Velké náhody, velké hvězdy a romantika převálcovaná humorem… Jaký je film Vánoční příběh?
Měla bych se k něčemu přiznat… Nemám ráda Lásku nebeskou. Slavný film, všichni ho milují a spojují ho s vánočními svátky, ale já tak nějak pořád neodhalila, co je na něm vlastně tak skvělého. I když základ receptu je vlastně jasný jako facka – mozaika příběhů, hodně lásky, bohaté obsazení plné hvězd, půl kila dojetí a špetka humoru. To vše zamíchat a servírovat lidem ve chvílích, kdy jsou trochu v oslabení. Všechno to na papíře zní ideálně, ale popravdě mi připadá, že je to vše spíš jen „z nouze ctnost“. Ty příběhy, které jsou zde vyprávěny pospolu, nejsou dostatečně vystavěné a propracované, a proto by samy o sobě neobstály. Propojené toho ale obsáhnou trochu víc a zasáhnou více lidí. Navíc Láska nebeská byla prvním takovým filmem, a tak se k ní již pojí leckdy i velká dávka nostalgie. Pro někoho je její sledování již neodmyslitelnou tradicí.
Silná konkurence?
Není tedy divu, že tvůrci se stále snaží Lásku nebeskou napodobovat a s pomocí podobného receptu, jen třeba něčím ozvláštněným, vytváření další a další, více i méně povedené, kopie. V české filmové tvorbě bych z poslední doby zmínila především Přání Ježíškovi a Vánoční příběh (právě o něm bude dnes řeč v první řadě). Upoutávky na oba snímky jsem poprvé viděla již na přelomu podzimu a zimy 2021, dokonce i v rychlém sledu přímo za sebou. Už tehdy jsem měla trochu problém identifikovat, kde jeden trailer končí a kde ten druhý začíná. Premisa mi připadala velmi podobná a upoutávky byly též ve shodném stylu – krátké líbivé ukázky, hlavně abychom si všimli co nejvíce známých tváří, co se do filmu podařilo nahnat.
Zatímco Přání k Ježíškovi jsem v roce 2021 stihla v kině zhlédnout hned dvakrát (a pořádně jsem si u toho poplakala), Vánoční příběh jsem stále jen vyhlížela. Až poté se ukázalo, že premiéra byla v tichosti odložena až na následující rok… Nebylo to právě kvůli silnému konkurentovi s podobnými prvky?
Každopádně, Vánoční příběh režisérky Ireny Pavláskové se své „velké kapitoly“ v podobě premiéry dočkal 21. listopadu 2022. Já jej, jak už jsem ostatně uvedla v minulém článku, měla možnost snímek zhlédnout o den později, v rámci Dámské jízdy v mladoboleslavském CineStaru. Myslím si, že právě uvolněná atmosféra celé akce také značně ovlivnila celkový zážitek z filmu. Dámy si mezi sebou povídaly a k mému uchu se tak kolikrát dostaly i jejich zajímavé komentáře či dokonce výtky. V první řadě byl ale slyšet smích, což je samozřejmě u komedie základ.
Pokud Přání Ježíškovi hrálo na city (a to tedy hrálo) a dokázalo dojmout a rozplakat i pořádného cynika, Vánoční příběh na to jde spíše z druhé strany a snaží se nám zlepšit náladu a pobavit nás. Humorem se rozhodně nešetřilo. A ano, jelikož se jedná o komedii romantickou, na nějaké to rozjímání a zamilované pohledy tam také najdeme. Není na to ale kladen přehnaný důraz. A stejně tak vlastně i na samotné vánoční svátky.
Raději bez dětí
Samozřejmě že ve filmu, kde jsou Vánoce přímo v názvu, se jim nevyhneme – ostatně celý děj se odehrává přímo na Štědrý den a vrcholí půlnoční mší. Logicky tak ještě v rámci děje sháníme nějaké poslední dárky navíc, nahlédneme ke štědrovečernímu stolu, dokonce i na nějaký ten sníh dojde. Přesto to nebyl žádný přímý vánoční útok, nevystupoval tam naštěstí žádný Santa, vánoční výzdoba nás nepraštila do očí, všichni nebyli jen šťastní a veselí, jak bychom na svátky možná chtěli být, ale vlastně nikdy nejsme.
Naopak to v tomto ohledu byli obyčejní lidé z masa a kostí, měli emoce a dávali je najevo. Dokonce občas i zanadávali či se trochu poškorpili. Dalo by se říct, že dojde hned na dvě rvačky, ale ani jedna mi nepřišla bůhvíjak násilná. Spíše je to vše zobrazeno v komediálním duchu. Jen tedy těch nadávek možná nemuselo být až tolik. Mně osobně nevadily a vlastně se i hodily, ovšem tím, že jsou tam zakomponovány, se Vánoční příběh sám trochu vyoutoval z kategorie rodinných snímků. Rodiče tento film pravděpodobně svým nejmenším ratolestím nepustí, případně jim budou možná mít co vysvětlovat. A pozor, varování: dokonce přijde řeč i na to, jestli existuje Ježíšek, nebo ne. Pokud ještě vaše děti na toto vánoční kouzlo věří, není asi Vánoční příběh pro ně vhodnou volbou.
Jinak ale věřím, že diváky si jistě najde. Ačkoliv se mi název filmu zdá možná trochu obyčejný a nemusí zaujmout „na první dobrou“, o tohle už se postarají jména jiná – například režisérky Ireny Pavláskové či mnohých hvězd v hereckém obsazení. Jistou zárukou pak může být i fakt, že za scénářem stojí kromě již zmíněné Pavláskové také Rudolf Merkner a Marek Matoušek.
Společně se jim podařilo vytvořit hned několik zajímavých vánočních příběhů, přičemž bych řekla, že žádný nebyl vyloženě špatný, nebo nedomyšlený. Přesto si myslím, že jich možná mohlo být méně, aby vše bylo přehlednější a více do detailů vykreslené. O něčem svědčí i to, že si týden po zhlédnutí snímku nejsem schopná vybavit jméno jediné postavy. Dokonce i v kině se nám trochu motaly jednotlivé vztahy mezi postavami.
Romantika z rychlíku
Asi nejslabší mi připadaly linky romantické, na které zkrátka nebylo v přehršli děje dostatek času. Neměli jsme zkrátka kdy, abychom jim začali více fandit a přát si jejich štěstí. Například postava Anny Fialové začne velmi slibně a její rozhořčení nad neochotou partnera (Václav Neužil) opustit na svátky manželku je uvěřitelné a zároveň roztomilé a vtipné. Myslím, že už z ukázek je jasné, že její láskou bude lékař v podání Vladimíra Polívky. Bohužel oba jsou tak trochu jako sloni v porcelánu a navíc jim scenáristé hodili do cesty překážku v podobě nedorozumění, pro tento žánr snímků velmi typického. Nám jako divákům je jistě jasné, že „něco“ jejich oťukávání muselo zbrzdit, aby se mohli sejít až před koncem, ale vzhledem k tomu, že podobnou zápletku už jsme viděli mockrát, šlo to udělat i trochu nápaditěji.
Velmi předvídatelný je pak i příběh točící se kolem Jany Plodkové a jejího mladšího milence v podání Jana Nedbala. Stačí, když vám napovím, že když je vyruší manžel (Hynek Čermák), vymyslí si dvojice, že Nedbal ve skutečnosti chodí s jejich chůvou (Sara Sandeva). Určitě už vás napadne, jak tohle skončí. Přičemž ale na nějaké uvěřitelné sblížení tu zkrátka nemáme čas a vše je malinko jako z rychlíku.
Romantický nádech má pak i pátrání Máši Málkové. Vystopovala svou velkou první (a možná i jedinou) lásku, co jí kdysi zlomila srdce. Kde svého osudového muže (Jaroslav Plesl) ale potká, ji pořádně vykolejí. Jejich linka je humorná a zároveň pohladí na duši.
Roden, Lábus a Kaiser táhnou
Asi nejvíc prostoru je věnováno postavě politika v podání Karla Rodena. Když se jeho rozhlasový rozhovor na Štědrý den trochu zvrtne a on svou kolegyni (Lucie Kožinová) v afektu nazve nevybíravými slovy, o zábavu je postaráno. Uškodí to jeho kariéře, nebo naopak?
O tom, že se jedná o vánoční film, svědčí i to, že je Roden na politika snad až příliš hodný a upřímný. Na takového snad opravdu v reálu narazit nelze. Tato linka mě bavila a zajímavé bylo sledovat i samotného Rodena, jehož schopnost se do rolí proměňovat, moje maminka okomentovala následovně: „Je pokaždý jinak divnej.“ Tentokrát lehce s autistickým nádechem.
O psychickém zdraví postav lze polemizovat jistě i v případě příběhu, v němž excelují Jiří Lábus a Oldřich Kaiser. Když jsem je společně viděla v traileru, měla jsem dojem, že budou představovat nějaké dávné přátele, co se rádi vzájemně škorpí. Realita je ale možná ještě o dost vtipnější – ve Vánočním příběhu by se dalo říct, že jsou spíše nepřátelé. Na začátku je náhodné setkání, které se dá popsat jako „srážka s blbcem“. Zde jsou páni naprosto geniální a vše vrcholí tím, když je osud svede dohromady podruhé. Celé kino si uvědomilo, že se brzy znovu sejdou tváří v tvář a začalo se smát ještě dřív, než k tomu vůbec došlo.
Lábus se zde představil v roli obyčejného chlapíka, který je pod pantoflem své ženy a na Štědrý den tak jde raději na chvíli do práce. U Kaisera pak stále přemítám, co byla jeho postava vůbec zač. Jeho příběh není vůbec vysvětlen, chvílemi se chová trochu jako nějaký otravný bezdomovec, ale podezřele zachovaný. Jaké má rodinné vztahy, je jen jemně naznačeno, ale pořád mě napadá spoustu otázek. A jeho chování je pak naprosto svérázné a nepředvídatelné. Někdo ho přímo v ději označí za psychopata, on sám zase tvrdí, že je psycholog. Skoro bych řekla, že pravda bude možná obojí :D. Je to všechno jen nějaká jeho hra? Baví ho lidi provokovat a sledovat jejich reakce? Každopádně ať je to jak chce, duo Lábus – Kaiser a jejich interakce patří k tomu nejlepšímu a nejvtipnějšímu, co může Vánoční příběh nabídnout. Těžko říct, na kolik si upravovali scénář a improvizovali, ale dát je po čase opět dohromady na filmovém plátně, byl zkrátka majstrštyk v každém případě. Skoro bych řekla, že bez nich by mé hodnocení bylo úplně jiné. Zkrátka to na nich stojí a padá.
Zdatně jim navíc sekunduje skvělá Jitka Sedláčková. Její přípravy na štědrovečerní večeři byste asi doma také zažít nechtěli, ale leckdo v takové postavě pozná možná buď sám sebe, nebo někoho ze svého okolí.
Zbytečné cameo
Na druhou stranu naprosto zbytná pro mě byla po stránce scénáře linka, kdy se matka Karla Rodena chystá na setkání se svou velkou láskou ze zahraničí, jenže počasí jim zřejmě moc nepřeje. Záměrně tu nejdřív neříkám obsazení – sám o sobě je pro mě tento příběh vlastně dost plytký a nezajímavý. Jenže… na tyto dvě menší role, či snad dokonce camea (což je možná šetrnější výraz než štěky), se podařilo sehnat velká herecká jména. A o to asi šlo především. Na chvíli tak ve filmu potkáváme i legendu francouzského filmu – Pierra Richarda. Popravdě mě překvapuje, že nabídku přijal. Od samého začátku mi ale připadal do děje trochu naroubovaný a obešla bych se bez něj. Jelikož ho vidíme téměř až v samém závěru, ale mluví se o něm již od začátku, několikrát nám film ukáže jeho fotografie, abychom hned pochopili, o kom je řeč. A vždy ještě následuje přiblížený záběr přímo na fotku, respektive fotomontáž, na níž je retro fotka Pierra Richarda přidána k černobílému snímku z archivu Jiřiny Bohdalové. Samotná montáž působí chladně a neupřímně a stejně tak jsem vnímala i tuto dvojici. Když dáte dohromady dvě legendy, nemusí nutně vzniknout uvěřitelný pár… Chemie? Veškerá žádná.
Ovšem Jiřina Bohdalová byla podle mě správnou volbou. Když už měla v příběhu nějaká taková postava být, jsem ráda, že ji hrála právě ona. Nemáme problém jí uvěřit, že je to taková paní generálka, která má svou pravdu a nenechá se zviklat. Zvládne hravě vyřešit problém své mladé sousedky a neváhá poradit synovi i řidiči taxíku (Pavel Kříž). A právě společné scény Kříže a Bohdalové z auta patří také mezi ty povedenější. Takový malý herecký koncert. Přesto nám v kině už připadalo trochu podezřelé, jak daleko vlastně paní Bohdalová tím taxíkem jede… Stihli toho dost probrat a mezitím se v příbězích jiných postav odehrála spousta dalších drobností.
Z hereckého obsazení bych pak ráda ještě vypíchla skvělou Lucii Kožinovou, která je v naprosto miniaturní roli nepřehlédnutelná a dokáže pobavit dokonce i jediným výrazem tváře.
A jak je u snímků tohoto typu běžné, všechny příběhy se v podstatě uzavřou ve stejnou chvíli a navíc na stejném místě. Všechny postavy se najednou sejdou a nás čeká už jen velké finále. Zde to ale vyplynulo poměrně přirozeně a nepůsobilo to na mě tak neuvěřitelným dojmem, jako například závěr filmu Bábovky. Zatímco tam jsem si už trochu klepala na čelo, v případě Vánočního příběhu si člověk zkrátka jen řekne, že „svět je malý a o náhody tu není nouze“.
