Fraser, Japonsko i silné téma: Film Rodina k pronájmu je náplast na duši

 

Brendan Fraser, kterého si jistě pamatujete především jako fešného mladíka z filmu Mumie, před nějakou dobou úplně zmizel z veřejného života. Na plátna se před třemi lety vrátil v naprosto jiné podobě, a to ve snímku Velryba, kde nezapomenutelným způsobem ztvárnil morbidně obézního muže Charlieho, jenž prožíval život hodně samotářsky.

 

A s tímto tématem pracuje Fraser i ve své nové roli ve snímku režisérky Hikari (je i autorkou scénáře) Rodina k pronájmu. Po Velrybě už shodil přebytečná kila a je zpátky v té nejlepší formě, a to nemyslím ani tak tu fyzickou, ale spíše hereckou. Představuje zde totiž Philipa, herce o dost horšího, než je on sám. A s podstatě větší smůlou. Navíc žijícího v Japonsku. Tam ho zavála lukrativní herecká nabídka, jenže na prvotní úspěch už se mu pak nikdy nepodařilo navázat. Jeho štěstí se ovšem v průběhu snímku obrátí, i když úplně jinak, než by si Philip představoval. Dostane šanci pracovat v agentuře, která poskytuje poměrně netradiční služby – můžete si je najmout, aby vám hráli rodinné příslušníky nebo jiné důležité lidi vašeho života. Lesbická nevěsta si tak může objednat ženicha, aby měla na svatbě koho představit rodině, která by její odlišnost nepřijala. Matka samoživitelka zajistí pro dceru falešného otce, aby ji snáze přijala výběrová škola. A někdo, kdo zkrátka nikoho nemá, si třeba může vyzkoušet, jaké je to mít rodinu, kterou nikdy nezaložil. 

 

V rámci originálního námětu se nám kromě hlavní linky, točící se kolem Philipa, rozehrávají i různé další mikropříběhy, ať už týkající se osudů zákazníků agentury, nebo i jejích zaměstnanců. Řada z nich je zajímavých, v podstatě až dojemných. Během sledování vás tak může dokonce napadnout otázka – Jsou víc osamocení ti, kdo tyto služby využívají, nebo ti, kdo je poskytují?

Film Rodina k pronájmu je tak jedinečnou mozaikou lidských osudů, která skvěle funguje. Žádný dílek tu není navíc. Snímek dobře pracuje s kulturními rozdíly Japonska a západního světa, reprezentovaného především Amerikou a Kanadou, ale výsledek nepůsobí jako srovnání nebo prezentace toho či onoho. Naopak ukazuje, jak vše může fungovat v symbióze, pokud se lidé naučí vzájemně své odlišnosti respektovat. Naprosto přirozeně také z děje vyplývá to, že důležitější než ony rozdíly jsou stejně věci, které nás všechny spojují. Bez ohledu na to, odkud pocházíme, naše motivace jsou shodné – chceme být šťastní, úspěšní a zároveň obklopeni láskou. A je jedno, jakého druhu ta láska je, zkrátka potřebujeme mít v životě někoho, kdo nás v těžké chvíli podrží. S kým můžeme sdílet to dobré i to špatné. Pokud nikoho takového nemáme, naše duše trpí. Vystačí si pak i s málem a touží vlastně po jediném – aby vám někdo ještě pohlédl do očí a dokázal vám, že ještě vůbec existujete. 

 

Jak už jsem zmiňovala, všechny díly do skládačky zde zapadají, a to se týká i hereckých výkonů. Fraser je naprosto uvěřitelný a přirozený, stejně tak i další herci, například Mari Jamamoto a malá a velmi talentovaná Shannon Mahina Gorman. V případě postavy , kterou představoval Takehiro Hira, budete mít možná jisté pochybnosti, ale i on nám posléze odkryje své karty. Skvěle s emocemi pracuje i Akira Emoto v roli starého herce, který svádí zápas s vlastní pamětí. 

 

Film stojí za vidění také s ohledem na nádhernou vizuální stránku díky kameře (Takuró Išizaka). Ačkoliv mě Japonsko nikdy nelákalo, v kině jsem se v podstatě kochala. Jako opakující se motiv jsou zde použity vlaky, což k Japonsku podle všeho také do jisté míry patří. Kamera též dokázala zachytit krásu v úplně obyčejných věcech, takže kromě nádherně rozkvetlých stromů mě fascinovaly i záběry, kde Philip sleduje ze svého bytu protější dům a své sousedy. Vidíme opravdu jen minimum z jejich osudů, ale i to je velmi výmluvné. 

 

To, jakým směrem se děj Rodiny k pronájmu ubíhá, je vzhledem k podstatě zápletky vlastně velmi předvídatelné, ale i tak si myslím, že snímek dokáže překvapit. Navíc nabízí velmi emotivní zážitek. Já osobně jsem si trochu poplakala, ale zároveň jsem si po zhlédnutí nepřipadala vůbec na dně a zničeně, jak tomu někdy bývá. Naopak mi příběh vlil do žil dávku nové naděje. Trochu jako kdyby někdo vzal roztomilou malou náplast a přelepil mi s ní pomyslnou ranku na duši. A to je velmi důležité, takže bych to rozhodně přála i vám :).