Co trápí děti zavřené doma? Jak se na nich podepsala dnešní doba?

Sepsala Tereza Kubalová, pedagožka

Snad každého z nás v této době napadá, co vlastně bude, co nás čeká? Jaký dopad bude mít současná situace na naše životy? Jak dlouho tohle všechno potrvá?

Řešíme vzdělávání našich dětí, sourozenců, známých, kamarádů.

Ale jak to vlastně řeší oni? Jak tuto situaci vnímají? Co s nimi udělala?

Kolik lidí vlastně řeší, jak se studenti cítí, jak se změnilo trávení jejich volného času? Vždyť to celé není jen o tom, zda jim distanční výuka přinese lepší nebo horší známky na vysvědčení. Jak vlastně tito dospívající prožívají situaci, do které jsme se všichni dostali?

Každý den vídám hloučky dětí shromažďující se po parcích. Více než kdykoliv předtím. Můžeme si dále myslet, že „těm mladším“ je tato situace jedno? Že si jen odsedí pár hodin výuky s vypnutým mikrofonem a dále jsou spokojeni jen tak sami se sebou?

Je zvláštní a vlastně naprosto zřejmé, že tato doba rozdělila i studenty, žáky, děti na několik skupin. Už to není o tom, kdo první zašle prezentaci, správně odpoví na otázku, samozřejmě s vypnutou kamerou, protože s ním v pokoji sedí další sourozenec dívající se do černé obrazovky.

Jsou tací, co si z této doby dokázali vzít co nejvíce a vlastně jim pomohla v rozvoji. Z mého subjektivního názoru to vnímám spíše u dívek, které začaly cvičit, starat se o sebe více jako o ženy, večer si napustí vanu a pustí Netflix a naučily se žít samy se sebou. Tato doba je naučila, aby se měly rády, aby se přijaly. Není však trochu smutné, že tak předčasně vyspěly? To už asi záleží na každém, zda v tom uvidí pozitivum tak často používaného slova „sebelásky“ nebo předčasné vyspění dívek, které měly teď řešit první lásky, než je dostihne potřeba být jen samy se sebou.

Druhou „skupinkou“, která z této doby dokázala něco „vytěžit“ jsou děti, co se začaly více zabývat svými koníčky. Začaly trávit více času venku a zabývají se věcmi, na které dříve ani moc času neměly anebo se za to, co je baví styděly.

Najednou se přestává hodnotit, kdo co dělá, co ho baví. Doma přibyly činky a sportovní oblečení, v garáži jich pár oprášilo staré kolo, procházky se psem začínají být zábava. Třeba pár z nich zjistilo, že umí zpívat nebo že ta paní učitelka na výtvarné výchově neměla pravdu, že jen tak čmárají nebo ten klavír v rohu obýváku přestane být jen odkladištěm věcí.

Do třetí skupinky bych zařadila děti, na kterých se tato doba podepsala asi nejvíce. Jsou to přesně ti, co měli „vše na háku“. Děti, které tvrdily, že nikoho nepotřebují. Jejich svět se přesunul na obrazovky mobilů a hádky řešily zásadně online.

Tyto děti teď přesunuly svůj život ven, ke krabičkám cigaret a tajným popíjením v ne zrovna šťastných místech. Najednou jim to už nestačí, nestačí jim fotky na Instagramu. Potřebují reálný život, ale neumí ho. A tak se učí. Po svém a opět, předčasně dospívají. Vztahy jsou na prvním místě, úcta k sobě a svému tělu na tom posledním.

Na závěr bych asi chtěla jen dodat, že my vidíme často jen zlomek toho, co se v životě té mladší generace odehrává. Jako učitelé řešíme docházku a úkoly a zapomínáme na „pozadí denních příběhů“. Chceme vidět výsledky a vytáčí nás vypnuté mikrofony, kamery a ty chvíle, kdy nám ta celá snaha přijde zbytečná.

Možná bychom se občas mohli jen zastavit, podívat se kolem sebe a uvědomit si, že to, co nám říkají, že ta klasická odpověď „Mám se dobře, nemusím přece do školy.“ Nemusí být vždy to, co skutečně cítí a prožívají.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.