Život po odchodu životní lásky? After Life Na Jezerce rozpláče i rozesměje

Když jsem poprvé slyšela o seriálu After Life, naskočilo mi, že v angličtině toto spojení (doslova znamená „Po životě“) obvykle značí posmrtný život. A popravdě se ta asociace ke mně vrací i poté, co už jsem seriál s Rickym Gervaisem zhlédla celý a poté navštívila i divadelní verzi v režii Jana Hřebejka, kterou uvádí Divadlo Na Jezerce.

Život po životě partnera

Abych vás tedy dlouho nemystifikovala, tento příběh ovšem ve skutečnosti neřeší přímo žádnou verzi nebe, pekla či očistce, ale zůstává na zemi, kterou si každý z nás proměňuje v cokoliv z těchto míst – někdo tu má svůj ráj, jiný spíše trpí a bral by vysvobození. Ta dvě slovíčka After Life se zde vztahují k životu po smrti někoho blízkého. Hlavní postavou je Tony, kterému milovaná manželka Lisa zemřela na rakovinu. Cítí bolest, je v obrovské depresi a neví, jak dál, dokonce zvažuje sebevraždu. Ale jak sám říká, zatím to udělat nemůže, protože musí dát nažrat svému psovi. I když tedy občas zapomene koupit i to psí žrádlo a pejsek tak dostane konzervu. A druhou si dá Tony.

Tony má dojem, že ale získal i něco jako „superchopnost“. Může se k lidem chovat hrozně, urážet je, řvát a všechno možné, ale všechno mu projde. Už tedy asi tušíte, jak může vypadat jako běžný den. Svou práci odmítá brát vážně, klidně vám řekne, že jste nechutní a tlustí. A nezdráhá se velmi originálně „napravovat“ i spolužáky svého synovce George. Vytváří to řadu situací, kdy se smějete, ale zároveň tak trochu tušíte, že byste se vlastně smát neměli, protože sledujete obzvlášť smutný příběh. Teď zbývá otázka, zda se Tony z této nebezpečné smyčky dostane ven, nebo ne. To už ale prozrazovat nebudu, abyste si to v případě zájmu mohli zjistit sami.

Jak už jsem říkala, britský seriál jsem už viděla. O návštěvě české verze jsem uvažovala téměř okamžitě, co jsem se o ní dozvěděla, ale chtěla jsem ještě trochu počkat, až na původní After Life zase malinko zapomenu, abych měla odstup a příliš nesrovnávala. Pak jsem si jednou zcela spontánně pořídila lístky na druhý den a už jsem si o představení dopředu ani nic moc nezjišťovala. Nedívala jsem se na žádné recenze či názory jiných diváků ani na obsazení. Věděla jsem jen, že hlavní roli ztvárňuje Milan Šteindler.

Zajeďte na Křivoklát! Lovecký hrad a vězení, ale bydlel tu i Třetí princ

3 řady do 130 minut

A zážitek v divadle za to rozhodně stál. Myslím, že kdo seriál zná, vůbec nemusí váhat a na Jezerku se může vypravit beze strachu. Zároveň mám pocit, že si na své přijde i ten, kdo originál vůbec nezná. Představení je celistvé a stojí samo o sobě. Jsem toho názoru, že se dá příběh jednoduše pochopit od začátku až do konce. Ovšem je logické, že když má seriál zhruba 3 řady, nemůže inscenace obsáhnout úplně vše.

Tvůrci měli podle mého velmi nelehký úkol všechno zkrátit a děj „zkrouhnout“ a nahustit ho do 130 minut. Jak říkám, není to jednoduché. Myslím, že se s tím popasovali velmi dobře, ale přesto se našly momenty, které byly podle mě hodně uspěchané a neměly na mě až takový dopad, jaký by mohly mít.

Například závěr první poloviny představení je velmi silný, ale vyloženě mi připadalo, že některé z replik by se více hodily na samotný závěr, jako takové to poučení do života. Navíc to přišlo tak nějak z čistého nebe a hned poté následovala přestávka, přičemž to trvalo na můj vkus až neuvěřitelně dlouho, než začali diváci tleskat. Mám dojem, že se podobně jako já, báli narušit vážnost chvíle a nebyli si jisti, zda je přestávka, konec představení, nebo se jede dál.  V případě samotného závěru už to bylo jasnější.

Hlavní hvězda?

Sama za sebe bych vypíchla vůbec první momenty představení, které mě emotivně dostaly okamžitě na stejné místo jako původní seriál After Life. Vlastně nic zásadního, ale perfektní úvod, při kterém jsem už měla co dělat, abych přemohla slzy. Tony se dívá na videa své ženy Lisy, přijde k němu jeho pejsek. Ano, i na jevišti byl opravdu pejsek. Jak jsme se dočetli na fermanu, jmenuje se Franz. A asi nebudu jediná, kdo řekne, že byl naprostou hvězdou celé inscenace. Hned jsem si vzpomněla na rčení, že zvířata na jeviště nepatří, právě proto, že si vždy ukradnou pozornost diváka k sobě. Ano, já coby velká milovnice pejsků se přiznám hned, že kdykoliv se Franz objevil, prostě jsem se především kochala jím. Nejprve mi připadal jako skvělý parťák, ale později už bylo nad slunce jasné, co ho na divadle baví nejvíce – pamlsky! 🙂 Dostal jich tedy požehnaně, pár posledních ještě na děkovačce za nějaký ten trik, ale nebojte, on to pak v parku u divadla hned zase vyběhal.

Tak, hlavní hvězdu jsem vychválila… je čas dát prostor také hercům dvounohým. Když jsem seděla v hledišti, co chvíli jsem si říkala – aha, tak tohle je nejlepší výkon. A za chvíli přišel další herec a zase jsem musela smeknout pomyslný klobouček. Tím pádem nakonec mi z toho vychází, že v After Life byli skvělí naprosto všichni a hlavně se jim podařilo vytvořit parádní tým.  Jelikož v seriálu je postav celá řada, divadelní verze si s tím pěkně vyhrála a dala hercům možnost zahrát si víc menších roliček. Tohle je na divadle vždycky vděčné – pokud je to udělané dobře, je to velká paráda. Tady? To bylo zpracováno naprosto nebesky. Rychlé převleky a proměny jsem naprosto nechápala, jedna taková chvíle je pak rovnou i na jevišti a působí to jako krásné mrknutí na nás diváky. Celkově to vytváří spoustu dalších humorných a vtipných situací.

Slavnostní odhalení. Jiřice obnovily pomník padlým v 1. světové válce, představí ho 27. září

Šteindler, Švormová, Vacek

U koho ale začít? V centru všeho dění je samozřejmě Milan Šteindler coby Tony. Rovnou řeknu, že nejsem fanynkou Ricka Gervaise (neoblíbila jsem si ho za celý seriál) a ani pana Šteindlera. Jedná se o nelehkou roli, kdy v podstatě herec ztvárňuje postavu kladnou, která se ale projevuje záporně. Prostě někdo, kdo se chová jako hajzl (nemám slušnější výraz, pár drsnějších mě ovšem napadá), ale vy mu i přesto musíte fandit. To se myslím oběma pánům povedlo, dokonce si myslím, že víc jsem fandila našemu českému Tonymu. Občas se třeba nějaká replika nevydařila a spletla, ale nevadilo to. Prožitek nechyběl, a to je hlavní.

Také v případě Tonyho švagra Matta jsem rázem zapomněla na britský předobraz, pro mě osobně nemastný a neslaný. Petr Vacek byl o poznání živější, daleko víc člověk z masa a kostí. Věřila jsem mu, že je hodný a obětavý, ale bylo jasně poznat, když už byl na pokraji sil a musel určit hranice. Věřila jsem jeho vzteku, ale i zoufalému smíchu tváří v tvář tragédiím.

Velmi ráda jsem v obsazení viděla jméno Libuše Švormové. Dopředu mě to nenapadlo, ale hned mi bylo jasné, že coby Anne, tedy žena, s níž se Tony setkává na hřbitově, bude naprosto perfektní. Elegantní dáma, která má v sobě nenucenou noblesu, ale zároveň si udržuje nadhled a humor. Mrzelo mě jen, že nedostala mnoho prostoru, respektive scény s ní mi připadaly asi nejvíce uspěchané a někdy i trochu „násilně“ vecpané do děje. Seznámení s Tonym bylo bleskově rychlé a pak už měli hned docela blízký vztah, přitom takové věci se obvykle rodí delší dobu. Cizímu člověku hned nesvěřujete vše otevřeně, teprve s postupem času. To ovšem vyčítám spíše scénáři, ne paní Švormové. Ta se s tím málem, které dostala, vypořádala s úctou.

Bizarní postavičky

Daleko víc byl v české verzi kladen důraz na různé pitoreskní postavičky, chtělo by se snad říct na podivíny, blázny a bizarní stvoření. V těchto úlohách zazářil především Jan Řezníček. Už jsem ho v divadle měla možnost vidět (v Okupaci v Divadle Bez zábradlí) a mám pocit, že zvládne cokoliv. Velmi sympaticky působil jako ještě „poměrně normální“ Tonyho kolega Lenny. Jak je v představení řečeno, takový lidský antistresový míček. Vtipný byl též coby pošťák, asi nejvíc zapůsobil jako feťák Julien, ale také jako nešťastný Brian, co chce za každou cenu být v novinách. Tady z něj byl snad ještě větší úchyl než v seriálu :D. Každopádně skvělý výkon.

Parťačkou Řežníčkovi byla v After Life také často Anežka Rusevová, s kterou hrají manžele i v nekonečném seriálu Ulice. Nebylo pochyb o tom, že jsou sehraní. Anežku jsem ale na divadle viděla poprvé a téměř okamžitě mě uhranula. Je krásná, plná energie, působí naživo úplně jinak než z obrazovek. Také zde ztvárnila postav povícero, snad nespletu jména, ale v Tonyho práci ji vídáme jako šedou myšku Kath (která se ale rozjede, když na to přijde), v podstatě jsou to dvě seriálové postavy spojené do jedné. Sympatická je jako sexuální pracovnice Daphne, navíc v jedné scéně to byla právě ona, kdo mě rozplakal. Ale nejvíc mě stejně bavila jako June se svým neuvěřitelným nadáním, které vám nemůžu prozradit. To prostě musíte vidět a slyšet. Nedivím se, že se do ní Lenny hned zamiloval.

U dam ještě chvíli zůstanu – ošetřovatelka Emma také nedostala tolik prostoru, kolik by zasloužila. Jaromíra Mílová, kterou jsem dosud neznala, i tak vytvořila silnou a milou ženskou, v podstatě anděla se svatou trpělivostí.

Coby Tonyho synovec George se představil Matouš Sitta, jehož tatínkem je známý herec, kterého na Jezerce také můžeme vídat – Martin Sitta. Pozornost na sebe strhával také principál divadla, Jan Hrušínský. Skvěle se zhostil role Tonyho otce a vždy nás rozesmál, jednou i rozplakal. Párkrát se mihl na jevišti coby kněz, rozhodně byl nezapomenutelný i coby psychiatr, ke kterému stoprocentně nechcete jít. A už vůbec mu nechcete platit.

Mělník, Praha, Mladá Boleslav… Šárka z Ulice i divadelní Adina odhalila místa svého srdce

Do posledního detailu

V představení se objevila tak trochu ještě jedna herečka, a to Jitka Asterová. Nepotkáme ji osobně, ale už od začátku je součástí příběhu díky předtočeným záběrům. Právě ona hraje Tonyho zesnulou ženu Lisu. Nejenže se mi do úlohy skvěle hodila, ale musím zde ocenit zápal režiséra Hřebejka. Sehnal známou tvář, namaskoval ji tak, aby vypadala nemocná, dokonce záběry natáčel ve skutečné nemocnici (Thomayerova nemocnice v Praze), jak je možné dočíst se v programu. Zkrátka filmový režisér se v něm nezapře, nepodceňuje ani detaily. Navíc jsem byla naprosto fascinována tím, že využil i v podstatě archivní záběry Jitky Asterové a Milana Šteindlera (ze studentského filmu Tomáše Vorla Kašpárek) a jak je šikovně propojuje se záběry novějšími. I díky tomu máme pocit, že skutečně sledujeme dvojici lidí, co spolu žila dlouhá léta a měla spolu i zestárnout, jenže osud nakonec rozhodl jinak.

Celkově se mi využití projekcí líbilo, stejně tak umístění plátna, v levé části jeviště, kde měl Tony i domov, především svůj gauč. Jen tedy z pravé strany hlediště tam asi nebylo vidět tak komfortně jako zleva. Ale nic zásadního. Když už jsem zmínila scénu Dády Němečka (dekorace pak vytvářel Jaroslav Mugrauer), tak mě překvapilo, jak jsem ji vlastně vnímala tak nějak postupně. Když jsem usedla do sálu, říkala jsem si, že toho na jevišti ani moc není. Možná tím, že mám co do činění s médii, nejvíc mou pozornost získaly stěny s velkými nápisy, co jednoznačně a realisticky značily malou novinovou redakci. Pak už stačil jen stolek, kde se kolegové scházeli, a víc potřeba nebylo. Jenže posléze jsem si všímala, že je toho vlastně na jevišti mnohem víc. Vlevo zmíněný gauč, pak kuchyňka i s lednicí, vzadu náznak hřbitova – včetně zeleného prostoru se stromem, hrob a lavička. A jelikož ten strom vypadal trochu naivně, říkala jsem si, jestli by bývala nestačila jen ta lavička, možná ten hrob, aby bylo jasné, kde se nacházíme. Přece jen i ten domov důchodců byl znázorněn vlastně jen takovou příčkou a vstupem, kudy přijížděl Tonyho otec na vozíčku. A stačilo to perfektně.

Čeho jsem si všimla až téměř v závěru, byla pravá strana jeviště a schůdky vedoucí k nám divákům. Něco se tam válelo a já tomu nevěnovala moc pozornost, ale pak si tento tvůrčí binčus zahrál nejen bydlo feťáka Juliena pod mostem, ale hlavně Brianův zanedbaný byt plný krámů, odpadků a smradu. To jsem ocenila, stejně ta jako fakt, že smrad byl čistě fiktivní :).

O kostýmy se též postaral Dáda Němeček a v tomto případě už nemám nejmenších výtek. Všichni byli oděni přesně tak, jak se hodilo. Tony si vystačil s jedním outfitem a především s volným tričkem. Takovým tím, co ho nosíte jen doma a trochu se za něj možná stydíte. A tím, že on kašlal na to, co si lidí myslí, si ho klidně bral kamkoliv. Hezký detail. Také se mi moc líbily letní šaty June a dokonce i model Daphne byl zajímavý, nejen výrazný kabátek, ale i boty a krátká stříbrná sukýnka.

Všechno to přispělo k tomu, že jsem zkrátka uvěřila, že v Divadle Na Jezerce sleduji skutečný příběh ze života. Poplakala jsem si, hodně jsem se nasmála a snad jsem si odnesla i nějaké to poučení. Třeba toto: „Štěstí je úžasné. Je tak úžasné, že ani nezáleží na tom, jestli je tvoje, nebo ne.“ Já osobně mám ještě raději dělení světa na hodné lidi a… Ale na to už si fakt zajděte do divadla! 🙂

Související obrázky: