Julinčino kosmické dobrodružství (pohádka pro děti) – I.

Pan prezident má problém

   „To je nadělení, to je nadělení,“ lamentoval pan prezident v pracovně. „Co jen budeme dělat?“ přemýšlel dále a chodil po koberci do kolečka, až v něm vyšlapal cestičku. „Cukr nám došel a nemůžeme vyrábět sladkosti, co budou děti dělat, když nebudou mít ani obyčejná lízátka?“ bědoval dál pan prezident. Po další chvilce bezradného přecházení a hořekování zaslechl klepání na velké dveře své pracovny. „Kdo, co. Aha, vstupte!“ zavelel pan prezident vytržený z přemýšlení.
   Do místnosti vstoupil asistent pana prezidenta, který se nestačil divit. „Pane prezidente, posaďte se, nebo nám vychodíte díru až do nižšího patra,“ pronesl s úsměvem. „Slyšel jsem vaše naříkání a myslím, že znám možné řešení.“
Pan prezident se trochu uklidnil a posadil se ke svému pracovnímu stolu.
   „Vzpomínáte si, jak jsme před pár měsíci obdrželi volání z vesmíru?“ pokračoval pan asistent. „Ihned jsme začali budovat vesmírné plavidlo, bohužel pouze pro jednoho astronauta.“
   „To je tak malé?“ ptal se pan prezident.
   „Není,“ odvětil pan asistent, „ale má omezenou zásobu vzduchu. Na lodi je i zahrada s malými stromky co vzduch vyrábí, ale na tak dlouhou cestu to bude stačit jen a pouze pro jednoho. Nicméně astronaut bude mít k dispozici robota, který mu bude dělat společnost, a v počítači umělou inteligenci, která bude plně ovládat celou loď. Takže astronaut bude vlastně jen pasažér,“ vysvětlil.
   „Mohli bychom vyslat směrem k signálu někoho, kdo požádá o pomoc a získá cukr,“ dokončil.
   „To je skvělý nápad!“ zaradoval se pan prezident. „No jo, ale koho tam pošleme?“
   „No,“ usmál se pan asistent, „možná i na tuto otázku bych měl řešení.“

Julinka chce letět

   „Mamí, přihlásíš mě takýý?“ prosila malá Julinka maminku a dělala na ní kukadla. „Já bych chtěla pomoct všem dětem na světě a objevovat vesmír!“ žadonila Julinka dále.
   „Ale to bys byla dlouho pryč, Julinko, to by se nám s tatínkem moc stýskalo a může to být strašidelné,“ zhrozila se maminka.
   „Vždyť už jste velcí, to chvilku vydržíte a já bych viděla věci, co ještě nikdo neviděl,“ vysvětlovala Julinka. „Vždyť už je mi osm let,“ ukazovala na prstech. „A pan prezident říkal, že žádné nebezpečí nehrozí.“
   Maminka se zamyslela a pak řekla: „Probereme to večer s tatínkem, až přijde z práce, a pak uvidíme.“
   Večer maminka s tatínkem dlouho přemýšleli a vypili přitom spoustu čaje. Ráno již byli rozhodnutí – přihlásí Julinku do konkurzu na astronauta.

Související obrázky: