Podepište smlouvu s ďáblem: Muzikál Doktor Faust v sobě nese silné poselství
Co si počít, když si jednoho dne uvědomíte, že jste promarnili mládí, máte ještě spoustu přání, ale bohužel už nemáte šanci vrátit čas a vše napravit? Pak už zbývá jediné – upsat duši ďáblovi. Právě ta začíná příběh titulní postavy z muzikálu Doktor Faust.
Magie nejen čísla 2
Ten jsem nedávno navštívila v Divadle Na Maninách. Bylo by ale zbytečné se vám snažit namluvit, že jsem na něm byla poprvé. Pravda je taková, že už jsem ho stihla zhlédnout třikrát.
To zní sice magicky, ale pravda je, že v tomto muzikálu figuruje spíše číslo 2. Jen si to vezměte, třeba postava ďábla Mefistofela je rozdělena mezi dva herce – muže a ženu. Také Faust je vlastně „dvakrát“, jelikož se rozhodne, že by chtěl mladé tělo. Ze starce je tedy následně jinoch, kterého pohání Síla mládí. Konflikt dvou sil představuje i dilema víra versus věda či poznání. A rámcem toho všeho je samozřejmě souboj Boha s ďáblem. O jednu lidskou duši. Bůh je zde znázorněn rovněž velmi zajímavým způsobem, a to pomocí hudby. Vždy, když v ději máme slyšet Boží slovo, k našim uším doléhá hra na housle. Myslím, že se jedná o krásnou symboliku a magický dojem podtrhuje i samotná melodie, která skutečně působí, jako by k nám přicházela z jiného světa.
Radim Madeja jako koktavý panovník: Králova řeč započne již v pátek
Ale nemusíte se bát, že by snad muzikál byl plný symboliky a vy jste se v něm ztratili. Naopak, příběh je velmi jasný a vyprávěný hladce a plynule. Dokonce můžu říct, že zatímco dříve mi připadalo, že některé písně jsou v představení možná trochu zbytečné a děj je tím zbytečně zdržován a natahován, tak při třetí návštěvě už jsem ten pocit neměla. Užívala jsem si vše od začátku až do konce, vychutnávala každou píseň skladatele Vojty Adamčíka a skvělé texty Jana Batysty, které už začínám přece jen malinko umět nazpaměť. Když už mluvím o tom, že znám některé pasáže nazpaměť, platí to především o poslední scéně první poloviny představení. Tam totiž zazní Sabat, což je píseň, která se velmi záhy zařadila mezi mé oblíbené songy. Dokonce ji někdy mívám i jako budík. Začíná totiž velmi pomalu, trochu mysticky, ale pak přijde pořádná rocková nálož. Věřím tomu, že právě tato skladba by se zaručeně líbila i všem milovníkům rozjetých rockových koncertů, co na muzikály koukají trochu shora.
Drobná »mrzení«
Každopádně, právě ve scéně se Sabatem, jsem si při své poslední návštěvě všimla drobné změny v mluvené pasáži. Byla to vlastně jen drobnost, které si asi běžný divák ani nevšimne, ale zmíním to už jen proto, že bych byla ráda, aby to byla vlastně jen nějaká popletená replika, nikoliv trvalá změna textu. To by mě totiž mrzelo. Jak si můžeme poslechnout i na CD, které k muzikálu vyšlo, čarodějnice Iklil Fausta instruuje takto: „Tady stůj, nemluv a hlavně…nezpívej!“ To je prostě skvělá hláška, kterou byste v muzikálu nečekali. Jenže při poslední repríze jsem vyslechla: „Tady stůj, nehýbej se a nemluv.“ Samozřejmě že v rámci příběhu to též funguje, ale za mě je to prostě méně vtipné.
Když už jsem u věcí, které mě mrzí, tak musím přiznat i to, že Zbyněk Fric coby Faust měl v jeden moment problém s portem. Problémy se zvukem, to je něco, co se bohužel na divadle stává, i když v ideálním světě by se to dít nemělo. Líbilo se mi ale, jakým způsobem se s tím v Divadle Na Maninách tentokrát vypořádali. Jeden z tanečníků podal Faustovi nonšalantně klasický mikrofon a zpívalo se dál, jako by se nic nedělo. Někdo by možná namítal, že k historickým kostýmům se moderní mikrofon úplně nehodí, ale já myslím, že Mefisto byl natolik schopný ďábel, že klidně mohl mít přístup i k vymoženostem naší doby. 🙂
Teď už se od „hnidopišského“ okénka mohu posunout dál. Kromě Sabatu patří k mým hudebním favoritům z Fausta také píseň Čas už nevrátím. Za mě je to ultimátní muzikálová pecka, navíc v sobě nese krásné poselství. Každý z nás má jistě chvílemi pocit, že nežije tak, jak by měl. Je potřeba s tím bojovat, něco udělat a změnit, zkrátka neodkládat život na druhou kolej, třeba kvůli práci. Abyste si pak také na stará kolena neuvědomili, že jste si vlastně nic neužili.
Navštivte Hotel Žižkov… Mozaika příběhů a prvorepublikový zločin
Scéna, kostýmy a hlavně živá hudba
Ve Faustovi podle mě ale nenarazíte na špatnou písničku, celkově se mi hudebně moc líbí a připadá mi, že je jako celek kompaktní, zároveň ale velmi barevný. Navíc je úžasné, že se podařilo v prostorách Divadla Na Maninách zařídit živou kapelu. Jiné, ba i větší pražské scény, se tím pyšnit leckdy nemohou. Navíc na repríze v neděli 15. října komorní orchestr coby dirigent vedl sám pan skladatel Vojtěch Adamčík.
Když jsme probrali hudební složku, můžeme se na moment zastavit i u vizuálních vjemů. Scéna i kostýmy Patrika Holíka jsou podle mě vytvořené stylem „méně je někdy více“. Nečekejte žádné načančané róby, zde nám postačí prosté oděvy chudých lidí. Vše naprosto v souladu s historickou dobou, kterou v příběhu sledujeme. Vyčnívá snad jen Mefisto v černé kůži a v nádherných červených pláštích s kápěmi. Působí magicky, zvláštně a můžu vám zaručit, že z něj nespustíte oči. Ale nejen kvůli kostýmu :).
Stejně tak nepotřebujeme spoustu kulis, různá prostředí nám vykouzlí jakési rekvizity připomínající kameny. Do Faustovy pracovny nahlížíme díky stěně, která je zdánlivě obyčejná, ale když se podíváte blíž, poznáte, že je celá popsaná různými vzorečky a vědeckými poznatky. Pozadí scény vévodí kamenný oblouk, který slouží v podstatě jako brána do jiných světů. V úvodní pasáži zde stojí houslista, později skrz tento oblouk sledujeme některé již zemřelé postavy a v samém závěru jím kdosi prochází, což symbolizuje jeho cestu na onen svět.
Výsledný efekt pak dotváří i jakési kovové brány či mříže po stranách sálu. Využité jsou především v momentech, kdy herce jejich choreografie dovedou až k nám, divákům. Dodává to představení dynamický náboj. Navíc to působí i docela tajemně, když kolem vás projde Mefisto, případně kolem vás prosviští roj přízraků. U nich se jedná v podstatě o taneční role, ovšem zde musím pochválit, že nepůsobí „jen“ jako nutné zlo, není to jen zbytečná company, abychom měli pocit, že je na jevišti plno lidí. Naopak jejich přítomnost je vždy opodstatněná a vlastně pomáhá dotvořit i samotný děj. Ať už tedy jde o těla, která má Mefisto ve své sbírce, nebo o prostý lid či družinu čarodějnice Iklil. Právě její líčení je docela výzva pro maskérnu. Stejně tak podoba samotného Fausta.
(Nejen) taneční role
Taneční choreografie, které jsem už nakousla, vytvořila Petra Procházka Parvoničová. Já osobně taneční čísla moc ráda nemívám, ale v tomto případě velmi oceňuji, jak jsou veškeré taneční prvky zapojeny do příběhu a v dokonalé symbióze s hudbou tak vytváří neotřelý zážitek. Vypíchnout můžu například Mefistovy tanečky s Faustem, kdy to vypadá, jako by byl ubohý lékař jen loutkou v rukou ďáblových. Ale také scénu, kdy dav odsuzuje Markétku za její hřích.
Zde mám tak ideální příležitost vyzdvihnout právě tanečníky – naposledy se na jevišti vyřádili Viktorie Tandlerová, Nikola Blažejová, Dagmar Hladíková, Jana Štěpánková, Vojtěch Placek, Adam Škandrea a Jiří Šup. Speciální potlesk pro ně!
A nyní se přesunu k větším rolím. Rovnou ale říkám, že u některých z nich už jsem viděla většinu alternací, a tak můžu potvrdit, že tady je úplně zbytečné si dopředu zjišťovat, kdo bude hrát. Všichni jsou skvělí a parádně se hodí do svých úloh.
V neděli 15. října hrála Čarodějnici Iklil Kateřina Michejdová. Viděla jsem ji už podruhé a musím říct, že tentokrát to bylo ještě lepší. Začátek Sabatu byl neuvěřitelně energický. Jejími alternacemi jsou Monika Sommerová, v současnosti v očekávání miminka, a pak také Kateřina Herčíková. Tu bych si popravdě ještě moc přála vidět a slyšet naživo, protože zatím jsem na ni neměla štěstí, ovšem z CD muzikálu vím, že je naprosto výborná.
Kde se v létě natáčela Zlatá labuť? Tento zámek přeje lásce už po staletí
Ďábelsky skvělé obsazení
Menší prostor má v představení postava matky, ovšem přesto je důležitá. Vždy jsem zatím viděla Ditu Hořínkovou (alternací je Marie Šlehoferová) a musím říct, že právě ona je srdcem příběhu a vždycky mě malinko dojme její společný duet s dcerou Markétkou. Tuto krásnou, mladou dívenku, jejíž víra v Boha je neochvějná i tváří v tvář tragédiím a smrti, hrají Natálie Grossová, Marianna Polyáková a Lenka Stejskalová. V tomto případě se mi přání splnilo a viděla jsem všechny tři. Jsou báječné, hlasově mi asi k roli nejvíc sedí první dvě jmenované. Marianna si mě navíc získala nevinností v první polovině příběhu. Opravdu na mě působila jako sluníčko, co Faustovi rozzářilo život už samo o sobě. Možná kdyby trávil víc času s ní, nemusel by už složitě hledat štěstí. Lenka Stejskalová mě zase okouzlila perfektním hereckým výkonem v druhé polovině představení. Podařilo se jí skvěle naznačit, kolik utrpení za sebou v těch chvílích Markétka má.
Kdo pak za její trápení asi mohl? Byl to snad Mefistofeles, kterého zde ztvárňuje vždy dvojice ve složení muž a žena? Zde se mi rovněž poštěstilo zhlédnout výkony všech alternací – Ladislav Korbel i Viktor Aaron jsou oba naprosto skvělí pěvecky i herecky. S takovými ďábly by šla leckterá dáma do pekla dobrovolně. Ladislav má v sobě přirozený šarm a z Viktora jsem posledně nemohla spustit oči. Vypadal jako ten typ záporáka, který vás hned zaujme a vy se přistihnete, že mu snad i fandíte. Stejně parádní jsou i „čertice“ Markéta Pešková, Nikola Ciprová a Elis Ochmanová. Zde zkrátka nemůžete šlápnout vedle, všechny si vás omotají kolem prstu a navíc jim to v černých parukách a kostýmech s výrazným dekoltem pekelně sluší.
Jak nám ale odhaluje píseň Faustova volba (mimochodem taky skvělá), pravý viník celé situace kolem Markétky je samozřejmě sám doktor Jindřich Faust – což je úloha rozdělená také mezi dva herce. Mladší verzi, Jindřicha, ztvárňují Lukáš Randák, Jakub Mauer a Filip Antonio, přičemž posledního jmenovaného jsem zatím neměla možnost vidět. Lukáš Randák je zkušený muzikálovec a myslím, že tato role je pro něj vyloženě jako dělaná. Jakub Mauer je naopak hodně mladý a Faust je pro něj asi doposud největší příležitostí. Hned mě ale zaujal a především mě nadchl v čísle Síla mládí. Tou vyloženě oplývá a jeho elán byl pomalu až nakažlivý.
Na závěr si nechávám samotného doktora Fausta. Jeho starší obdobu ztvárňují muzikáloví matadoři Tomáš Trapl a Zbyněk Fric. Každý svého Fausta uchopil trochu jinak, a tak, pokud jste do divadla zapálení alespoň z části, abyste se přišli podívat na oba dva. Stojí to za to. Tomáš vás dostane do kolen nejvyššími tóny, co podá jako naprostý profesionál (jakým ostatně je). Zbyněk, kterého ostatně možná v masce a kostýmu ani nepoznáte, dal zase podle mého názoru do Fausta celé své srdce. Nemůžu pochopit, že za tuto roli nedostal žádnou cenu. Pro mě je to jednoznačně jeho životní role.
Autogramiáda jako bonus
Zda jsem vás trochu navnadila a nalákala, určitě neváhejte a zajděte se na Doktora Fausta podívat.
Možnost máte již tento víkend, kdy se hraje v sobotu i v neděli od 14 hodin a dokonce budete mít možnost herce z muzikálu potkat na autogramiádě.
Pokud už máte na víkend jiné plány, mrkněte tedy na webu Divadla Na Maninách na další termíny v listopadu a v prosinci. Případně je tam už nástřel i na příští rok.
