen bytost, která neustále pracuje a jíž obvykle za její námahu nikdo neděkuje. Je svázaná řadou pravidel, ale není necitelná a ví, že někdy je lepší pravidla porušit.
Snad bych také měla štěstí na tak skvělou partu spolubydlících, jakou jsme viděli na jevišti. Prezident Delbec by asi nebyl přímo mým oblíbencem, ale aspoň bychom se měli komu smát. Luděk Jiřík, kterého jsem dosud neznala, ztvárnil tohoto nepoctivce, boháče a politika naprosto přesvědčivě. Leckdo v něm jistě najde vlastnosti skutečných politiků, možná z historie či přímo ze současné české politické scény. Dokázal nás královsky bavit, ale, co možná obdivuji ještě víc, povedl se mu husarský kousek – bylo nám politika s jeho omezeným pohledem na svět kolem něj vlastně i trochu líto.
Hotel mezi dvěma světy
S podobnou lehkostí bere každou situaci i postava Marie Martinové, kterou si zahrála Karolina Frydecká. Skvělé ztvárnění ženy z lidu, která neměla nikdy čas sama na sebe a na velké myšlení, vždy měla jen plné ruce práce. Nemá o sobě a své inteligenci žádná přehnaná mínění, ale už si neuvědomuje, kolik moudrosti v sobě skutečně ukrývá. A jak velké má srdce. Navíc jsem naprosto obdivovala její výřečnost. Konečně ji někdo poslouchá, tak zkrátka vypráví. A to je správné.
Pokud budeme Marii a mága brát za optimisty, je potřeba si říct, že Julien Portal přichází do hotelu coby velký skeptik. Životem zatím spíše proplouval, bez toho, aby našel jeho smysl. V průběhu děje se ale mění. Pořád má spoustu otázek, ale tentokrát už dokáže věřit v tu lepší variantu. Cosi, co ho potkalo, mu dodalo neuvěřitelnou sílu, kterou bychom si jistě přáli my všichni. Není rozhodně lehké takto velkou proměnu ztvárnit uvěřitelně, navíc v tak krátkém čase, ale Petr Prokeš se tohoto úkolu zhostil naprosto perfektně. Opravdu si mě získal a zdálo se mi, jako by nám postupně přímo krásněl před očima. Z obyčejného tuctového chlápka se „vyloupl“ ve skutečně skvělého hlavního hrdinu.
Světlo a stín
Z hotelových hostů si na závěr záměrně nechávám Lauru, snad proto, že se poprvé objevuje až v druhé polovině představení. Přiřítí se jako jedna velká smršť a pořádně zamíchá karty, které nám byly doposud rozdány. A září jako slunce. I když má na sobě oblečení nevýrazných barev a někomu by mohla připadat trochu bledá, ona je od samého začátku až do konce naprosto nádherná. Její krása vychází zevnitř a vše to vystihuje i věta, která zazněla přímo v představení – „Laura se narodila pro stín, ale zvolila si světlo.“ Magdalena Jirounková to vše vystihla naprosto skvěle. Díky za tento výkon.
Pravda je ale taková, že se obsazení skutečně vydařilo kompletně – a za to patří dík i režisérovi Petru Mikeskovi. Vše ukočíroval tak, že představení, ač docela dlouhé, ubíhalo jako voda. Myslím, že na Hotel mezi dvěma světy budu ještě dlouho vzpomínat… a možná že se ještě někdy vrátím.
Věřím, že toto dílo by se mi pravděpodobně líbilo bez ohledu na pojetí, vzhledem ke genialitě pana autora. Ovšem byly to podle mého názoru především zmíněné herecké výkony, které to vše skvěle podtrhly…a především dodaly dílu tak důležité prvky, jako světlo a stín, tedy život a s…
Macho a motýlek v davu žen… Jak se vydařila Sexmise v Městském divadle v Kladně?
