Povídka: Ostrá
Autor: Brody Polabský
“Myslíš, že pluje až do Hamburku, vole?” Potáhl Mates znalecky z cigarety Lucky Strike a sledoval jak se po Labi šine loď naložená uhlím.
“Spíš to veze do nějaké elektrárny.” Odpověděl mu Patrik a napil se z Bohemky.
“To je asi možný.” Přebral si láhev od Páti a zbytek obrátil do svého nitra. Ne, aby hasil. Chtěl podlít svůj oheň.
Vajgla hodil do vody, ale přesně se trefil na zdechlinu ryby v příbřežním porostu.
Zamávali tomu kolosu a muž u kormidla jim zamával zpět.
Chvilku trvalo, než se loď trochu vzdálila, a voda mezitím šplouchavě cloumala mrtvým cejnem jak matka, která budí své dítko.
Zavonělo říční bahno.
“Když se jdeš učit opravovat ty zemědělské stroje, tak to už budeš příští léto pracovat, co?” zeptal se Patrika.
“Asi jo, konečně budu mít nějaký prachy, ale půlku prázdnin bych chtěl bejt tady.” Byl v tom ten slib kterým nezarmoutíš.
“To by bylo super.”
„Bez filtru“ s Maxmiliánem Kockem. S Petrem Lněničkou hráli podle reálným rekonstrukcí
“Mám nápad” Vyskočil Patrik. “ Sedneme na kola a proženem tu otrokářskou loď.
Rozzářily se jim oči.
“Jasný!“
Patrik na své hořčičné skládačce Eska přejel rezavě patinovanou lávku, ale Mates raději přenesl své modré kolo Liberta přes ten nesmyslný mostek nad slepým ramenem.
Uháněli spolu stejně jako mnohými léty předtím. Štěrk odskakoval od kol a vířící prach suché cesty ulpíval na chodidlech obou osandálovaných chlapců.
Dva chlapi na palubě sledovali tu jízdu.
Najížděli hrubě do sebe a zatáčka se jela jedině smykem..
Smáli se a nadávali si.
Vnitřní strany kotníků měli osekané od šlapek a řetězů.
Chaty vpravo podél cesty se jim jen míhaly v koutcích očí.
Loď jen působila pomalým dojmem. Na kole jí sotva stačili.
Zadýchával se, ale držel s Patrikem krok.
Vyjelo červené auto zprava, ale oba se mu těsně vyhli a nepolevili ze sebevražedného tempa. Zakličkovali doprava od Labe a doleva na cestu ke kempu, kde se poznali snad před deseti lety a trávili dětství.
Tam se vždy držely kaluže, a oni je vždy projeli.
Patrik poodjel.
“Tak dělej Mates! Vždyť nám ujede..”
“Bereme to kolem hausbótů?” Hluboce dýchal
“Jasný! Po poli bychom neměli šanci.”
Přejeli hrázku jezera, pod kterou chytávali raky do fialového kybliku, a za brankou kempu to zalomili doleva.
Vyjeli malý kopeček a byli opět z kempu a hned za jeho hranicí byly dva malinké hausboty vytažené vysoko na břeh. Někdo do nich jezdil, ale nikdy je ti kluci neviděli obývané.
Rostlo tam psí víno, které kouřili s ostatními, když dělávali ohýnky.
Závan suchých hajzlů, který byl při pohybu v porostu naprosto příznačný.
Jednou nebudou věřit, že tam podnikali svá první malá rande.
Zabrali do pedálů a nevadilo jim, že je větvičky šlehají po celém těle.
Svah k slepému rameni se Matesovi zdál prudký, ale tak prorostlý, že kdyby tam zahučel, tak by ho flóra zastavila, jak sítě na lyžařském mistráku.
Věděl, že Páťa myslí jinak.
Vyjeli z křoví na polní cestičku a nedozrálá kukuřice už bránila volnému výhledu do té polabské roviny vůkol.
Zelené vlásky naznačovaly, že už by se daly zkusit ty malé klásky.
Už byly u těch hald kamení a všeho možného stavebního odpadu, co tam někdo měl navezené.
Přijeli k Labi a prudce zabrzdili na šlapky, ale loď nebyla vidět.
Asi jsme ji nepřejeli, co? řekl Mates uhnaně a Patrik se snažil poslouchat.
“THUUUU!” Ozval se hluboký zvuk lodní sirény.
“Ještě ji stihneme!” Zavelel Patrik.
“Ty voe.”
Rozjeli se dál po proudu řeky kolem Doubka a před nimi se rýsoval starý most, který brzy padne.
Šlapali jako ještě nikdy a za mírným ohybem řeky se objevila.
Patrik uháněl a Mates už nemohl, ale stále se držel.
Když pak zastavil a on ho dojel, tak se položil do oprejskanejch chromovanejch řidítek a vyplivl v kemru snad deka nadýchaného prachu.
Sípal.
“ Zvládli jsme to.” poplácal ho Patrik mezitím, než si sundal brýle.
Složili se u vody a plánovali, že cestou zpět zkusí tu kukuřici a ukradnou pár cibulí. Udělají si oheň.
Slunce se už z posledních sil drželo nad obzorem, a jen málo chybělo, aby nespadlo do té lodě a nezapálilo její náklad. Ti dva seděli sami na rybářském plácku a v posledním víkendu velkých prázdnin cítili, že končí něco víc než jedno léto.
