Medaile pro tátu Hofmanna: Je Dream Team sen, nebo noční můra?
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Platí to i pro hrdiny nového českého filmu s názvem Dream Team, co vypráví opravdu šílený příběh. A nejšílenější je, že je inspirován skutečnou událostí.
Zřícenina hradu Zvířetice: Báječný výlet na každou roční dobu
Bizarní, ale funguje to
S námětem k filmu Dream Team přišel Jakub Prachař, který snímek zaštítil také producentsky. Inspirovala ho reálná událost z paralympiády v Sydney, ovšem Petr Kolečko vše ve scénáři upravil tak, že se jedná o skutečně originální příběh o jednom neuvěřitelném paralympijském týmu. Na začátku všeho je vztah otce Marka (Martin Hofmann) a jeho postiženého syna Šimona (Martin Polišenský). A hlavně basketbal coby milovaný sport celého rodinného klanu. Basket pro ně znamená život. Šimon, ač žije s Downovým syndromem, má velký sen – dostat se na paralympiádu do Ria. Jeho otec, bývalý hráč a nyní zapálený trenér, by mu ho rád splnil, bohužel se mu nedaří dát dohromady kvalitní tým. Až jednou, když se zdá, že umírá i poslední naděje, mu bláznivý soused z umělecké branže Dan (Jakub Prachař) vnukne geniálně jednoduchý, ačkoliv veskrze šílený nápad – najmout zdravé hráče, kteří by mentální postižení jen hráli a předstírali. A tím se rozjíždí pořádná jízda vtipných a bizarních situací.
Dál už nemá cenu se v ději pitvat, protože vám nechci vyzradit konec. Nutno ale říct, že ačkoliv obvykle nemám ráda filmy ze sportovního odvětví, Dream Team mě bavil. Během jeho 127 minut dlouhé stopáže mě ani jednou nenapadlo, že je to nějak protahované, naopak jsem se kolikrát přistihla, že jsem pořádně napnutá, jak který zápas v basketu dopadne. V podstatě se tak moji pozornost podařilo udržet i během scén, při nichž mívám obvykle spíše tendenci nedávat pozor. A to je skutečně výjimečné. Zkrátka mám pocit, že tu vše jako celek docela dobře funguje, což je zřejmě zásluha režiséra Jonáše Karáska.
Co se týče humoru, tam nechám posouzení asi na vás. Já jsem se párkrát zasmála, ale zároveň to není žádná řachanda od začátku až do konce, pracuje se zde spíše s trapnohumorem a samozřejmě můžete čekat i nějaké velmi nekorektní pasáže. Přesto jsem nikdy neměla pocit, že by to tvůrci nějak přeháněli. Postižení z tohoto snímku za mě vycházejí jako sympatičtí lidé, kteří to nemají v životě snadné, naopak ti »normální« jsou zde často vykreslováni jako s prominutím daleko větší debilové :D.
Hudba, vizuál a výkony
Hudba (Jiří Burian) podle mého názoru v případě Dream Teamu není nijak stěžejní, takže mě ani výrazně neoslovila, ovšem našlo se pár chvil, kdy nějaká skladba dobře dokreslila situaci. Líbilo se mi využití Tam Tam Batucady a také využití melancholické písně v závěru bylo skvělou třešinkou na dortu a dokonce mi z toho až zvlhly oči. Snímek mě zaujal také svou vizuální stránkou, kterou trochu předznamenává již název filmu vyvedený v oranžové barvě. Občas je i samotný film trochu laděn do oranžové, a to především, když se dostaneme do Ria. Není to ale nijak přehnané. Ocenila jsem i jakési názvy kapitol v průběhu děje, díky nimž to skoro vypadá, jako bychom sledovali třeba Dannyho parťáky nebo jiný film o geniálním podvodu. Myslím, že to sem skvěle zapadlo. Jediné, co mě trochu zaráželo, byla retro vizáž některých postav. Občas jsem měla dojem, že se nacházíme třeba v 80. letech, především při pohledu na vlasy pana Prachaře či knír pana Hofmanna.
Naopak musím pochválit skvělý nápad obsadit do role Markova (ztvárněného Hofmannem) otce »Nádeníčka«, tedy Oldřicha Navrátila. Na plátně se moc neohřeje a spíše se o této figuře jen mluví, ale podoba mezi nimi je výrazná, ještě podtržená zmíněným knírkem. To byla skutečně trefa do černého. Ostatně právě výkon Martina Hofmanna se mi líbil vůbec nejvíce a myslím si, že právě on nese na bedrech celý tento film. Jeho Marek je jasný sportovní fanatik, přesto mu fandíte, protože víte, že je to v jádru dobrý člověk a jeho rodina je pro něj velmi důležitá. Navíc ne každý chlap (a ještě milovník sportu) by se dokázal srovnat s tím, že má nemocného syna.
Martin Polišenský je také sympatický a jeho Šimona si rázem zamilujete. Občas jsem mu něco nerozuměla, ale scénář s tím naštěstí uměl pracovat a ostatní postavy často jeho repliky třeba zopakovaly, takže jsme nikdy nezůstali na pochybách, o co tu kráčí. Někteří diváci hodnotí výkon Jakuba Prachaře jako příliš přehnaný, ale já myslím, že dobře vystihl některé excentrické umělce. Zajímalo by mě, zda se inspiroval někým ze skutečnosti.
Hodně prostoru má i Petra Polnišová coby Markova manželka a Šimonova matka. Ocenila jsem, že scénář neskrýval, že je to Slovenka, ale naopak s tím pracoval. Petra působila velmi mateřsky a zároveň žensky, dokonce i s divokými kudrnami a v brýlích (opět trochu retro look) jí to slušelo. S Martinem Hofmannem nehráli poprvé, což bylo na jejich vzájemné chemii vidět.
Dále už se jedná spíše o vedlejší role, ale hodně pozornosti si pro sebe krade například Robin Ferro. Nemohla jsem si pomoct, ale ten mě prostě bavil. Své momenty má i Miroslav Krobot, ačkoliv je jeho role spíše vážná než humorná. Sara Sandeva tu neměla moc co hrát, ale moc jí to slušelo, takže působila trochu jako růže mezi trny. Radek Lajfr dostane svou šanci zazářit v závěru, respektive poté, co jeho postava vypije pět piv. Dále zaujali také Petr Komínek coby jeden hráč ve snovém týmu, Zuzana Skalická jako paní s chlebíčky a Elizaveta Maximová jako Danova hysterická (ex)partnerka.
Každopádně já bych nějakou tu medaili Dream Teamu klidně svěřila. Co vy? Zajdete také, třeba do Cinestaru?
