Špatné kroky vedoucí na správnou cestu: Kam nás zavedou »Dva na houpačce«?

 

 

Na začátku všeho je obyčejný telefonát, zdánlivě o prodeji lednice. Ve skutečnosti se tady ale schyluje k něčemu úplně jinému, což je záhy jasné. Jenže tohle není žádná love story z pohádky, ale vztah plný komplikací, lží, toxického chování a bolesti. 

 

V tomto směru je představení Dva na houpačce v mých očích zase taková jedna antireklama na milostné vztahy. Vlastně jsem čekala nějak dramatičtější konec, nějakou větší spoušť, ale podobně, jako byste neměli čekat lásku až za hrob, tak se nejedná ani o tragédii srovnatelnou třeba s Romeem a Julií. Spíš je to příběh, který se klidně někomu mohl stát. Občas mi některé momenty připadaly nadsazené či nelogické, ale skrývaly se tam také krystalky pravdy a toho, jak setkání dvou duší (možná v nesprávný čas) může vypadat. 

 

To je zhruba poselství, které jsem si ze hry Williama Gibsona v dramaturgii Věry Maškové a v režii Viktorie Čermákové, uváděné s překladem Jiřího Muchy, odnesla. Za nejsilnější stránku uvedení Vršovického divadla Mana považuji obsazení. Jak jsem se již zmínila v textu o představení Krakatit, spojení Ondřej Černý a Týna Průchová za mě dobře fungovalo již tam. Těšila jsem se na jejich další spolupráci a v této rovině se rozhodně nejednalo o zklamání. Rozhodně spolu mají dobrou chemii a díky tomu je celý příběh uvěřitelnější. 

 

Ondřej Černý zde předvedl hned několik poloh. Tak jak mi byla ovšem sympatická jeho figura v Krakatitu, tak se mi nyní coby Jerry Ryan trochu zprotivil. Jeho výbušnost mi připadala potenciálně dost nebezpečná a stále jsem čekala, s čím zase přijde. Také ze sebe často dělal zdánlivě chudáka, ale popravdě jsem na jeho straně moc nebyla. Daleko víc jsem si oblíbila Gitu v podání Týny Průchové, která především v první polovině působí jako hodná holka s čistým srdcem a velkou dávkou naivity. Záhy ale začíná být jasnější, že ani to není stoprocentní pravda. I ona má na svědomí nějaké to toxické jednání, dopouští se citového vydírání a především střídavě bagatelizuje a dramatizuje své zdravotní obtíže. Hodně mě však z její strany zaujala věta, že od mužů čeká jen to nejhorší, která ukazuje, že už toho má zřejmě za sebou víc, než dává na první dobrou znát.

 

Dále mohu kladně zhodnotit i scénu a kostýmy Pavlíny Chroňákové. Kostýmy jsou jednoduché a civilní, dobře dokreslují charaktery postav a jejich životní cesty v souvislosti s jejich prací a jejich sny. Zaujala mě však víc scéna, která je velmi hravá, přitom nijak přeplácaná. Rozdělená je vlastně do dvou polovin, z nichž ta (z našeho diváckého pohledu) levá je zpočátku laděná do modré a tmavé barvy, zatímco ta pravá naopak do růžové a dalších světlejších odstínů. Levá, značící byt Jerryho, je chladná, strohá, neútulná. Vpravo má naopak své sympaticky zabordelené útočiště Gita. Ke štěstí stačí postel, lampička na nočním stolku a němý sluha na oblečení, ale nejvíc mě stejně zaujaly růžové basy na colu, které se daly využít také jako místo k sezení.