Silný příběh, úchvatné výkony a věty jako bodnutí nožem: Jaké je představení Hana?
Hrůzy minulého století a zároveň i docela obyčejné lidské vztahy plné lásky, žárlivosti, křivd a především viny, která ne a ne polevit. To vše přináší činohra Divadla na Vinohradech s názvem Hana, která stoprocentně stojí za vidění.
„Bez filtru“ s Petrem Poláčkem: Čím vším jsem byl. O Superstar, slávě, hudbě, životě a zpěvu
Zrcadlení historie
Knižní předlohu z pera populární autorky Aleny Mornštajnové jsem předem nečetla a vlastně i do divadla jsem vyrazila jen díky pozvání od kamarádky. Představení Hana mě ale lákalo už delší dobu, především jsem chtěla v titulní roli vidět hvězdu dabingu Andreu Elsnerovou, které tato úloha vynesla užší nominaci na cenu Thálie. Po zhlédnutí jsem popravdě trochu překvapená, že ji i neproměnila, protože její výkon je skutečně úžasný a dodává celému dílu velkou sílu a emoci.
O dramatizaci románu se na Vinohradech postaral z hlediska dramaturgie Jiří Janků a režijně ji uchopil Petr Svojtka. Musím říct, že jeho představení chválím poměrně často, jeho styl mi vyhovuje a mám dojem, že opravdu ví, co dělá. Hana mě ale naprosto uchvátila. Původně jsem se trochu obávala stopáže 190 minut, ale popravdě obě poloviny ubíhaly velmi plynule a povedlo se do nich vecpat opravdu velké množství silných momentů z období hned tří dekád. Příběh mapuje dění především ve Valašském Meziříčí, a to v letech 1933 až 1963. Sledujeme v něm jednu rodinu s židovskými kořeny a v jejich osudech se nám zrcadlí i dějiny celého našeho národa a v podstatě i zbytku Evropy.
Na tuto cestu časem se ovšem nevydáváme chronologicky – nejprve začínáme dobou socialismu a poznáváme malou dívenku a později mladou slečnu Miru a zbytek její rodiny. Hloupá náhoda vyústí v tragédii a Mira zůstává v podstatě sama. Ujímá se jí její samotářská a smutná teta Hana a ani pro jednu to není jednoduchá změna. Když Mira prožívá první lásku, teprve vyjde najevo, že osudy rodiny jejího milého Gustava Horáčka jsou s tou její prazvláštně spjaty. Proč je mezi Hanou a Horáčkovými zlá krev? Kdo by měl komu co odpouštět a dojde na to vůbec? Vše se nám postupně poodhaluje očima Miry, která zde působí jako vypravěčka a tak trochu i naše průvodkyně po minulosti.
Mozaika osudů
Ještě než řeknu víc, chtěla bych podotknout, že mě toto představení naprosto emočně rozložilo a zároveň i zahřálo u srdce, což je skutečně výjimečné. Ráda bych si tento zážitek někdy zopakovala, případně možná sáhnu po knize. Už příběh sám je silný a zasazený do dob, které byly extrémně těžké, díky čemuž se vždy jasněji ukázalo, kdo má jakou povahu a kam je až ochoten zajít. Můj pozitivní dojem ještě umocnily perfektní herecké výkony všech zúčastněných. Tady nikdo nebyl slabým článkem, nikdo si nekradl příliš pozornosti pro sebe, ale společně vytvořili úžasnou mozaiku lidských osudů. Mnohokrát jsem dané herce třeba ani v roli nepoznávala. Natolik pro mě splynuli se svými figurami. První mé slzy patřily už poměrně brzy v ději Miře v podání Terezy Císařové. Její zvolání „Maminko“ v sobě mělo ohromnou bolest a zasáhlo mě to na těch nejniternějších místech. Také bych ráda ocenila, že herečka v řadě scén stojí v pozadí a pouze přihlíží, tím pádem jeviště skoro neopouští, což je podle mě též nelehký úkol.
Odkud ale začít? Lidí na jevišti se opravdu vystřídalo velké množství (herce doplnil též Mimický sbor Divadla na Vinohradech) a pravda je, že mi chvíli trvalo, než jsem se zcela zorientovala v tom, kdo je kdo. Později už mi to ale problém vůbec nedělalo. Byla pro mě čest menších rolích vidět Naďu Konvalinkovou či Jaroslava Satoranského, stejně tak mě potěšilo obsazení Radky Fidlerové, které se navíc během mnou navštívené reprízy dostalo v rámci děkovačky gratulací k 80. narozeninám. Vůbec bych nepoznala Antonii Talackovou v roli Ivany. Ač by se mohlo zdát, že je to záporná postava, já ji tak nebrala. Naopak mi jí vlastně také bylo několikrát v průběhu večera líto.
Když nepočítám esesáky a vyloženě takto negativně zabarvené postavy, lidsky mě nejvíc zklamala postava Jaroslava v podání Marka Holého. Velmi uvěřitelné ztvárnění muže, o něhož se ženy hádají, ale v ideálním světě by ho měly poslat k šípku obě, protože za to absolutně nestojí. Naštěstí tu máme i lepší mužské vzory, například jeho syna Gustava, kterého ztvárnil Erik Zabrucký. Stejně tak je správný chlap i Karel Karásek v podání Kryštofa Rímského. Opět proměna, kde mi po celou dobu vůbec nedošlo, na kterého herce se vlastně dívám. Karel potvrdil to, že hrdinou není ten, kdo nemá strach, ale naopak ten, kdo i přes strach udělá správnou věc. On je tu původně prezentován jako ňouma a trochu mamánek, ale podle mě je zkrátka jen introvert, který lásku našel až v momentě, kdy mu ji osud v podstatě naservíroval na stříbrném podnose. Pro mě je ale nejlepší mužskou figurou v této inscenaci, jelikož v sobě ukrýval něhu, slušnost, spolehlivost a především velkou oddanost.
Ovšem v případě Hany rozhodně platí, že „dámy vládnou“. Tomuto kousku skutečně dominují především ženy. Za mě je skvělé, že nejsou jedna jako druhá, ale naopak jsou barvité, každá je svá a každá má své dobré i špatné vlastnosti. Moji bezbřehou nenávist si zde vysloužila postava Idy neboli jinak velmi sympatická Sabina Rojková. Naopak Kateřina Elizabeth McIntosh, kterou diváci nekonečného Ulice zrovna nemilují, mě tu extrémně mile překvapila. Hraje zde víc postav, což mi vlastně v průběhu děje ani nedošlo. Natolik výborně figury podobného jména odlišila. Velmi silnou ženou je také Elsa, vdova, která se snaží především ochránit své dvě dcery – Hanu a Rosu. Tomu, aby ony měly normální život, by obětovala cokoliv. Nejvíc mi její představitelka Andrea Černá zlomila srdce, když dala najevo, že své dceři nic nevyčítá.
Mou osobní favoritkou se velmi záhy stala Rosa, Hanina sestra. Nejprve ji poznáme coby maminku Miry. Stačilo mi první slovo a už jsem věděla, že je na scéně Zuzana Vejvodová. Neustále mě fascinuje, jak je krásná. Její Rosa byla v podstatě esencí laskavé maminky. Jistě, zakazuje a zlobí se, když je zákaz porušen, zkrátka – vychovává. Ale o svou rodinu se stará naprosto automaticky a s velkou láskou. Vždy má navíc po ruce něco dobrého, jak pro své děti, tak i pro jejich kamarády. Posléze, když se ponoříme více do minulosti, nahlédneme i do jejího dospívání, přičemž ta proměna je absolutně uvěřitelná. Najednou Zuzana působí mladší a hloupoučce se chichotá, jako správná puberťačka každé doby. Jenže ta její doba ji donutí rychle dospět a skousnout spoustu věcí, které si už dnes neumíme ani představit. Musí se ukrývat, ale přes počáteční šok to zvládá s naprostou grácií a odvahou. Kdo by pak pro ni neztratil hlavu.
Na začátku si možná řeknete – jak je možné, že jsou sestra Hana a Rosa tak různé. Proč působí Hana o hodně starší? Myslím, že už ta její podoba vám napoví, že se jí muselo stát něco skutečně ošklivého. A pak přijde jedna z nejvíc efektních proměn na jevišti. Vracíme se v čase, Hana odkládá svetr, šátek z vlasů a v podstatě vylézá ze své truchlivé masky jako z kukly. Najednou je před námi nádherný motýl, mladá a energická dívka, kterou byste okamžitě pozvali na taneční zábavu. Najednou už je jasné, že jsou si s Rosou mnohem podobnější, než by se zdálo. Jen každá měla v životě úplně jiná trápení. Už za tuhle metamorfózu si Andrea Elsnerová zaslouží obří potlesk. Geniálně pracuje nejen s hlasem, ale i s gesty a pohybem. Z ubohé stařeny je mladá kráska, pak zase zpátky a teprve na děkovačce už se k nám vrací skutečně sama Andrea.
Boxy na lidi
Samozřejmě svou část odehrály i skvělé kostýmy (Agnieszka Pátá-Oldak). Dobře reflektovaly dobu a pomáhaly nám tak se i vyznat v tom, v kterém desetiletí se zrovna nacházíme. Zároveň byly příjemně civilní a nepůsobily nijak extrémně zastarale. Vedly mě dokonce k myšlence, že moje babička možná mohla nosit něco podobného.
Ještě o mnoho víc mě nadchla scéna (Michal Syrový), která působí jednoduše, ale obsáhne v sobě hrozně moc. Nejsou to jen kulisy bez důvodu, ale naopak dotvářejí příběh a já v nich našla i nějakou tu skrytou metaforu. Hodně toho odehrají i věci zavěšené zeshora, často třeba symboly doby – ať již socialistická hvězda s kladivem a srpem či židovská hvězda. A vlastně je trochu mrazivé, že jsou si ty znaky trochu podobné…
V zadní části jeviště mě zaujal takový otvor, kde nejprve stály postavy z minulosti, tak trochu jako přízraky či spíše výčitky, které člověka užírají. Když se přesouváme v ději do koncentračního tábora, je tam jeho brána s nápisem Arbeit macht frei. Svým způsobem se jedná o dveře »na onen svět«, i když pokaždé v úplně jiném kontextu a smyslu.
Po stranách se navíc už od začátku tyčily takové dvě falešné stěny, původně z jistého úhlu připomínající velké okno složené z menších čtvercových okenic. Pak ale postavy občas nějaké to »okénko« otevřely a buď zevnitř něco vyndaly, nebo tam naopak něco schovaly, takže bylo jasné, že se jedná o takové úschovné boxy. Šedou barevností mi trochu evokovaly i chlaďáky na pitevně (a také na Pitevně ve Studiu DVA), ovšem nejvíc mi vyrazilo dech, když se tyto stěny otočily vlastně zády k nám a představovaly lůžka v Terezíně. Ta kulisa, kam se dřív odkládaly VĚCI, nyní sloužila lidem jako místo ke spaní. Je to za mě extrémně přesné a příhodné, protože právě za druhé světové války se s lidmi začalo jednat jako s věcmi. Bohužel nejen tehdy a to riziko je tady i dnes.
Možná i to mě na Haně bavilo a zároveň mi to trhalo srdce – jak zůstává bohužel stále aktuální. Tak jako v klidu žijeme dnes své obyčejné životy a lásky, stejně tak obyčejně chtěli žít i lidé před sto lety. Války a politické režimy se však stále motaly do cesty. Spousta replik mi vlastně zněla jako takové varování, protože se jednalo o věty, které by klidně mohly s jistými úpravami zaznít i dnes. Třeba když se tam někdo podivoval: „Vždyť je dvacáté století!“ ve smyslu, že žádná zvěrstva už se přece ve světě odehrávat nemůžou. Jindy zase nad stahujícím se mračnem lidé se židovským původem mávli rukou s větou: „Tady nejsme v Německu.“ Případně se při loučení ujišťovaly: „Uvidíme se doma.“ Všechny tyto výroky působily jako bodnutí nožem, zvlášť když už člověk ví, co následovalo… A bohužel ani jednadvacáté století není prosto válek, agresí, utlačování a podobných věcí.
Samozřejmě je v pořádku, že nás nejvíc zajímá náš osobní život. Ale asi bychom se měli mít trochu na pozoru a případné nebezpečí nebagatelizovat. Historie se mívá tendenci opakovat a lidstvo se z ní stále odmítá ponaučit. Snažme se tedy alespoň o jediné: Nepleťme si žádnou skupinu obyvatelstva s věcmi či snad dokonce s odpadem, kterého je potřeba se zbavit. Vždy a za všech okolností se prosím chovejme k lidem tak, jak bychom chtěli, aby se druzí chovali k nám.
