Tajné vánoční přání: Čtvrté vyprávění vánočních stromků
Docela obyčejný den, takový ten, co kdyby se vymazal z kalendáře, nic by se vlastně nestalo. Maminka zrovna vedla svého synka Štěpána do školy. Potřebovala by, aby šli trochu rychleji, protože už teď měli trochu zpoždění. Ale viděla, že klučina pospíchá, co mu jeho krátké nožičky stačí. Hned se jí ho zželelo. Prolétlo jí hlavou, že kdyby měli auto, nemusela by to takhle trápit. Ale bohužel na to neměli peníze.
Jakmile si vzpomněla na to hloupé slovo peníze, pořádně jí píchlo v hrudi. Ještě dva týdny do další výplaty. A už teď bylo na účtu až nepěkně prázdno. Navíc ještě dnes potřebovala zaplatit elektřinu. Až bude maličký ve škole, ještě by se měla stavit v obchodě, než půjde do práce. To jí zase napadlo, protože se jí právě naskytl pohled na místní obchodní centrum. Zrovna se snažila vzpomenout si na všechno, co jim doma zrovna chybělo. Vtom se ozval její syn a její tok myšlenek přerušil nadšeným zvoláním: „Maminko, maminko, stromeček!“
Nejdřív ji napadlo, že je to nějaká hra, nebo jen výmysl. Kde by se vzal strom uprostřed sídliště? Ale asi za tři vteřiny jí to došlo. Na malé náměstíčko k obchodnímu centru už zase přivezli vánoční strom. Další hrknutí v hrudi. Sakra, Vánoce. Neměla ještě žádný dárek a něco jí říkalo, že i když něco sežene, nebude to kvůli jejich finanční situaci letos vůbec zázrak. „Hmmm, ten je ale veliký, viď?“ zeptala se a snažila se nedat své starosti najevo. Tak napůl si poslechla synkovo dlouhé vyprávění o různých vánočních stromcích a o tom, co kdo říkal ve škole. „Ale tendlencten stromeček ještě neni ozdobenej, vidíš, mami? Kdy ho ozdobí? A rozsvítí?“
„Tak to nevím, broučku. Ale řekla bych, že na první adventní neděli,“ odpověděla mu a pak zkusila trochu zrychlit krok, protože Štěpán trochu zpomalil, zřejmě okouzlen obřím jehličnanem. „A to je kdy?“ následovala neomylně další otázka. „Příští týden.“ Pak ho vybídla, aby si sundal aktovku, že mu jí ponese. „Musíme si pospíšit, jinak to nestihneme. Přece nechceme, aby ti paní učitelka vyhubovala, že?“ Poslechl, ale dál fascinovaně pokukoval po stromečku, zatímco se maminka trochu pohnula pod tíhou jeho aktovky. Teprve druhá třída a už s sebou musí tahat tolik věcí… Není divu, že najednou jim cesta ubíhala daleko rychleji. A ještě rychlejší tempo nasadili, když konečně poodešli z dohledu vánočního stromečku…
————————————————————————————————————————————–
Po škole a družině Štěpána maminka opět vyzvedla a vydali se i na menší procházku. Užívali si, že už nikam nepospíchají. Ani na chystání večeře tentokrát maminka nepotřebovala příliš času, protože se snažila šetřit, a tak byl na programu chleba s máslem a rajčátky. Obvykle to patřilo mezi Štěpánova oblíbená jídla, ale dnes se na talíř díval bez většího zájmu. Navíc mluvil mnohem méně, než obvykle, a tak maminka rázem poznala, že mu zase něco vrtá hlavou. Zeptala se ho, jestli je všechno v pořádku, ale jen pokývl hlavou a nic kloudného z něj nedostala, dokud si sám nesrovnal myšlenky a nezeptal se: „Maminko, jak je to s tím Ježíškem? Chodí opravdu na Vánoce a nosí dárky všem dětem?“ Musela opatrně našlapovat, protož si nebyla jistá, co mu spolužáci ve škole napovídali. „Všem asi ne… spíš bych řekla, že jen těm dětem, co si dárek zaslouží a během roku byly hodné.“ Vykulil zvědavě oči. „Fakt? A myslíš, že já byl hodnej?“
Podívala se na něj tím pohledem, jaký umí jenom pravé maminky. Přišla k němu a pohladila ho po blonďaté hlavě. Přiklekla k němu a on se k ní otočil, aby jí viděl do očí. „Samozřejmě. Ty jsi totiž nejhodnější chlapeček, jakého znám.“ A dala mu malou pusinku na špičatý nos. Opravdu si to i myslela. Samozřejmě že Štěpán občas zazlobil, ostatně jako každé dítě. Ale vzhledem k jejich situaci byl opravdu zlatý. Neodmlouval, když museli ráno skoro za tmy vstávat, nestěžoval si, že musí chodit do družiny. Když musela někdy pracovat i večer a neměla pro něj hlídání, musela ho také brát do práce. Zatímco uklízela v kancelářích, trpělivě čekal na chodbě, četl si, nebo si tiše hrál s autíčkem. Neběhal a nevřískal jako pavián, protože věděl, že by z toho maminka mohla mít problém. Nikdy si nestěžoval ani na to, že nemá moderní chytrý telefon, tablet a počítač jako ostatní děti. Tušila, že mu je to možná někdy trochu líto, ostatně jednou se jí i ptal, proč takové věci nemají. Když mu ale vysvětlila, že na to nemají peníze, dál už to nerozporoval.
„Tak co, řekneš mi, kdo ti ve škole co napovídal, že si děláš hlavu s Ježíškem?“ zkusila to a Štěpán nejdřív jen pokrčil rameny, ale po chvíli přemýšlení z něj vypadlo: „No, Beneš říkal, že žádnej Ježíšek neexistuje. Ale já myslím, že to asi bude tím, že prostě není moc hodnej. Tahá holky za copy a sprostě nadává.“ Usmála se na něj a tuto teorii mu bez váhání potvrdila. Ale chvilka mudrcování ještě nebyla u konce. „Pak mi ale Maruška pošeptala, že prý chodí domů ke všem, co mají vánoční stromeček…“
Maminka se snažila nezměnit výraz, ale moc jí to nešlo. Trochu jí ztuhla čelist, když jí došlo, že ani na stromeček asi letos peníze nezbudou. Navíc se na jaře museli přestěhovat do menšího bytu a už tak se sem sotva vešli. Představa, že budou každý den přeskakovat ještě nějaký strom, pro ni nebyla zrovna lákavá. Ale jak to teď tomu malému uzlíčku starostí vysvětlit, aby nestrávil celý prosinec strachováním, že žádný stromek znamená žádné Vánoce a žádné dárky od Ježíška?
„Budeme mít teda taky letos stromeček, mami?“ zeptal se Štěpán bezelstně. Mozek jí dal najednou jasné znamení – Lži! Vylži se z toho… A tak jen přitakala, jako by o nic nešlo. „Jasně. Neboj, Ježíšek k nám určitě trefí.“
————————————————————————————————————————————–
Následující týden byl pro Štěpánovu maminku naprosto příšerný. Její syn totiž otázku vánočního stromečku pořád z hlavy nepustil, naopak nebyl večer, kdy by se nezeptal: „A kdy už koupíme a ozdobíme stromeček, mami?“ Trpělivě mu vysvětlovala, že pokud jde o živý stromeček, musí se koupit až těsně před Vánocemi, aby vydržel co nejdéle a neoschl. Vždycky ho to na čas uklidnilo, ale příště se ptal zase. A úplně stejně. Očividně už se nemohl dočkat.
Maminka pak po nocích přemítala, jak to udělat… Co prodat, aby jí zbyly peníze na stromek? A co s ozdobami? Ty staré se jim bohužel buď poztrácely, nebo rozbily, už si asi sama nebyla jistá. Stěhovali se hodně narychlo, a tak zkrátka nebyl prostor hlídat všechny drobnosti. Hlavně že už byli se synem oba v bezpečí. Na tom tehdy záleželo.
Teď už ale byly ve hře ty zatracené Vánoce. Kdyby bývala rovnou řekla, že žádný Ježíšek není, mohla si tyhle starosti ušetřit. Nechtěla ale ještě Štěpána připravit o dětství a iluze. Čím déle se podaří kouzlo Vánoc zachovat, tím lépe. Vždyť jiných kouzel je ve světě tak málo…
————————————————————————————————————————————–
Maminka dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby svému synkovi přichystala krásné Vánoce. Dokonce si narychlo sehnala ještě další brigády a doufala, že vydělané peníze vystačí nejen na dárky, ale i na ten zpropadený stromek, o kterém pořád mluvil.
Pořád jí to všechno vrtalo hlavou. Až jeden večer její plány skončily v plamenech. Možná to zní až příliš dramaticky, a tak pojďme vysvětlit, co se vlastně stalo. Jedna z jejích přivýdělků spočívala v pečení vánočního cukroví na zakázku. Štěpána už uspala a sama teď v kuchyni plácala jeden vanilkový rohlíček za druhým, aby stihla za noc ještě pár dalších várek, co měla zítra odevzdávat zájemcům. Jeden plech už byl v troubě. Zbývalo dodělat už jen pár rohlíčků na druhém plechu, aby si mohla dát krátkou pauzu, než se první várka dopeče a ona ji bude muset vyndat z trouby.
„Měla bych si pro jistotu zapnout minutku, nebo tak něco,“ prolétlo jí hlavou, ale nechtělo se jí to dělat špinavýma rukama. Pokračovala tak dál v přípravách rohlíčků, když ucítila, jak se jí zavírají oči. Včera v noci toho moc nenaspala a celý den byla na nohou. Bylo víc než logické, že jí teď únava přemáhala, ale ještě ne… ještě nemohla jít spát. Bojovala statečně, jenže ten zlomyslný hlásek v její hlavě jí radil, aby si na okamžik položila hlavu, že pak už se jí zase uleví a bude zase pokračovat. Než se nadála, poslechla ho.
A po chvíli, která jí připadala maximálně jako vteřina, jí probudilo ostře znějící pípání hlásiče požárů. Trhla sebou a došlo jí, že usnula. Rohlíčky v troubě už se spálily natolik, že byla celá kuchyň začouzená.
Rychle otevřela okno a začala tu spoušť dávat do pořádku. Bohužel pípání probudilo i Štěpána, který se přišel zeptat, co se děje. Nevěděla, jestli na něj křičet, aby sem vůbec nechodil, nebo se dát do breku. „To nic, jenom jsem něco připálila. Běž si lehnout, hned za tebou přijdu,“ snažila se o konejšivý tón, zatímco se snažila přesvědčit požární hlásič, aby konečně zmlkl.
Rohlíčky nerohlíčky, už se na to mohla vykašlat. Vypnula troubu a uklidila kuchyň jen velmi bleskově a jen tak, aby se tu ráno mohli se Štěpánem nasnídat. Pak si na mobilu nastavila budíka, spolkla hořké slzy a zamířila do ložnice. Štěpán nebyl ve své posteli, ale vlezl si do té její, přece jen trochu větší. Vlastně s tím tak trochu počítala. Lehla si k němu a pohladila ho po vlasech.
Omluvila se mu za ten rámus, co ho probudil, a vysvětlila, že se jen snažila vydělat nějaké peníze navíc, ale trochu se jí to vymklo z rukou. Štěpán se projevil jako malý rozumbrada a řekl, že to přece nevadí. „Můžeš si přát ty peníze od Ježíška. Ty jsi přece moc hodná, tak ti je určitě nadělí.“ Objala ho a souhlasila s tím nápadem. „A teď už honem spinkat, jinak budeš zítra ve škole vypadat jako upír.“
Zachichotal se té představě. „To by se mi líbilo!“ podotkl, ale pak poslušně zavřel oči a snažil se zase vrátit do říše snů. Možná že se to ale tentokrát povedlo dřív jeho mamince. Sotva Štěpán ztichl, i její dech se začal zklidňovat a zpomalovat. Poslední, co jí problesklo před očima, než definitivně usnula, byl vánoční stromek u obchodního centra.
————————————————————————————————————————————
Ráno už věděla, co má dělat. Po škole si s chlapcem sedla ke stolu v kuchyni, kde už po nepořádku z přípravy cukroví nebylo ani stopy. „Štěpí, představ si, že jsem se domluvila s Ježíškem,“ začala a všimla si, jak zvědavě na ní syn hledí. Jala se mu tedy vysvětlovat, že letos nebudou mít doma žádný vánoční stromek, protože by jim doma jen překážel a zabíral místo.
Následovala okamžitá připomínka, že přece žádný stromeček podle jakési spolužačky Marušky znamená žádné Vánoce a žádné dárečky. „A právě to se mi podařilo vyjednat. Napsala jsem Ježíškovi také dopis a vysvětlila jsem mu, jak to s námi je. A on mi už stihl odpovědět. Najednou byl dopis za oknem, ani jsem si nevšimla, že by ho tam někdo pokládal. Jako nějaké kouzlo… Podívej, tady ho mám.“ Vytáhla odněkud zfalšovaný důkaz existence Ježíška a předložila ho Štěpánkovi, aby si ho sám přečetl. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec se na ni klučina pousmál.
„Takže si nás najde podle toho stromečku u Billy, joo? To je super. Tak to budou dárky určitě pod ním! Už se těším, až tam půjdeme!“ Ale to popravdě představovalo další problém. Jak nenápadně připravit dárečky a pak je položit pod ten správný stromek, aby si Štěpánek ničeho nevšiml a zároveň aby někdo v mezičase balíčky neukradl? Opět měla něco, co jí vrtalo hlavou. A ani malý Štěpán si nebyl přece jen stoprocentně jistý, že všechno dobře dopadne. Věděl, že jeho maminka pro něj dělá první poslední, to poznal bez váhání. Ale toho pana Ježíška zase tak dobře neznal, aby mu dostatečně věřil, že bude držet slovo. Dopis od něj si tak pro jistotu schoval a ještě kolikrát se k němu v průběhu adventu vracel. Snad nikdy nic nepřečetl tolikrát jako tenhle kus papíru. Brzy ho už uměl i nazpaměť, líp než kdejakou básničku ze slabikáře, co dostali ve škole za úkol.
Nikomu dalšímu ale neprozradil, že tenhle dopis dostal. Nevěděl proč, ale měl pocit, že když jde vlastně o kouzlo Vánoc, neměl by to nikde rozkřikovat. Stejně, jako když má člověk narozeniny, dostane dort a sfoukne na něm svíčky. Přání si přitom řekne vždy jen v duchu a nikdy ho nikomu nevyzradí, protože by se jinak… co? Nesplnilo.
Štěpán si ještě moc dobře pamatoval, jak se jednou prořekl a kamarádům na oslavě prozradil, že si přál nové kolo. A doteď žádné nedostal. Ale když si letos v únoru přál, aby se už jeho maminka tolik nebála, nikomu to neřekl. A dobře udělal. Brzy nato přišlo stěhování a pak všechny ty děsivé a velké změny, které ale podle něj stály za to, protože maminka už po nocích skoro neplakala a mnohem víc se usmívala. Byl proto připraven střežit nové tajemství jako oko v hlavě. A věřil z celého srdce, že když to vydrží, vyplní se mu i to nejnovější a největší přání. I když bylo vlastně tak trochu zvláštní – Štěpánek si přál, aby pod stromečkem našel nového a hodného tatínka, co by ho měl rád. A také aby měl rád maminku, protože by si to zkrátka zasloužila.
————————————————————————————————————————————–
A pak přišel Štědrý večer. Přesně v pět hodin odpoledne maminka naservírovala na slavnostně prostřený stůl večeři a zavolala Štěpána, který se mezitím v ložnici díval na pohádky v televizi. Oba na sobě měli to nejlepší oblečení a bylo jasné, že jsou ně zkrátka Vánoce velmi důležitým svátkem. Tradicí, kterou je třeba dodržovat v každé situaci. Možná už jen proto, že jim toho moc dalšího ke slavení nezbylo.
Po večeři si zazpívali pár koled a pak, když jim trochu slehlo, zavelela maminka, že už je čas se pomalu vypravit ke stromečku. Vše už měla do puntíku vymyšlené, a tak zatímco Štěpán už nedočkavě vybíhal z bytu a sotva si narychlo zapnul bundu a zavázal tkaničky u bot, sehrála jeho maminka divadlo ve stylu, že se doma zapomněla podívat, jestli vypnula sporák a zda nenechala v kuchyni pootevřené okno. Ve skutečnosti ale nic z toho nekontrolovala a vrátila se jen proto, aby co nejrychleji a nenápadně naaranžovala pár větších dárků zabalených ve vánočním balicím papíře, aby to vypadalo, že je skutečně navštívil Ježíšek.
Pár malých balíčků si nacpala do kapes a vyrazila za Štěpánem. Upravila mu límeček u bundy a pak ho chytla za ruku a odvedla k obchodnímu centru, kde už na ně čekal vánoční strom, psice nijak závratně vysoký, ale přesto na první pohled kouzelný. Světýlka na něm vesele poblikávala a díky tomu byl vidět i z dálky.
Zdálo se, že jsou tu úplně sami, všichni totiž seděli doma a rozbalovali si dárečky, případně teprve večeřeli. Počasí bylo sice chladné, ale vzduch byl díky tomu čistší, takže se dalo dobře dýchat. Byla už sice úplná tma, ale všechno bylo krásně osvětlené díky pouličním lampám a vánočním výzdobě všude, kam se dalo dohlédnout. I kdyby některá žárovička zklamala, nevadilo by to, zbytek by to hravě dohnal. Navíc i sama obloha se dnes nezdála být ani tak děsivě černá, jako spíše slavnostně zbarvená do jednoho odstínu fialové. A jako na zavolanou sem tam začaly padat drobné sněhové vločky, jako by se ještě styděly rušit tu tichou a pokojnou atmosféru Štědrého večera.
Štěpánek co chvíli vystrčil jazyk z pusy a snažil se ty první nejodvážnější vločky chytat na jazyk. A když se zrovna nedařilo, prohlížel si ten „jejich“ stromeček a potají si myslel, že to přece jen maminka vymyslela moc pěkně, protože tak krásný vánoční strom by opravdu ani doma nemohli mít. Nejvíc se mu z barevných světel líbila ta fialová. A co teprve ta hvězdička na špici, to byla teprve nádhera. Jak se tak blížili, začal být ale trochu nervózní, protože pod stromkem nic neviděl. Dokonce ani nikde kolem stromečku to nevypadalo, že by tam někde mohl být schovaný nový tatínek. Ale ještě neztrácel naději. Podíval se směrem k nebi a špehoval, jestli tam někde přece jen neuvidí toho pana Ježíška, na cestě k nim.
Maminka si zase v duchu opakovala svůj plán. Chtěla dojít až ke stromku a spolu se Štěpánkem zazpívat ještě jednu koledu. Namluví mu, že by mohli zavřít oči a něco si přát. V tu chvíli rychle položí balíčky na zem a zazvoní na zvoneček. Pak bude dělat, že také měla zavřené oči. A bude to jako krásné kouzlo.
Jenže jak nedávala moc pozor na cestu, nevšimla si jednoho namrzlého a kluzkého místa na chodníku. Zrovna chtěli přejít ulici, když se jí zvrtla noha a ona upadla tak nešťastně, že skončila na zemi přímo v silnici. Naštěstí tedy zrovna nic nejelo, jenže mamince se nedařilo vstát. Vypadalo to, že si buď něco zlomila, nebo přinejmenším pohmoždila. Štěpán se jí snažil pomoct, ale nedařilo se, tolik síly ještě neměl.
A v tu chvíli k nim přispěchal nějaký cizí pán. Také to vypadalo, že se objevil zničehonic, jako nějakým kouzlem, ale pravda byla, že zrovna vystupoval z metra. Sotva vyšel těch pár schodů na náměstí se stromečkem, všiml si ženina pádu. Hned se vydal směrem k ní a nabídl jí pomoc. „Dobrý večer, potřebujete pomoc?“ zeptal se, a když přitakala, vytáhl ji nahoru a poskytl jí oporu, aby mohla přejít ulici. Štěpán si toho pána mezitím zvědavě prohlížel. Věkově odpovídal, tvářil se sympaticky a byl ochoten jim hned pomoct. Navíc se objevil tak nečekaně. Mohla to být jenom náhoda? Nebo to byl už opravdu ten jeho nejtajnější dárek?
Usmál se a na pána nenápadně mrkl, aby mu dal najevo, že jeho tajemství zná a neprozradí. Pán sice nechápal, ale nedal na sobě nic znát. Mrkl na kluka zpátky. Nastala trochu trapná chvilka, kdy si maminka uvědomila, že neudělá sama asi ani krok. Obávala se, že bude muset na pohotovost, a pomalu si začala uvědomovat, že její plán na krásné Vánoce je zničen. Bylo jí to tak líto, že se rozplakala. „Bolí to hodně? Ale nebojte, to nebude nic vážného,“ začal ji pán uklidňovat, i když tomu popravdě moc nerozuměl a nebyl si jistý, jestli paní nebude potřebovat sádru. „Asi nemáte auto, viďte?“ ujišťoval se a Štěpán hned pohotově odpověděl za maminku, že nemají. „No, já ho nechal na parkovišti u domu, ale to je ještě pořádný kus cesty. Možná bude lepší zavolat taxíka,“ začal plánovat a maminka se mu přes slzy snažila vysvětlit, že to nejde. „J-já ale nem- nemůžu do nemocnice. Jsou Vánoce.“ Dál nevěděla, jak má cizímu člověku vysvětlit, o co jde, aby neprozradila nic, co by Štěpánovi svátky zkazilo definitivně.
Štěpán se ale naštěstí ujal slova sám. „My tu čekáme na Ježíška. Tady k tomu stromečku nám má přinést dárečky, víte?“ vysvětloval a znovu se malinko zašklebil, jako by chtěl pánovi říct, aby hlavně mamince nekazil překvapení a nedával najevo, že tím hlavním dárkem je on sám.
„Aha, aha,“ přemýšlel rychle pán. „Tak dobře, tak já počkám s vámi. A pak vám zavolám toho taxíka.“ Než stihla maminka něco namítnout, dodal rozhodně: „A bez odmlouvání.“ Začal ji podpírat na cestě blíž ke stromku, a Štěpán tam běžel sám. Mysleli si, že už je zkrátka nedočkavý, ale on měl naopak pocit, že by možná měl nechat ty dva trochu o samotě, aby se lépe poznali, když se budou koneckonců brát.
„Já mám pár dárků schovaných po kapsách,“ pošeptala maminka, jakmile si byla jistá, že to Štěpán neuslyší. Rychle vysvětlovala, že zbytek čeká normálně doma, ale kvůli chybějícímu stromečku zvolila tuto strategii. „Jasně, to nějak vymyslíme. Mimochodem, já jsem Petr.“ Ona se mu představila jako Olga. „A už neplačte, nebo vám slzy přimrznou na obličeji a bude z vás jeden velký rampouch,“ řekl ještě konejšivě Petr a povedlo se mu ji touhle poznámkou a tou představou rozesmát. Štěpán maminku slyšel a měl pocit, že je vyhráno.
Ten zvonivý smích by pohladil na srdci leckoho. Na Petra to rozhodně zabralo. Už to vypadalo, že bude Štědrý večer trávit sám, ale teď měl před sebou najednou důležitý úkol. Zachránit těmhle dvěma Vánoce. Nebo je možná zachrání naopak oni jemu? Hvězdička na vršku stromku se zablýskla, jako by na tuto trojici také laškovně mrkla. A ať už v tom měl prsty Ježíšek, nebo to všechno byla jenom jedna velká náhoda, na kouzlo Štědrého večera tedy přece jen došlo.
