Kdo je tady vlastně blázen? Podivná paní Savageová poskytne azyl vaší duši

 

 

Představení, které má aktuálně na repertoáru Divadelní spolek Posun (o němž už tu párkrát byla řeč), jsem zhlédla prostřednictvím reprízy 7. března v nuselském divadle Debut. Dopředu jsem dílo amerického autora Johna Patricka neznala, takže jsem si nebyla jistá, co mě vlastně čeká. Přišlo tak vlastně milé překvapení, jelikož Podivná paní Savageová v mých očích přinesla moc krásný příběh, plný humoru a trochu absurdních situací, ovšem co také čekat od psychiatrické léčebny. 

 

Nemusíte se bát žádných hororů ani psychodramat, naopak představení, uváděné v režii Ondřeje Vaňka, je jasná komedie, která má navíc milé vyznění a hezký konec. Do takové léčebny, jakou tu poznáme, bychom klidně jeli místo lázní, zkrátka žádný chlad a teror jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Všichni jsou tu moc milí a působí jako sehraná parta přátel. Navíc to tu působí velmi domácky, což je zřejmě i zásluhou scény, které stačí pár kusů nábytku, aby vytvořila dojem společenské místnosti. Skoro takový obýváček, snad jen trochu zastarale vybavený, místy ošuntělý, zřejmě proto, že ústav na nové věci nemá finance. Prostě skoro jako u babičky doma. 

 

Kostýmy rovněž působí trochu retro dojmem, alespoň některé, ovšem přičítám to tomu, že vždy reflektují charakter dané postavy. A přece jen figury z této hry žijí spíše mimo náš běžný časoprostor. Celkově bude asi příběh paní Savageové zasazen trochu víc do minulosti (hra měla premiéru v 50. letech minulého století), ale vlastně z děje samotného byste to nepoznali, protože je dost nadčasový a upřímně by se klidně mohl odehrát i dnes. Zápletka je vlastně velmi prostá – nová pacientka, paní Savageová, je do zařízení umístěna na přání svých tří dospělých nevlastních potomků. Jenže těm jde hlavně o to, aby nepromrhala rodinný majetek, na který si sami brousí zuby. Paní Savageová by jej ráda využila k charitativním účelům. Je to zkrátka jen dobročinnost, nebo šílenství? A kdo má v tomhle příběhu vlastně doopravdy o kolečko víc – pacienti z léčebny, nebo lidé zvenčí? A co zaměstnanci léčebny?

 

 

 

Z personálu vlastně vidíme jen dva lidi a ono se skoro zdá, že další tu možná ani nepracují, případně nejsou v práci tak často jako pan doktor Emmett a sestřička Willie. Zdá se, že ti mají práce až nad hlavu, ale každý z nich k tomu přistupuje trochu jinak. Doktor Emmet, kterého si zahrál Martin Bára, je možná sám povahou trochu neurotik, soudě podle toho, jak často polyká prášky. Moc mě bavilo, jak si jen tak zkušebně plácl do kapsy pláště, aby se ujistil, že má své zobání na nervy pořád u sebe. Zdá se, že pan doktor si drží trochu odstup, přesto však své pacienty zná velmi dobře a musím ocenit, jak jim naslouchá, když s nimi mluví. Postupem času se malinko uvolňuje a jako by se přidával na stranu paní Savageové. Možná ne zcela otevřeně, ale připadalo mi, že ho malinko těší, že může jednou skutečně pomoct.

 

Protikladem k vrchní sestře z Přeletu nad kukaččím hnízdem je pak Willie, jíž svou tvář propůjčila Alžběta Kubištová. Je také svým způsobem přísná a má u pacientů autoritu, ale zároveň o ně pečuje až téměř s mateřskou láskou. K jednomu z nich má ale přece jen nejblíž, a to k Jeffovi v podání Dominika Roneše. Příběh těch dvou, ač na malém prostoru, mě extrémně zaujal a dokonce mě svou krásou i rozplakal. Možná proto je také Jeff jeden z mých nejoblíbenějších pacientů ve hře. Je i ve své nemoci neuvěřitelně loajální a působí velmi zranitelně.

 

Dále jsem si velmi oblíbila paní Paddyovou neboli Leonu Cahlovou. Ta neměla vůbec lehký úkol, protože ač replik neměla zas tolik, byly vesměs ve verších a podobaly se jedna druhé. Paní Paddyovou si zkrátka můžete představit jako lidskou verzi šmouly Mrzouta. Ovšem občas i skrze to její věčné „Nenávidím“ prorazí sluneční paprsek a my vidíme, že některé věci či osoby má ráda. Takže já myslím, že bych si s ní skvěle rozuměla a klidně bych ji brala za spolubydlící.

 

 

Trojice dalších pacientů – Hannibal (Matěj Sadílek), Florance (Madeline Flanagan) a Fairy (Eliška Burdová), už mě zas tak nezaujala, i když všichni dohromady skvěle dotvářejí atmosféru léčebny. Skoro jako by to byly jenom nezbedné děti, co leží hrozně dlouho v nemocnici a vymýšlejí lumpárny, aby se tam zabavily. Mám takový dojem, že Fairy by mi asi trochu lezla na nervy, i když nutno říct, že i ona měla momenty, kdy pobavila. Například v komunikaci s Lily, nevlastní dcerou paní Savageové. Tu si zahrála Aneta Růžičková, která jindy působí sympaticky, ale tady byste si o ni ani kolo neopřeli. Společně se svými sourozenci, soudcem (Richard Novák) a senátorem (Jan Kallus) působí jako karikaturní trio zlosynů. Ale o to víc pak diváka samozřejmě baví sledovat jejich útrapy a utrpení.

 

Nesmíme zapomenout také na dámu, jejíž jméno je obsažené i v samotném názvu hry. Paní Ethel Savageovou ztvárnila Jana Buzková. Její klidná energie nás provázela po celou dobu představení a asi není divu, že si ji brzy většina ostatních pacientů zamilovala. Pro mě osobně byla tedy až přehnaně normální :), proto mi také udělalo radost, když odhalila alespoň jednu zvláštnost – uklidňovala se tím, že chodila po koberci v kruhu, aby ho sešlapávala rovnoměrně.

 

Její stabilita pak také vytváří kontrast k ostatním postavám a ukazuje ironii toho, že leckdy jsou větší blázni ti, co svobodně běhají po světě, spíše než pacienti na psychiatrii. Tím, jak se paní Savageová se svým osudem vypořádá a jak vytrestá své nevlastní dětičky, působí příběh tak trochu i pohádkovým dojmem. Zlo je zde spíše k smíchu a dobro má navrch. Což je samozřejmě v rámci fikce velmi hřejivé. Proč si takový příběh občas nedopřát, když ve skutečném životě to leckdy tak jednoduché opravdu není, že?