BlogyTrapasy české Bridget

Pudy (ne)lidské: Sbalit doktora, nebo prostě jen zalézt do kouta a fňukat?

 Velmi ráda a často chodím do divadla, dokonce se o mně už povídá, že jsem v tomto směru trochu blázen a skoro nedělám nic jiného. Ostatně i mé první články na tomto webu se týkaly divadelních představení, a tak na tom možná něco bude :). Ale proč o tom mluvím? Divadlo je totiž živý organismus, kde se může ledacos zkomplikovat či dokonce pokazit. A tomu se pak diváci rádi smějí, protože cizí trapas, přeřek či přebrept zkrátka pobaví. Herci jsou zkrátka také lidi a občas se jim něco nepovede – já, coby věčný smolař, mám pro to velké pochopení.

Navíc je obdivuji, když i přes nějakou tu indispozici vše perfektně odehrají – nejzářnějším příkladem z poslední doby je pro mě Charlotte Režná, která se přímo při muzikálu My Fair Lady v plzeňském Divadle J.K. Tyla zranila. My diváci jsme si tedy nejprve ničeho nevšimli, ale když nám přišli říct, že se představení musí na chvíli přerušit, trochu jsme měli nahnáno. Pak ale opět zhasla světla a začalo se hrát… a Charlotte coby Eliza Doolittleová odehrála zbytek večera s obvázanou rukou. Tehdy jí opravdu patřil můj obdiv, a když jsem o tomto zážitku psala na blog  Očima7, naznačila jsem, že já sama si neumím představit, že bych v takovém momentu zvládla ještě normálně fungovat.

Když se mi totiž něco stane, můj prvotní instinkt zní – někam rychle zalez a schovej se. Honem pod peřinu a tvářit se, že vůbec neexistuju. Zkrátka „do kouta a umřít“, jako kdybych snad nechtěla, aby mě někdo v takovém stavu viděl. Nevím, co to je za zvláštní pud, ale je to tak. Ověřila jsem si to už několikrát, poprvé především tehdy, když mě pokousal pes. Au, au.

Už minule jsem tady tu svou Drákulku nelíčila v tom nejlepším světle a dnešní článek už jí reputaci tuplem nenapraví. Nebo spíš mně coby majitelce. Každopádně já to ochotně přiznávám – nejsem dokonalá, dělám chyby a tady jsem asi prostě a jednoduše selhala. Takže co dneska vyprávím, možná není ani tak humorné, ale zase to není ani žádná tragédie, takže nás prosím nesuďte moc příkře. Nemáme to prostě jednoduché a já si ráda dělám legraci, že si zřejmě radši nebudu pořizovat ani děti, když jsem nezvládla ani střídavou péči o psa neboli, jak já říkám – péči o půlku psa. Možná namítnete, že vlastní potomek mě možná nepokouše, ale já vám nevím. Chvilku je to roztomilé, ale pak tomu ty zuby taky narostou! Jistota je jistota, asi zůstanu u kytky (tu pro změnu zmrzačím já, ne naopak :D), nebo se časem odvážu a pořídím si třeba rybičky. Ale piraňu ne!

Takže co se tedy stalo? Stejně, jako v případě fiaska se zavřením v koupelně, se jednalo o čtvrtek. Byla zima – přelom listopadu a prosince. Pracovala jsem z domova a Bellinku jsem měla u sebe. Dokonce jsem ještě měla na odpoledne naplánovanou návštěvu, na kterou už pak nakonec vůbec nedošlo. V ideálním světě bychom s kámoškou pokecaly, pak bych odpracovala ještě jeden den a týdenní dovolenou bych strávila psaním vlastních věcí a doháněním restů. Možná bych i nějaký ten malý výlet zvládla, třeba i nějaké to divadlo.

Bohužel to nakonec dopadlo trochu jinak. V pauze mezi prací jsem vzala Bellu vyvenčit. Nechtěla jsem být venku dlouho, kdyby náhodou přistál nějaký další pracovní úkol, takže jsme si udělaly jenom kolečko kolem baráku. Jenže co čert nechtěl, nějaký dobytek tu asi vyhazuje odpadky přímo z okna, nebo nevím. Ani jsem si nejdřív nevšimla, že můj tryskopes našel na zemi něco „k snědku“. K snědku tedy jen podle ní, podle mě to byl nějaký eklhaft neznámého původu. Coby panička jsem nechtěla, aby se tím můj pejsek cpal a pak se třeba poblinkal, nedejbože něco horšího. Hlavou se mi už samozřejmě honily horory z televizních zpráv o tom, jak někdo rozhazuje otrávené kousky jídla, aby to pejsci sežrali a umřeli. Můj cíl byl jasný – odtáhnout Bellu pryč od toho svinstva a dál to neřešit.

Pudy vlka?

Ona tedy měla ale jiný názor a hlavně byl problém v tom, že jakmile to „cosi“ do sebe začala soukat, považovala to prostě za svoje žrádlo a to si nechtěla nechat vzít. Možná se i trochu bála, že jí ublížím já, každopádně se můj plyšáček proměnil v dravou šelmu. Pudy vlka se prodraly přes bariéru dalších generací a už to bylo. Rafla mě do ruky – trochu mi pocuchala rukáv u bundy a začala mi téct krev. A v takových chvílích mi prostě začne být samo od sebe na omdlení. Nechala jsem psa psem, odpadky odpadkama a šla jsem se odvrávorat na nejbližší lavičku. Nejdřív jsem doufala, že své zranění zvládnu sama, každopádně jsem už nechtěla repete. Se psem jsem ten den už být nechtěla, takže jsem volala tátovi, jestli by si pro ni nepřijel. Souhlasil, ale připadalo mi, že vážnost situace si nepřipouštěl, spíš to bral jako nějaké moje cavyky. Připadalo mi, že do chvíle, než přijel, uběhla snad věčnost, ale ono to ve skutečnosti asi ani tak dlouho nebylo. Jen se toho mezitím zkrátka víc odehrálo a já byla v šoku a… v prdeli. Tady už se to opravu jinak říct nedá.

Bála jsem se, že pes, kterého jsem nechala vedle baráku, mi někam uteče, ublíží někomu dalšímu, nebo třeba jen skočí pod auto. Ale když se tím neidentifikovaným hnusem nacpala, začala se sama po mně shánět a tvářila se, jako by vůbec nevěděla, co se stalo a že udělala něco špatně. Tvářila se jako andílek, ale já o ní nechtěla samozřejmě ani slyšet. Jenom jsem jí řekla, že jdeme domů, načež okamžitě šla ke dveřím a koukala na mě stylem – „Tak co je, otevřeš mi teda?“

No, odemknout byl tedy sakra výkon, strašně jsem se klepala a klíče jsem pak měla dost od krve. Ale povedlo se, dostaly jsme se společně do bytu. Já si psa nevšímala, jen občas jsem jí unaveným tónem řekla, ať jde ode mě laskavě pryč. Poraněnou ruku jsem si osprchovala a pořádně se mi z toho začala motat hlava, takže jsem se odkulila na postel a dávala se trochu dohromady. Bohužel každý pohled na tu ránu mi říkal, že to není dobrý… Začínalo mi být jasné, že asi budu muset na šití, což mě tedy taky děsilo. Původně jsem chtěla počkat na tátu a zjistit, co si myslí on, případně ho poprosit, aby mě odvezl na Bulovku (kterou mám v podstatě pod kopcem). Ale začínalo to i dost bolet, nebo nevím, jak jinak to nazvat – zkrátka to byl nepříjemný pocit. A už jsem věděla, že pár posledních hodin své pracovní doby fakt nezvládnu. Napsala jsem kolegům na Skypeu ve zkratce, co se mi stalo. Petr, můj šéfík, který má také psa, mě naštěstí pochopil a taky mi poradil, ať radši nečekám a zavolám si záchranku, protože jinak mě všude nechají dlouho čekat a budu z toho ještě víc v prčicích, než už jsem. No, zachoval se správně a já mu za to děkuju. Asi by se ale taky musel smát, kdyby věděl, jak to dopadlo a jak pracuje a nepracuje Fakultní nemocnice Bulovka :D. Oni mi tam tedy už mnohokrát pomohli, už v dětství jsem tam na ortopedii často ležela a podstoupila nějaké operace, takže vím, že tam pracují machři a odborníci. Fakticky na ně nechci pro nic za nic házet špínu. Ale těch názorů na ně, co se hodně podobají té mé tehdejší zkušenosti z pohotovosti, je už všude po internetu tolik, že se můj maličký nebohý článeček v takové záplavě stejně ztratí.

Začalo to vlastně už příjezdem sanitky. Byla opravdu rychlá, takže jsem se ani nestihla ještě pořádně doobléct (ono jako s tím prstem od krve to není sranda) a vylézt z baráku. Asi jsem pány saniťáky zdržovala a zřejmě jsem je tedy naštvala už tím, že jsem nebyla připravená v plné polní před barákem a ještě jsem si dovolila bydlet v tak blbým domě, že když na mě zvonili, nic jsem neslyšela. No ale můžu za to snad? Zvonky jsou fórový, jednou fungujou a podruhý nic. Ještě nějakou dobu po tomhle incidentu mě to strašně žralo – no, uznejte, když se na vás nedozvoní ani saniťáci, tak k čemu pak nějaké zvonky vlastně jsou, no ne? Ale už jsem to vzdala…

Hodný a zlý polda… teda saniťák

No ale hurá, vzali mě do sanitky a začali takové ty běžné věci okolo jako měření tlaku, zpovídání, co se stalo, apod. Víte, jak se ve filmech vždycky parťáci z kriminálky hrají hru na hodného a zlého poldu? Tak já to měla v sanitce taky – jednoho sympaťáka a jednoho pána, co se tvářil, jako bych mu stoupla na kuří oko a ještě zařídila, aby mu uletěly včely. Takže jsem si samozřejmě vyslechla, jak jsem vlastně úplně blbá (ne doslova, ale ten tón tomu odpovídal), když mě mohl pokousat vlastní pes – a ještě ke všemu zlatý retrívr. „Ale dyť ti bývají hodní, neee?“ byla věta, kterou jsem během toho dne a pak ještě během rekonvalescence slyšela tolikrát, že jsem za ní opravdu už měla začít vybírat pětikoruny.

Dostala jsem prostě tehdy na čelo pomyslnou nálepku – blbka. A už se s ní nedalo hnout. Můj profil mi nevylepšil ani můj otec, který mezitím dorazil, aby si vyzvedl psa. Teprve když viděl sanitku, došlo mu, že asi nejsem úplně v oukeji, navíc nebyl sám zrovna v nejlepší zdravotní formě a choval se prostě v daný moment jako buran. Sice nám neskočil pod kola sanitky, ale dobýval se na nás a saniťáčkům tykal, jako by s nimi chodil do hospody. Ale já neměla moc sílu něco řešit, jen jsem mu dala klíče od bytu, aby si mohl Bellinu odvézt. „A kam ji vezete?“ zeptal se táta a po jedovaté odpovědi, že přece na pohotovost, kam jinam, se dozvěděl, že na Bulovku. Pokýval hlavou, odjel domů a mě ti ‚moji chlapci‘ dál ošetřovali – ránu mi trochu očistili a přikryli. Ale protože jsem cíťa, začalo se mi z toho dělat blbě. Zeptala jsem se, jestli se můžu napít vody (vzala jsem si ji s sebou do narychlo sbaleného batohu), ale řekli mi, že ne. „Tak vám tady asi brzo omdlím,“ řekla jsem, protože se přece jenom už pár let znám. Nevěřící Tomáše se mi ale podařilo přesvědčit až ve chvíli, kdy jsem jim oznámila, že mám už mžitky před očima – jasný signál, že za chvíli ztratím vědomí a ocitnu se na chvilku v jiném vesmíru.

Tak mě tedy položili, což malinko pomohlo, a řekli si, že mi dají kapačku, ať mám tedy nějakou tu tekutinu. Já jsem poslušná holka, tak jsem jim to nevymlouvala, ale trochu spoiler – napíchli mi to nějak blbě a nešikovně, takže mi vlastně nic pořádně neteklo. Takže další díra v ruce a nic z toho – kdyby mi chlapci dovolili tu vodu, mohli jsme si tyhle radosti ušetřit. Ale holt to prostě nešlo, mají svoje předpisy…

Taky si vzpomínám na moment, který přesně dokreslil můj dojem z obou pánů a utvrdil mě v tom, že jsem je odhadla dobře. Už nevím, na co se mě to vlastně ptali, ale já odpověděla a pak jsem to trochu otočila ve vtip a malinko se tomu zasmála. Byl to sám o sobě chabý pokus o to, udržet si veselou mysl, ale „zlý polda“ mě ještě navíc okamžitě setřel: „To ale není moc k smíchu, víte?“ Naprosto vážně jsem mu tedy odpověděla, že to moc dobře vím. „Ale tak co mám dělat, mám snad brečet? A jak bych si tím asi pomohla?“ Moje filozofie na něj moc dojem neudělala, ale druhý saniťák alias hodný polda mě podpořil.

Pak jsme se konečně (než jsme vyjeli, připadalo mi to jako věčnost) vydali na cestu. A tehdy jsem poznala, že ta poloha vleže je sice proti omdlévání fajn, ale na to cestování samotné – už nic moc. Cítila jsem každou bouli na vozovce, každou zatáčku, každé zastavení na semaforu a můžu vám říct, že největší podvaz bylo sjet ten kopec z Proseka k Bulovce, respektive k náměstí Na Stráži, protože dál už je to vlastně pohodička. Už se vlastně ani nedivím, že zastávka v tom kopci se jmenuje Čertův vršek :D. Opravdu to byla pekelná jízda. Každopádně jsem se trochu bála a držela jsem se lehátka jako klíště, i když jsem byla přikurtovaná a nemohla jsem nikam padat. Stejně! To je prostě reflex. No, řídil hodný saniťák, takže se mnou vzadu „trpěl“ ten můj antifanda a opět si potvrdil, jaká jsem blbka, když se bojím. Já jsem jenom vtipkovala, že už nemusím ani do lunaparku na horskou dráhu. Stačí se projet sanitkou, člověk to má „zadarmo“ a vzrůšo je to podobný. I když mi můžete věřit, že bych si ten zážitek klidně odpustila…

Stejně tak bych vydržela i bez super exkurze na pohotovost, kde asi dělali, co mohli, ale čas tam zkrátka ubíhal naprosto jiným způsobem. V mém případě se snad div nezastavil úplně. Nevím už přesně, kolik bylo hodin, když jsem na Bulovku dorazila, ale tipla bych, že bylo něco před 14. hodinou. Když přeskočím na konec, domů jsem se dostala až někdy po 18. hodině. A z toho jsem drtivou většinu času proseděla v čekárně…a to s nezašitou ránou. Já vím, že to nebylo nic tak vážného, takže to čekání asi nic nezhoršilo, jen tedy můj psychický stav. Pánové saniťáci mě tedy přivezli na vozíčku, abych se jim někde cestou ještě »nevymázla«, ale přiznám se, že po té cestě jsem byla ráda, že se můžu na chvíli zastavit. Ještě chvíli tam se mnou hodný saniťák čekal a dokonce mě i uklidňoval, že to určitě dobře dopadne a „třeba to ani na šití nebude“, než musel za další misí.

No, já vlastně věděla, že určitě bude, ale bála jsem se toho jako čert kříže. Bála jsem se, že se mi z toho udělá blbě, takže jsem si říkala, že bude fajn se během nějakých pár minut vyklidnit, než dojde na nejhorší. Jo, chvílemi to byla i dobrá taktika, jenže pak jsem se zase příliš zahloubala do své obrazotvornosti a z představy stehů a toho všeho jsem se oklepala. Takže pak už jsem byla v takovém stádiu, že jsem sebou, aniž bych to dokázala nějak ovlivnit, v nějakých pravidelných či nepravidelných intervalech prostě škubala. Přála jsem si to mít za sebou, jet domů, zavrtat se do postele, zapomenout, zaspat… Prostě se hnout z místa. Jenže zrovna to se nedělo, jako ostatně vždycky, když mi na tom vážně záleží. Pochopila bych to všechno, kdybych viděla kolem sebe nějaký velký frmol, ale v podstatě jsem tam byla skoro sama, a když už někdo v té čekárně byl se mnou, vysedával tam důlek stejně tak dlouho jako já, leckdy i déle. V té době byl populární seriál Modrý kód, později Sestřičky a nakonec 1. Mise. Ovšem tohle bylo podle mě ještě v době, kdy dobíhal „dramatický“ Kód a zrovna tam museli aplikovat i traumaplán, takže to tam lítalo, odsýpalo a frčelo… samozřejmě člověk ví, že je to seriál, ale tak nějak se to přece jen vryje do paměti, takže jak jsem tam tak tiše a bezprizorně seděla a za okny se div neměnila roční období, vzpomínala jsem na ty seriálové záběry s velkou hořkostí. „Kde je sakra Hofbauer, když ho člověk potřebuje, že?“

Váňa na Bulovce

Čekala jsem na té chodbě jako trestanec odsouzený k trestu. S kapačkou, která mi vlastně vůbec nekapala, postupně i žíznivá a hladová. S žízní jsem si ale poradit dokázala, i když vytáhnout lahev s vodou z batůžku nebylo nic jednoduchého.

Posléze mi přijela dělat morální podporu mamka a musím říct, že se mi hodně ulevilo – jako bych nějaký ten stres přehodila na ni. Nebo jsem jen ve společnosti někoho dalšího chtěla být tou „statečnou“, a tak jsem se držela a dělala zase fórky. Ačkoliv jsem opravdu ráda sama, v této situaci tomu bylo přesně naopak – sama sebe jsem rozesmát nedokázala, ale když už jsem měla „publikum“, dokázala jsem se trochu uvolnit a být šaškem, jako vždycky.

Nakonec se mě přece jen ujali, já jsem je překvapila tím, že vozíček vlastně nepotřebuju a ve chvíli, kdy mi není na omdlení, mi vlastně spíš překáží. A nastoupil můj vlastní „dream team“ a nakonec i nějaký ten „Hofbauer“, i když byl vlastně mnohem sympatičtější. A hlavně „Váňa“ – pokud vám to nic neříká, tak toho v seriálu ztvárňoval Roman Skamane. Jeho hlavní náplní v ději je zlehčovat situace, vtipkovat a dělat tak trochu blbečka… Tak jedna taková pomocná síla se mě tam snažila rozveselovat, což bylo vlastně docela fajn.

Pan doktor byl fešák, připadal mi i poměrně mladý, ovšem zkušenosti už nasbírat stihl. Ptal se mě totiž na operace, které jsem na místní ortopedii podstoupila jako dítě, a z dokumentace se posléze dopídil, že u nich tehdy byl osobně. Měla jsem za něj radost, protože jsem tak trochu zvláštní případ, takže jsem mu přála, že mohl být tzv. „u toho“. Hlavně jsem byla ale ráda, že mi moc nenadával, protože přece jen – i teď šlo o ruce, a tak by se dalo říct, že můj drahý pejsek trochu to „kouzelné vyšívání“ pánů odborníků pokazil. Hlavně že mě takhle nevidí pan profesor Dungl, honilo se mi hlavou. 

Když došlo na samotné šití, hlavně jsem prosila, aby mi to neukazovali a neříkali mi nic detailního, jinak by hrozilo, že bych je mohla i poblinkat. V tom mi vyhověli, ale bohužel (s tím se samozřejmě nedalo nic dělat, já vím :)) mi ruku zavázali tak, že mě na dost dlouho vyřadili z normálního procesu.

Doma jsem tedy hned psala… no, druhou rukou jsem prstíčkem po prstíčku vyťukávala… do práce, že bych si tedy potřebovala dovolenou ještě o jeden den prodloužit a nastoupit ji už od zítřka. Nedokázala jsem si představit, že bych s tím zavázaným pařátkem měla ťukat do klávesnice osm hodin. Naštěstí se nade mnou moji kolegové tehdy slitovali a já jsem jim dodneška vděčná. Když jsem sice četla jejich slova podpory, vždycky mě to spolehlivě rozbrečelo, protože jsem už na to nechtěla myslet. Ale vím, že to se mnou mysleli dobře. Nejvtipnější reakci mi poslala šéfová: „Dej si víno, ať se ti líp spí.“  Sice jsem si nedala, ale aspoň jsem se zasmála – a o to asi šlo :).

Děkuji tímto také všem, kdo se o mě tehdy postarali – oběma pánům ze sanitky, lékařům, sestřičkám i tomu místnímu „Váňovi“. Možná tady trochu remcám, ale nemyslím to nijak zle. Jenom se z blbé situace snažím vytěžit aspoň něco pozitivního. Tedy pozitivní na covid jsem tehdy nebyla, naštěstí. Ono možná bez roušky na tlamičce bych celý ten zážitek zvládala trochu líp. Ale o moc ne, znám se :D.

Nejprve jsem tedy tenhle svůj zážitek moc neventilovala, styděla jsem se a stydím se dodnes. Ale když na to přišla řeč, moje krásná kamarádka Romana mě hned zaúkolovala, abych takového zranění příště využila a sbalila nějakého sexy doktora. Možná že ona by to zvládla… ale já? Můžu říct, že mě to vlastně ani nenapadlo. Ono na mě nebyl moc pěkný pohled – tlustá, bledá, vyklepaná. Ale i kdyby ve mně čirou náhodou nějaký slepec zrovna našel zalíbení, asi bych stejně nenašla vnitřní sílu na nějaký smysluplný rozhovor nebo dokonce na balení, což mi nejde ani ve stavu příčetném.

Žít, nebo nežít s mazlíčky?! Toť otázka

Každopádně, ještě je potřeba říct, co je s Bellinkou neboli Drákulkou teď. Teď už trvale bydlí u mých rodičů a místo, abych ji pořád stěhovala sem a tam, což pro ni asi taky bylo stresující, tak jezdím více či méně pravidelně za ní já. Jak často? Jedna moje kamarádka by vám řekla: „Ta tam jezdí snad každej den!“ Já bych řekla, že spíš obden… A moji rodiče by vrtěli divoce hlavičkami a volali by: „Ty máš nějakej divnej obden!“ Ale pravda je někde uprostřed, jak už to tak bývá. Často se tam stavuji večer po práci a také o víkendech a s pejskem už si zase normálně rozumíme, i když mě to pak chvíli trvalo – nějakou dobu jsem musela hrát uraženou, aby pochopila, že takhle tedy ne. 

Ale Bellinka mě vždycky bouřlivě přivítá a pak se ode mě nehne ani na krok. Nosí mi hračku, chce se o ni přetahovat, dělá blbinky a tváří se u toho jako neviňátko. Chodím ji i venčit, většinou sama, někdy jde s námi i mamka. S naší dračicí je ale lepší chodit jen po jednom, to je pak opravdu docela hodná a dokážete se s ní i na něčem domluvit. Jakmile s ní ale jdou dva lidé, asi v tom má trochu zmatek a neví, u čí nohy že to má vlastně jít. Takže pak to trochu vypadá jako krocení divé zvěře. Ve zkratce – asistenční pes by z ní být nemohl, protože by chudáka slepce táhla za sebou až někam do škarpy :D.

Hodně ale zabírá na ni mluvit klidným tónem, nestresovat a všechno vysvětlovat jako malému dítěti. Takže pokud nás náhodou potkáte, spolehlivě nás poznáte. Pes bude mít v očích vepsané dva obří otazníky a já budu ten blázen, co mu bude říkat: „Neboj se, to jenom pán vyndavá věci z auta a zavírá dveře. Nemusíš se lekat, nic se neděje. Nikam mi neutíkej, hezky pojď u mě. A pozor, tady přejdeme. Tady jsi do travičky, tak je hodná holka… A pozor, támhle jezdí tramvaje, tak se tam moc nepřibližuj a neboj se. Ještě půjdeme kousek a pak půjdeme domů. A když budeš hodná, tak dostaneš za odměnu kostičku…“ Nám to fakt docela zabírá.

Ale nedávno jsem v Praze potkala nějakou paní, která měla také zlatého retrívra. Ten už vypadal trochu starší a působil tedy jako mnohem větší kliďas, než moje střevíčko zvané Bella, ale zdání třeba klame. Každopádně paní na něj taky mluvila uklidňujícím tónem a pobavil mě i obsah jejího sdělení: „Pojď, půjdeme najít paníčka. A podívej, tam má pani taky pejska a ten mááááá ale kráááásný růůůžový náhubek. A i vodítko má sladěné.“ Tak mě to uklidnilo, že v tom nejsem sama. Ono, se zvířátky je občas kříž… Ale je to aspoň sranda. A bez nich? To by nebylo k žití.

 

Související obrázky:

Jeden myslel na “Pudy (ne)lidské: Sbalit doktora, nebo prostě jen zalézt do kouta a fňukat?

Napsat komentář