Mikulášská aneb pokračování Kosy v mlze
Sny někdy prostě nejde proměnit v realitu. Je poledne. Sedím ve svém houpacím křesle a dívám se z okna. Rek mi věrně leží u nohou. Už je poměrně zima a já sním o tom, že zase někdy budu schopná normálně fungovat. Od oné podzimní příhody s čarodějnicí, skoky v čase a těmi chvílemi, kdy jsme od smrti byli jenom krůček, jsem doslova paralyzovaná. Každý by určitě předpokládal, že budu raději celé dny trčet v práci, než abych byla doma, že se budu snažit každou vteřinu trávit někde jinde.
Já jsem ale, paradoxně, pořád doma. V práci mi vyšli vstříc a dali mi home office. Funguju sice jenom na půl plynu, ale práce je splněná, není důvod, proč bych nemohla být doma. Ale teď už hodinu čumím z okna a přemýšlím jen nad tím, jak chci, aby věci byly jako dřív, a jak si přeju zase znovu normálně, tak obyčejně žít a plnit si svoje sny. Jenomže to nejde.
Ta paralýza je strašná. Můj terapeut neví, co se se mnou děje, moc nepomáhá. Martin už od té naší eskapády pořád říká, že se přestěhujeme, ale to taky nechci. Tak strašně si přeju, aby se to celé nikdy nestalo, aby ty hrůzné výjevy zmizely z mojí hlavy. Sedím a čumím.
Ani jsem si nevšimla, že je 5. prosince. Dneska chodí Mikuláš. Tenhle den jsem jako malá milovala a i jako dávno dospělá jsem ráda chodila venku a potkávala Mikuláše s jejich družinou. Taky jsem v tento den ráda pekla postavičky Mikuláše, čerta a anděla z kynutého těsta. Ale teď nic, prostě útlum, vůbec jsem si neuvědomovala, co je za den.
Pořád čumím z okna. Je mi zima, ale nemůžu vstát a jít zatopit, jsem totálně paralyzovaná a utápím se někde vzadu ve svojí hlavě. Jsem jenom malinké smítko ve vodním víru. Točím se a točím a čekám, kdy odteču někam do kanalizace a kanalizací do čističky a budu očištěná a třeba znovu svobodná. Ale nic se neděje, pořád jsem hluboko v sobě a utápím se v tom, jak je mi hrozně, jak jsem hrozná, jak je ke mně život nespravedlivý, a já se v té nespravedlnosti topím, ztrácím a paralyzuje mě.
Teď si vůbec neuvědomuju jeden fakt. Ty halloweenské hrůzy byly sice obří šok, ale vyplavily spoustu někde vzadu zasunutých bolístek, které teď úřadují až v hloubi mojí duše. Ze všech koutů křičí… „Seš neschopná“, „co si myslíš, že dokážeš?“, „ty seš hubená, jo?“, „už vím, jak ti budeme říkat, já miluju ovar a ty vypadáš jako prasečí hlava, budeme ti říkat ovar…!“, „navrch huj, uvnitř fuj“, „co jsi na gymplu a máš kamarády, seš jiná“, „neodpovídáš našim představám“, „tak jsi jejich, nebo naše?“, „no naše asi moc nejsi“, „musíš se sebou něco dělat, vždyť se ti kluci budou smát, viděla jsi to dneska, jak se šklebili ti tři, co jsme je potkali venku.“
Jak říkám, s hrůzami toho večera se otevřela Pandořina skříňka, do níž jsem zavřela všechny nespravedlnosti světa, všechno, co mě kdy mrzelo a proč jsem byla smutná. Všechno se to od Halloweenu vracelo a já si úpěnlivě zoufala. A pořád jsem byla tam vzadu v hlavě. Už jsem ani Martinovi nevařila. Vždycky přišel domů, ukrojil si kus chleba, namazal ho máslem a pak na mě zoufale zíral. Dokonce kromě toho stěhování začal mluvit taky o pobytu na psychiatrii. Myslel to dobře a já jsem ve výjimečné chvíli prozření věděla, že by mi to pomohlo. Ale psychiatrie pro mě stále byla nepřekročitelná hranice.
Tak zoufale jako dneska mi za celou dobu ještě nebylo. Najednou cítím, jak mi po tvářích stékají teplé slzy. Pořád koukám z okna a slza slzu stíhá. O pár vteřin později se slzami už zalykám. Rek si stoupne na všechny čtyři, skočí mi do klína a začne mi slzy olizovat. Normálně bych se smála, ale dneska ne, čím víc mi jezdí svým velkým jazykem po obličeji, tím víc brečím. Jsem už úplně hysterická.
Prááááááááááááááááááááááááááááááásk.
Přímo před mýma očima se ohromně zajiskří a ozve se obří rána. Rek sebou trhnul a byl ta tam, jeho vystrašené oči svítily zpod konferenčního stolku, já jen sedím a tupě zírám směrem k oknu, kde najednou stojí Eliot. Metrový mužíček zvláštní rasy, je to Driml. Stojí tam a propichuje mě očima. Ruce má v bok, kroutí hlavou.
„Ty vole,“ vykřikne bez pozdravu. „Já se na tebe už nemůžu koukat. Chápeš, že se ti vůbec nic neděje? Celý život sis chtěla dobrodružství, tak jsi ho zažila. Proč se teď hroutíš, ty náno blbá?! Promiň, to jsem přehnal, co? Já to tak nemyslel, ale už mě prostě sereš. Jedna čarodějnice přeci nemůže za to, že jsi měla těžkej život. Vzpamatuj se, přijdou další věci, možná horší, zamotanější. Co budeš dělat?“
Koukám na něj a mlčím.
„Safra, ty se mnou nemluvíš? Já to s tou nánou tak nemyslel. Podívej, nejsem tu jenom kvůli tvým pěkným očím. Ale dneska je zajímavej den. Halloween, to máš jenom takovou předzvěst, ale dneska se otevírají brány mezi světy. Víš co, na Halloween, nebo já nevím, jak ty tomu svátku říkáš, můžou přijít příšery, ale to je takový jednorázový. Teď je to mnohem horší. Můžou vylézt potvory, který tu zůstanou minimálně do Vánoc.“
Nechce se vám číst? Poslechněte si to
Jeho slova ke mně doléhají s velkou razancí. Jako kdybych se najednou probudila z letargie. Jako kdyby ta paralýza odešla „lusk“ – lusknutím prstů.
Koukám na něj s otevřenou pusou. Eliot už skončil svůj monolog, ale já pořád sedím a koukám na něj. Eliot má stále ruce vražené v bok a valí na mě ty svoje velké oči. To mlčení trvá dlouho, vteřiny se táhnou jako roky. Napětí by se dalo krájet, když tu ho přeruší Rek, který vyběhne zpoza stolu a už je u Eliota a strká do něho čumákem, až spadne, a Rek Eliotovi olíže celý jeho pomačkaný obličej. Eliot se směje a já se najednou taky směju, nadšený Rek pořád doráží na Eliota, který ho hladí, a šup, Rek odskočí a vrátí se s balonkem v mordě a pořád doráží na Eliota, až ho musím okřiknout.
„Dost!“
Eliot se pomalu vysouká zpátky na nohy, oklepe se…
„Děkuju,“ vypraví ze sebe.
„To spíš já děkuju,“ odpovím. „Nebýt tebe, asi bych tu takhle seděla už napořád.“
Chvíli si koukáme do očí a přesně víme, jak tenhle moment byl důležitý.
„Kde máš Martina?“
„Je na dva dny pryč, vrátí se zítra večer.“
„To je blbý, já tu nejsem jen kvůli tomu, abych ti vynadal. Dneska je Mikuláš a čarodějnice se může vrátit, protože se otevírá brána mezi světy. Celkově teď bude těžký období.“
Dívám se na Eliota vystrašeně.
„Radši nic neříkej, jestli potřebuješ fakt dobrou terapii, postarám se o ni sám. Nemůžeš jít s traumatem z mystickýho stvoření k terapeutovi ve vašem světě. To ti nedošlo? Když nemůžeš mluvit o tom, co se ti vlastně stalo, tak přeci nemůžeš vyřešit ten problém. Chápeš? Nějaký bolístky z dětství a puberty si strč do prdele, ty už jsi přeci zpracovala, jen to teď vyplavalo. Chápeš?“
„No, když to takhle říkáš, tak asi jo.“
„Nemůžeš žít jenom ve svý hlavě a bát se vyjít z baráku. I když možná děláš dobře, pro čarodějnici seš dosažitelná spíš venku než tady. Sem má vstup zakázaný a je tu spousta ochranných kouzel, ale víš jak to je, jeden nikdy neví.“
„Chápu, co tím chceš říct.“
„No hurá.“
V tu chvíli Eliot stál u mě, jako kdyby se teleportoval. Nejdřív u okna, pak najednou u mě a teď už má svoji ruku na mém čele.
„Trochu to zabrní,“ říká a druhou ruku mi pokládá na rameno.
Dívám se na něj trochu zmateně, trochu vyjeveně. Panenky z jeho očí jsou najednou pryč. Protočil je v sloup a cosi začal mumlat.
„Avarum ustralum anyxum, břink.“
Jen to dořekl, tak ve svém těle cítím znovu sílu. V srdci jako by se mi rozhořel plamen a ten se teď šíří celým tělem, do každé buňky, všude. Najednou se prostě cítím zase dobře.
„Zázrak, Eliote, to je zázrak!“ křičím na něj, přičemž má stále ruku na mém čele i na rameni.
„Bezva, tak vstávej, máme před sebou plno práce. A potřebujeme taky Martina.“
„Ale on se vrací prostě až zítra.“
„Musíme s tím něco udělat. Kde je?“
„Je ve Zlíně a bude tam do zítřka,“ opakuju, ale Eliot jako kdyby mě vůbec neposlouchal.
„Zlín, to není žádná překážka,“ odpovídá Eliot a najednou mě drží za ruku. „Teď zavři oči a pevně mě drž za ruku. Ale pevně a nesmíš se ničeho bát, jinak bys na druhé straně mohla mít jinak poskládaný tělo a to nechceš. Prostě mi věř, měj zavřený oči a pevně se drž.“
PUF
Rek, který stál u křesla s balonkem v mordě, balonek upustil, kňuknul a nevěřícně koukal na křesílko.
PUF
Jsme zpátky doma i s Martinem. Rek pořád udiveně zírá a lehá si na břicho. Ručička na hodinách se od příchodu Eliota nepohnula ani o vteřinu.
Foto: AI