Emilie Kalová: Moment, který mne dojal a potvrdil smysl naší práce.
Emilie Kalová: Moment, který mne dojal a potvrdil smysl naší práce.
Vyzpovídali jsme Emilii Kalovou, ředitelku neziskové organizace Můžeme pomoci – J.F. 2020, která pomáhá lidem v nouzi. Jejich činnost je neuvěřitelná. Kromě podpory rodin a jednotlivců se jim povedlo přispět také například k velké opravě varhan benáteckého kostela. Akce, které pořádají mají navíc komunitní přesah. Můžeme pomoci J.F. 2020 aktuálně slaví 6. výročí svého vzniku.
Když se ohlédnete zpět na těch šest let organizace Můžeme pomoci, na co jste nejvíce hrdá?
Hrdost cítím kdykoli si vybavím konkrétního člověka, kterému jsme účinně pomohli. S organizací jsem od jejího začátku. Ať již to byly programy na podporu samoživitelů, nebo třeba nákup dřeva na zimu, či materiálně/finanční pomoc rodinám, do jejichž života vstoupila válka. Svou cenu samozřejmě mají i akce na obnovu kulturních památek, například série akcí „Běh pro varhany“, kdy se i za pomoci našeho přispění povedlo úspěšně opravit varhany ve farním kostele sv. Máří Magdalény. Ale největší smysl vidím právě v účinné pomoci konkrétnímu člověku, i když je to často pomoc skrytá a nemedializovaná, o to větší má pro mě hodnotu.
Jak funguje vaše organizace – kolik vás je a komu pomáháte?
Jsme čtyři, ale máme hodně dobrovolníků. Pomáháme nejen v Benátkách, ale i v okolí – třeba v dětském domově v Krnsku. Spolupracujeme i s dalšími odborníky.
Kdo se na vás může obrátit?
Jednoduše – lidé v nouzi. Pomáháme s propojením na zdroje, poskytujeme sociální poradenství a reagujeme na aktuální situace – například během covidu nebo války na Ukrajině.
Jaké byly největší výzvy, kterým vaše organizace během těchto šesti let čelila?
Těch bylo hodně! Pandemie Covidu, válka na Ukrajině… Ale i samotné hledání místa naší organizace v komunitě, ve městě, změny v týmu… Všechny výzvy se nám zatím podařilo překonat a jak to tak v životě bývá, právě překonání těch nejtěžších výzev mělo pozitivní vliv na zakořenění a stabilitu organizace i postupného tříbení jejího poslání.
Co byl moment, kdy jste si řekl/a, že práce organizace má opravdu smysl?
Takových okamžiků bylo určitě víc. Vybavuji si jeden moment, který mě neskutečně dojal a vnímala jsem intenzivně hluboký smysl v tom, co děláme. Chystali jsme tenkrát na naší louce u lesa a u řeky celodenní program pro děti z dětského domova. Brzy ráno před akcí se u maringotky sešel organizační tým – bylo to celkem 11 lidí, osm z nich náctiletých do věku 20 let, pro ty mám obzvláštní slabost. 😊 Rozdali jsme si jmenovky, které jsme si nalepili na oblečení, aby děti věděly, jak nás mají oslovovat a pak jsme si rozdali úkoly – co kdo obstará. Mladí se po dvojicích rozběhli do lesa připravovat soutěžní stanoviště, my starší jsme chystali zázemí kolem maringotky. Bylo krásné květnové ráno, příroda kolem byla doslova malebná, magická. Pak se v zatáčce objevily tři dodávky a dorazily děti z dětského domova – to bylo vítání a objímání a těšení na krásný den v přírodě se spoustou zábavy pozornosti! Takové chvíle člověka doslova nabíjejí…
Jak se organizace od svého založení proměnila nebo vyvinula?
Měníme se, tak říkajíc, za pochodu. Obměnil se tým – někteří z těch, kteří s námi v začátcích spolupracovali, se již věnují něčemu jinému, jiní naopak přibyli. Také jsme měli od města pronajatou klubovnu, ale dostali jsme výpověď, protože prostory nyní slouží tenisovému klubu, to byla změna, se kterou jsme se museli vyrovnat, ale zvládli jsme i to. Významným mezníkem bylo pořízení louky u lesa a řeky a její osazení obytnou maringotkou, kam nyní směřujeme spousty aktivit a maringotku dáváme k dispozici potřebným.
Jaký projekt nebo aktivita měla podle vás největší dopad na komunitu?
Myslím, že již zmiňovaná série benefičních akcí „Běh pro varhany“. Varhany se povedlo opravit a běhu se rok od roku zúčastňovalo více a více lidí, na posledním ročníku před finální fází opravy varhan bylo přes 150 účastníků. Bylo to fajn, je na co vzpomínat a třeba se do něčeho podobného v budoucnu zase pustíme, i když v současné době to v plánu nemáme.
Kdo nebo co vám během těch šesti let nejvíce pomohlo překonat těžká období?
Když budu mluvit sama za sebe, tak určitě zejména mé celoživotní vnitřní naladění – nikdy nic za žádných okolností nevzdat. Dost mi pomáhá i běh, je to můj největší koníček, parádně si při něm vyčistím hlavu a dobře se po něm spí. Obrovskou oporou, inspirací a zdrojem síly je mi má rodina, jsou skvělí. V neposlední řadě je to odkaz našeho pana zakladatele Jiřího Freislebena – chtěl, abychom pomáhali a byli co k čemu. A o to se snažíme.
Co vás osobně motivuje pokračovat v této práci i po šesti letech?
Jednoznačně radost, kterou se nám díky realizaci našich projektů daří rozdávat. Pokud se to bude dařit i nadále, motivace určitě bude.
Jakou roli hrají dobrovolníci, partneři nebo podporovatelé ve fungování organizace?
Obrovskou! Máme síť dobrovolníků a podporovatelů, bez nichž by naše činnost vůbec nebyla možná. Za každou akcí je spousta práce, která nemusí být na první pohled vidět. Všichni si zaslouží poděkování a respekt, ať již jde o babičky z Benátek, které neváhají něco dobrého upéct (nejen) na akce s dětmi z dětského domova, nebo o mladá děvčata, která jsou vždy připravena vymyslet zajímavý program a vytvořit pozvánku na naše akce, nebo třeba o chlapskou ruku, která je též na každé akci potřeba.
Jaké máte plány a vize pro další roky fungování organizace?
Určitě bychom rádi dovybavili naše zázemí na louce u lesa, tak aby mohlo sloužit ještě lépe všem potřebným i komunitě. Prioritou zůstává pomoc jednotlivcům a rodinám v těžké životní situaci. Již třetí rok spolupracujeme s kvalifikovaným psychologem, a i nadále vnímáme jeho místo v našem týmu jako nezastupitelné. A chceme být otevřeni aktuálním výzvám, které čas přinese.
Co byste vzkázala lidem, kteří organizaci chtějí podpořit nebo jsou potřební a teprve uvažují o tom Vás oslovit?
Ať neváhají a ozvou se! 😊 Věřím, že platforma, kterou se nám během těch šesti let povedlo vybudovat, má velký potenciál i do budoucna. Nebráníme se ani rozšíření naší činnosti, pokud v tom uvidíme smysl a budeme mít kapacitu a sílu.
Děkuji ze srdce všem stávajícím podporovatelům, dobrovolníkům a spolupracovníkům.
Emilie Kalová, ředitelka
Rozhovor s podpořenou maminkou dvou dětí Svitlanou Havrylets
Jak se jmenujete, odkud jste a jak jste se dostala k neziskové organizaci Můžeme pomoci – J. K. 2020?
Jmenuji se Svitlana Havrylets a jsem z Ukrajiny. V Česku, v Benátkách nad Jizerou, bydlím už čtyři roky. S organizací „Můžeme pomoci“ jsme od začátku. Jsem moc ráda, protože když jsme sem přijeli, vůbec jsme nikoho neznali – ani jazyk jsme neuměli. Jsem ráda, že jsme organizaci potkali, protože nám pomohla cítit se lépe.
Díky organizaci jsem měla pocit, že nejsem sama. Že je tu někdo, kdo nám pomůže a něco vysvětlí, protože jsme potřebovali začít nový život. Zvali nás na různé akce. Ze začátku jsme se jich moc účastnit nechtěli, protože nám bylo smutno, ale nakonec jsme s dcerami šly a byly jsme šťastné.
Bylo to takové rozveselení…
Spíš bylo skvělé, že s vámi někdo chtěl mluvit a poznat vás. Ale bylo to i rozveselení.
ULICE PODCAST: Hruškovi v bytě Marečkových, Žofka a trauma po plese i hanbaté fotky
Jaké akce jste zažili?
Byl Běh pro Ukrajinu u kostela v Benátkách, kde později probíhaly i další akce. V létě jsme byli s dětmi na raftingu na Jizeře. Dále jsme se podívali do hor k Mumlavským vodopádům, pak do jeskyní a na hrad Valečov. Tady je krásná příroda a hory jsou blízko, což na Ukrajině nebylo.
Pak to byly další výlety do lesa, různé akce u maringotky v přírodě. Za ty čtyři roky jsme si zvykli a těšíme se na každou akci. Děti tam mají program a člověk si odpočine.
A především se cítíte jako doma mezi lidmi.
Vznikla i nějaká přátelství?
Určitě ano. Komunikujeme spolu často. Když poznáte dobré a otevřené lidi, chcete s nimi být.
Líbí se mi tu. Je tu klid. Na Ukrajině jsem bydlela v podobném městě u Kyjeva, takže je mi to blízké.
Máte děti? Jak se jim tu daří?
Ano, mám dvě děti. Chodí do školy. Mladší nejdřív chodila do školky, teď už je ve škole.
V Benátkách je hodně sportovního vyžití. Mladší dcera chodí na rychlobruslení, starší byla na tancích a teď jezdíme na tanečky do Dolního Slivna.
Jak to bylo s prací? Našla jste ji snadno?
Na začátku jsem šla do práce brzy – už v květnu po příjezdu. Dělala jsem práci mimo svůj obor. Na Ukrajině jsem logopedka.
Později jsem však začala studovat IT, abych mohla pracovat online. IT studuji i nadále v Praze na škole 42 Prague a pracuji v IT – dělám webové stránky a podobně.
