Něha i krutá síla v jednom: Posun přenesl O myších a lidech na jeviště
Krutá síla i něha v jednom balíku slámy. Takto jednoduše by se dalo shrnout celé představení O myších a lidech z repertoáru Divadelního spolku Posun. Co říct víc?
Červená nit
O myších a lidech je novela z pera Johna Steinbecka, která se v roce 1992 dočkala i filmového zpracování s Gary Sinisem a Johnem Malkovichem. Pro prkna, co znamenají svět, příběh vhodně upravila a také zrežírovala Adéla Víchová. Jelikož předloha není nijak dlouhá,také samotné představení uběhne jako nic a hraje se tedy bez přestávky. Díky tomu nebudete v klidu a rozhodně ve vás zanechá hluboké stopy. ‚Méně je někdy více‘ ještě nikdy tak neplatilo, jako právě v případě O myších a lidech.
Divadelní spolek Posun hraje sice na více scénách, ale konkrétně toto dílo jsem v květnu zhlédla v nuselském Divadle Bez Hranic, které působí velmi komorním a zároveň příjemným a klidným dojmem. K tomuto představení se prostředí skvěle hodilo a měli jsme pocit, že herci jsou nám v podstatě na dosah ruky. Scéna byla velmi jednoduchá, stačilo pár lavic a trochu poházené slámy. Všimla jsem si také jablek, která ale sloužila čistě jako doplnění vizuálního dojmu, nebyla v ději nijak využita. Atmosféru dokresloval též zvukový efekt – jakési kapání vody. Zkrátka jsme se rázem ocitli na americkém statku, kde se vždycky práce pro dva chlapy najde. Ještě, než se nám otevřou brány příběhu, dočkáme se krátké hudební vložky – o hudbu se postaral Dominik Roneš, autorem textu písně je pak Martin Bára. Postupně se nám ale na jevišti ukazují herci, takže není čas příliš rozjímat.
Záhy se seznámíme s hlavní dvojicí – George (Ondřej Vaněk) a Lennie (Dominik Roneš) jsou dlouholetí kamarádi, co spolu vyrostli, tedy v podstatě něco jako bratři. Hledají společně práci a doufají, že si brzy budou moci našetřit dost peněz, aby si mohli koupit malou farmu. Zatím se jim spíš smůla lepila na paty, i když možná to nebyla ani tak smůla jako taková, spíše nešťastný osud. Lennie má totiž sice sílu jako býk, ale bohužel rozumu moc nepobral. S jeho mentálním postižením se snadno dostává do problémů, ale George se mu za každých okolností snaží pomoct. Jejich vztah je červená nit, která prostupuje celým představením, a hlavně se postupně a nenápadně pevně omotává kolem našich srdcí, aby v příhodnou chvíli zatáhla a škubla.
Příběh Pobertů, vtip, romantika i silné emoce: Magické představení Divadelního spolku Posun
Nekonečná samota
Oba pánové své úlohy vystihli naprosto skvěle, Ondřej Vaněk působí na první pohled jako drsňák, kterého nic nerozhodí, ale je nám jasné, že má dobré srdce. O talentu Dominika Roneše jsem už dávno věděla (Matka či Spolu a daleko II: Generace hada a lva), ovšem pořád ho mám zafixovaného především jako velkého fešáka a šarméra. Zde předvedl téměř protipól k jeho obvykle sebevědomým a fešným úlohám. Moc se mi líbilo, jak se na jevišti proměnil k nepoznání a jak pracoval s rukama. Nervozita mohlo být Lennieho druhé jméno, člověk by mu dal i korunu. Bylo mi ho nesmírně líto. Přála bych mu hezčí osud, bohužel mi ale bylo zároveň jasné, že to není možné. Obávám se také, že i v reálném životě bychom takové osudy našly a možná že tihle skuteční »Lenniové« často ani nemají svého »Georgieho«, ale bývají sami.
Motiv nekonečné samoty nám v příběhu rozvíjí také postava jménem Crooks v podání Karla Venhody. Opět skvělý a přesvědčivý výkon, realisticky zobrazené fyzické postižení, bez toho, aby z toho byla přehnaná karikatura. Také této figury mi bylo do jisté míry líto, i když jsem z ní cítila i něco temného. Nemůžu si pomoct, ale vybavil se mi i muzikál Devět křížů, kde je postava Kudly rovněž podobně komplikovaná.
Ale vlastně i zbylé osoby z O myších a lidech působí do jisté míry opuštěně či osaměle. Nevedou takový život, jaký by si možná přáli. Ultimátní sympaťák byl Candy v podání Martina Báry. Nejenže mu scénář předepsal velmi emotivní scénu se psem (toho si zahrál pejsek Hádes, kterého si celý sál okamžitě zamiloval), ale také má jakousi zdravotní indispozici, kvůli níž nemá moc vyhlídky na lepší práci. Neřekla bych, že mu to ostatní v ději dávají nějak »sežrat«, ten blok je z velké části v jeho hlavě, protože za méněcenného se bere hlavně on sám. Ovšem je pravda, že »silní chlapáci«, kteří mají při manuální práci navrch, ho asi mají za slabocha. Pro ně jsou jeho city překážkou, pro nás jsou důvodem k tomu, abychom ho měli rádi. Zajímalo by mě, jak dopadl poté, co se příběh uzavřel. Rovněž jemu jsem totiž hodně fandila, podobně jako hlavní dvojici.
HIMYM PODCAST: Epizoda psaná v kocovině, třpytka Barney a paní Honorace
Parta hic z Myší
V pomyslném středu zůstávají dva muži – Jack (Matěj Sadílek) a Slim v podání Martina Brouma. První z nich je na můj vkus moc macho, vzhledem k tomu, jak se chová ke Candymu a jeho psovi, to u mě má slušně rozlité, takže radši pojďme dál :). Martinovi to pak v kovbojském stylu neuvěřitelně sluší, takže bychom mu asi odpustili leccos. Také se navenek tváří drsně a přezíravě, ale poměrně záhy je jasné, že je to sympatický a spravedlivý chlapík. Na závěr nám pak dá nahlédnout i do své duše a také on přispěje k našim uslzeným obličejům a zlomeným srdcím.
Říkám si, že kdyby práci na farmě vedl on, sledovali bychom naprosto jiný děj a pánové by se mohli klidně chlubit nějakým titulem za skvělý pracovní tým. Možná i nějakou tu pětiletku by splnili. Bohužel ale titulem šéfa se ohání zlý a zakomplexovaný ubožák hledající konflikty na každém rohu – Curley, kterého ztvárnil Jan Tetour. Nemůžu ho teď vystát, tím pádem to byl geniální a naprosto přesvědčivý herecký výkon.
»Partu hic« z O myších a lidech doplňuje ještě jedna dáma – Lucyl v podání Anety Růžičkové. Bohužel Curleyho manželka. Bohužel pro něj, bohužel pro ni a vlastně i pro všechny okolo. Anetě Růžičkové to též velmi slušelo, ale její postava mi, přiznám se, k srdci příliš nepřirostla. Trochu jí vyčítám koketnost a naivitu (hraničící s pošetilou lehkomyslností, na kterou nedoplácí jenom ona sama), i když chápu, že to byla zkrátka také jedna osamělá duše, která se provdala jen proto, aby mohla odejít z domova. Malinko doufám, že v dnešním světě by se jí snad dařilo o něco líp. I když si tím popravdě nejsem tak jistá.
Každopádně tentokrát byli skutečně skvělí všichni, bez výjimek, tím pádem patří chvála nejen jim, ale také již zmíněné režisérce Adéle Víchové, která je dokázala dobře vést. Mimochodem na této repríze byla také osobně přítomná a ochotně všem divákům po skončení představení odpovídala na jejich otázky.
Nebezpečně aktuální Čapkovo téma a moderní blouznění v horečce: Jaký je Krakatit v Maně?
Aniž bych vám chtěla odhalit, jak O myších a lidech z repertoáru Divadelního spolku Posun dopadne, radím vám dobře, mějte připravené kapesníčky. Dámy ať se klidně rovnou vykašlou na make-up, jinak hrozí, že se v divadle promění v pandu :). Konec je skutečně silný, zdánlivě jako bychom se v něm vraceli na samý začátek, kruh se uzavírá. To, co doteď ubíhalo jako splašený kůň, najednou zpomalí. Ty poslední vteřiny jsou zdánlivě nekonečné, i když víme, co musí přijít. Čekáme, pak je tma a konec. A ticho. A my bychom měli zatleskat. Já se přiznám, že mi to nejdřív vůbec nešlo. Potřebovala bych, aby tak půl minutky ještě zůstalo zhasnuto, já bych si tam tak tiše seděla a hořce plakala. Ovšem tady ta berlička nám dopřána nebyla, nastal naopak čas se vrátit do reality a čelit skutečnému světu prostřednictvím děkovačky, doprovázené známou písní Take Me Home, Country Roads. Tak to už jsem samozřejmě tleskala, ale možná to bylo málo, a proto přikládám tento článek, také takový můj soukromý potlesk celému souboru. Právě kvůli tomuhle miluji divadlo – když se mi dokáže zdánlivě obyčejný příběh dostat až pod kůži. Děkuji za to! 🙂
