Na hradech a zámcích řádilo Strašidlo cantervillské: Co od letního představení očekávat?
Střet americké nátury se skotskými pravidly, navíc se špetkou nadpřirozena? Takové je představení Strašidlo cantervillské, které každé léto putuje po řadě letních scén napříč Českou republikou.
Jedna rodina PODCAST: Vražda elekrosexem, škobrtnutí Petry i telenovela s Norikou
Jednoduché, ale účinné
Já tento titul zhlédla během jednoho srpnového víkendu v zámeckém parku v Telči. Myslím, že je to přesně typ představení pro letní scény. Je to totiž velmi nenáročná podívaná (scénář Roman Vencl, režie Jaroslav Kříž) s jednoduchou zápletkou (pro mě možná až moc jednoduchou) a s velkým prostorem pro humorné hlášky a situace. Dokonce i nějaká ta improvizace by se sem bez problému vešla.
Stejně tak kulisy (Josef Pospíchal) jsou více méně úsporné (tvořilo je především pár vymalovaných »zdí« ve stylu zámecké výzdoby) a k tomu nějaký ten stůl a pár židlí. Podobně nenáročné jsou i kostýmy (Jana Chamlarová) většiny zúčastněných, ovšem s výjimkou duchů samozřejmě. Titulní hrdina má paruku, je nalíčen a na sobě má oděv v podstatě pro ducha dost typický. Podobně »nabílo« jsou stylizovány i jeho tři kamarádky, další tři zesnulé duše.
Popravdě hovory zesnulého sira Simona Cantervilla s trojicí bílých paní, které vlastně ale strašit vůbec nemusí, mi připadaly v ději dost zbytečné. Klidně bych toto trio vyškrtla, stejně tak i jejich druhou podobu v živé sféře příběhu – trojici služebných na zámku v černobílých úborech. Nesouvisí to ani s obsazením, není to nic proti dámám, které ten večer vystupovaly, jen zkrátka jsem nepochopila, proč tam tyto postavy vůbec byly. Stejně tak mi připadala zbytečná všechna hudební čísla, přičemž v drtivé většině se jednalo o melodie všem dobře známé a v podstatě se jednalo o hity, které můžete pravidelně slýchat například na Country radiu. Jen tedy zde byly přetextovány tak, aby seděly do příběhu. I já ale musím uznat, že závěrečná alternativní verze skladby Drunken Sailor / Čert ví, kdy kotvy zvednem byla ideální na samotný závěr a děkovačku, protože text se tam opakuje natolik, že jsme si nakonec mohli zazpívat všichni společně. Cestou ze zámeckého parku pak bylo poznat, že mnohým z nám tahle melodie ještě nějakou dobu uvízla v hlavě.
Těžké úkoly i milé překvapení
Důležitým prvkem Strašidla cantervillského je obsazení, které z části sází na tváře známé z televize, což řadového diváka také potěší. Myslím, že největší trefou do černého zde byla Bára Štěpánová v roli slečny Umneyové, která je sice za každé situace k ruce, přesto si o svých pánech myslí svoje. A když její pohled panstvo nerespektuje, dokáže se ozvat a ukázat, že takhle to tedy nejde. Dobrým protivníkem ve slovných přestřelkách je jí Roman Štabrňák coby americký velvyslanec Hiram B. Otis, který se duchů zkrátka nebojí, a proto zakoupí zámek i s duchem a nastěhuje si tam celou svou rodinu.
Jeho choť Lukrecii, která migrény léčí alkoholem, ztvárnila Hanka Sršňová. Řekla bych, že měla jeden z nejtěžších úkolů – stále dokola opakovat tu samou situaci, která za mě není ani moc vtipná, přesto z toho dokázala vytěžit maximum. Myslím, že jsme si ji rázem oblíbili. Díky jejím eskapádám s parukou se pak vázal i za mě nejvtipnější moment představení – znáte to, kouzlo nechtěného. Mnoho prostoru nedostaly mladší děti v podání Kristána Tomana a Sofie Kokrment, i když měly slušně nakročeno k tomu, aby se staly pořádnými postrachy a v dospělosti se ve velkém vrhly do vymítání duchů.
Naopak důležitá byla jejich sestra Virginie, mladá umělkyně, zamilovaná do vévody Jamese (Lukáš Toman Paclt). Její představitelka Dorota Smičková pro mě byla milým překvapením, protože jsem ji dosud neznala. Působila na mě sympaticky a také její pěvecký projev byl velmi pěkný a tak nějak laskavý. Vůbec se hlavnímu hrdinovi nedivím, že po ní pokukoval. Tím se dostáváme k samotnému siru Simonovi, jehož si zahrál Martin Pošta. Přiznám se, že s touto postavou jsem měla zkrátka trochu problém, protože za mě jí scénář nedal prostor zazářit, ačkoliv se vlastně všechno dění točí kolem ní. Připadalo mi, že jediným vtipem Cantervilla je to, že má být strašidelný, ovšem nikdo se ho zas tak moc nebojí, což je mu logicky divné a vede to k tomu, že se diví a jeho zoufalství narůstá. Martin Pošta tak musel využívat hodně citoslovce a různé podivné pohyby, aby zaujal.
Každopádně abych byla fér, diváci se smáli. Publikum bylo spokojené, veselilo se celou dobu. Seděli jsme ve skutečně nádherném prostředí, k dispozici bylo i hojné občerstvení v podobě řady nápojů (alko i nealko) a také pokrmů, v nabídce byl párek v rohlíku či sladké koláčky. To vše jistě řadě lidí dokreslilo letní večer a skvěle je naladilo. Navíc Strašidlo cantervillské bývá často dlouhou dobu dopředu i vyprodané. Zkrátka jsem tentokrát jenom navštívila kus, který mi zcela nesedl. Ale nebojím se, Strašidlo si své fanoušky jistě najde jinde.
