Expertka na karamboly

Máte někdy pocit, že jste největší smolař na světě a máte obě ruce levé? Tak pozor, v tomhle směru jsem „královnou“ já. Odteď vás budu provázet svým životem a vězte, že si vyšlápneme na stezku vydláženou trapasy. Příjemné počtení!


„Mám takový dotaz. Kolikrát za sebou může člověk skopnout hrníček s čajem?“ ptala se jednou kamarádka v takovém našem hromadném chatu a vzápětí se jí od několika dalších členů, včetně mě, dostalo ujištění, že fakt, že je nešikovná, je zcela normální. A že nevysvětlitelné a téměř paranormální jevy s vylitými tekutinami, převrhnutými skleničkami i hrnečky či dokonce lahvemi (málokdy zavřenými) se dějí nám všem, téměř s pravidelnou přesností. Přesto vždy nečekaně a plíživě a takovým způsobem, že si pak zkrátka musíte v duchu opakovat, jací jste debilové, že „už zas něco“.

Já jsem opravdu na podobné karamboly expert, vynikám ale nejen v novátorském akrobatickém prvku ‚vodopád pouhým jedním pohybem‘, kdy bohatě stačí, aby se člověk doma povaloval s notebookem a v rámci usilovné práce (nebo usilovné prokrastinace, což se někdy v mém případě dá od sebe jen stěží rozeznat ;)) zkrátka zapomene, že si před chvílí (tedy před dvěma hodinami :D) vedle postele na zem položil hrníček s čajem/sklenku s džusem/láhev s vodou. Šikovnější osoba, nežli jsem já, by zvládla takovou katastrofu hravě vyřešit rychlým zásahem a savým hadrem. Ale já jsem asi extrémně pomalá, případně je můj koberec možná extrémně žíznivý, protože ve vteřině vše vsaje a já se válím po zemi a snažím se marně zvrátit zkázu, k níž už došlo.

Ovšem, já doufám, že takové věci se stávají občas i jiným lidem. Například již zmíněná kamarádka, říkejme jí třeba Romča ;), hodila omylem do čaje i bezdrátovou myš k počítači. A ještě ke všemu to byl čajík oslazený, takže tehdy nemusela kupovat puzzle ani jinou podobnou zábavu, jelikož se náplní jejího večera bylo, dostat z přístroje zrádná bílá zrníčka.

Zpátky ke mně – exceluji totiž i v jiném typu nešikovnosti, a to již od dětství – všechno mi padá z rukou. Občas člověku určitě něco upadne, že? Ale mně se to stává skutečně na denním pořádku. Nepíšu si o tom do deníčku (už proto, že nenávidím slovo deníček), ale můj den často začíná tím, že lovím neposlušný kartáček na zuby v umyvadle či ve vaně, kam bez nějakého mého zvláštního přičinění sám sklouzne. Pokud myji nádobí, je velká pravděpodobnost, že se mnou sklenička nebude chtít mít co dočinění a raději sebou vztekle mrskne zpátky do dřezu a cinkne rozpustile do talířů pod sebou, než aby se ode mě nechávala „osahávat“ (raději používám uvozovky, aby bylo jasné, že sklenička není můj typ a neobviní mě tedy z harašení).

Jindy jsem si zase z lednice vytahovala, dopředu pečlivě připravovanou, snídani. Jenže moje nekoordinované pohyby se opět přihlásily o slovo a krásná miska s cibulovým vzorem, plná mléka, ovoce, oříšků a chia semínek, se rozhodne spáchat demonstrativní sebevraždu. Nestihnu ani mrknout a je na zemi a moje snídaně se rázem mění v nechutný bordel na podlaze, který musím (na lačno!!!) uklízet. Blé, děkuju pěkně. „A tak to chodí den co den, v tom našem milém královstvíííííí,“ zpívá se v písničce z pohádky O princezně, která ráčkovala. A sedí to – není den, kdy by mi z rukou nevypadl aspoň obyčejný obal od sušenky či něco podobně neškodného. Nevadí, to hned seberu, ale přece jen se pro to musím ohnout a vždycky si připadám, jako bych se při tom klaněla nějakému škodolibému Božstvu, které mi takto dává najevo, že jsem opravdu úplně blbá, nešikovná a k ničemu. A to nejsou hezké myšlenky.

Nechci je mít a bojuji s nimi, ale když se to občas sejde a potká vás „den blbec“, kterému občas přezdívám čtvrtek, není to úplně jednoduché. Navíc poslední dobou jsem měla na smolné okamžiky opravdu „štěstí“ a dokonce už nezůstalo ani u střepů a nepořádku, ale šlo párkrát i o zdraví! Ať již duševní, nebo tělesné. Každopádně zážitků je dost a už si skoro říkám, čím to je. Odpověď je jednoduchá – karma! Nejsem tedy nijak zvlášť zákeřná osoba, ale mám takové zvláštní zaměstnání, které mě občas jen podporuje v cynismu. Jsem takové malé hyení mládě, co je vlastně docela přítulné, ale umí ukázat zuby (tohle přirovnání bolí, ale o důvodu se dočtete až později:)). Takže pak je jasné, že mi osud musí sem tam poslat nějakou výchovnou ránu, aby se energie ve vesmíru vyrovnala a vše došlo spravedlnosti. Navíc mám dojem, že jsem se nastěhovala na místo, z něhož špatná karma úplně čiší.

Od doby, co jsem se nastěhovala, se mi opravdu začaly dít divné věci, takže možná časem zauvažuji o nějakém vymítání ďábla :D. Zatím se ale hlavně snažím brát tyhle ty „komické záškuby“ s humorem, protože co jiného se dá ostatně dělat. Alespoň mám stále nové zábavné historky, které můžu vyprávět přátelům, tedy ve chvíli, kdy se za své trapné kousky, přestanu aspoň trochu stydět. Jeden profesor na škole se na mě kdysi zvláštně podíval a povídal mi, že jsem taková „Bridget Jonesová“. No, asi to myslel tak, že jsem taky nešikovné jelito, ale já to brala jako poklonu. Vždyť je to jedna z mých zamilovaných knižních i filmových postav, co stále řeší váhu (ale pozor, tlustá rozhodně není, tedy na rozdíl ode mě), má talent na trapasy jako já, možná i víc, ale hlavně se o ní alespoň ve filmovém zpracování „perou“ dva úžasní fešáci – Hugh Grant a Colin Firth. Nehledě na to, že ve třetím díle se do ní zahledí také Patrick Dempsey, další krasavec, což dokládá i jeho přezdívka v seriálu Chirurgové – „McDreamy“, česky pan Vysněný. Sakryš, to není od věci, mít takové nápadníky…

Jenže je to film a realita je holt jinde :). Žádná rytířská klání se v mém okolí nekonají, já vyzobávám pouze ty karamboly. Ale nevadí, aspoň mám teď o čem psát, že? Už pár lidí mi psalo, abych svoje zážitky začala sepisovat, protože moc dobře vědí, že »píšu často, píšu rád(a)«, ale nikdy z těch mých výtvorů zatím nic nebylo a nevzniklo. Možná ani tentokrát nevznikne. Nebudu ovšem házet pomyslnou flintu do žita (opravdickou už teprve ne, vždyť je jasné, že bych si ji určitě hodila na nohu, nebo se rovnou postřelila;)) a stejně vás teď budu svými bláboly alespoň příležitostně otravovat.

Když už nic jiného, tak doufám, že se trochu pobavíte. Říká se, že cizí neštěstí potěší, i když to taky zavání menším zakalením svého komického štítu… Něco na tom ale přece jen je. Humor a smích jsou solí života (no jo, já vím, láska, ale to je jiná pohádka…) a i já se ráda zasměju nejen u již zmíněné Bridget, ale i u knížek Ivanky Deváté či Haliny Pawlowské, kde také na trapasy občas dojde. Nostalgicky vzpomínám také na, svého času, mega úspěšný blog Kafe a cigárko herečky Marie Doležalové, kam jsem velmi ráda chodila a přispívala tam komentáři, kde jsem na sebe také lecos prozradila.

Už tehdy jsem zvažovala nějaký podobný projekt a chtěla jsem své zážitky sepisovat, jenže nechtěla jsem vypadat, že se snažím Marušku nějak kopírovat. Dobré je, že ona už se mezitím v životě posunula dál – z Marušky Marií, navíc královnou tanečního parketu a hlavně dvojnásobnou maminkou, zatímco já se stále zdánlivě „plácám“ na stejném místě, takže teď už si možná nebudu připadat tak blbě, když půjdu tak trochu v jejích šlépějích. A vlastně ve šlépějích i dalších zmíněných dam, jakýchsi tří grácií skvělého smyslu pro humor. Tímto se s nimi ale rozhodně nechci srovnávat, pozor. Naopak mě trochu děsí představa, že by si snad jednou některá z nich sedla k počítači a objevila tyto mé texty.

Asi bych se před nimi pořádně styděla, ale já už jsem se v životě „nastyděla“ opravdu dost, takže tentokrát jdu do toho a nic neřeším. A přece jen, ruku na srdce, uklidňuje mě, že si to „tři grácie humoru“ přece jen asi nikdy nepřečtou. Ale doufám, že aspoň někdo ano. Třeba zrovna vy! Gratuluji vám, že jste došel/došla/došli/došly (genderově vyváženo ;)) v mém prvním výlevu až ke konci. Vítám vás tu a děkuji vám za pozornost. 😉

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.