Radši mi nic nedávejte, všechno ztratím… Jak mě chtěl opustit můj vlastní mobil?
Opět mám pro vás menší nahlédnutí do života plného trapných chvilek a drobné smůly, smíchané ještě s velkou nešikovností. Tentokrát opustíme různé úrazy a řekneme si upřímně, že bych měla dostat Oscara především za ztrácení věcí. Někdy se sice ještě daný předmět ke mně vrátí, nebo ho najdu jenom někde zahrabaný, když už většinou vůbec netuším o jeho existenci, ale jindy to zkrátka vypadá, že co moje ruce „schvátí“, to už nenavrátí. A ne proto, že bych to snad ukradla, ale prostě to samo vysublimuje. Už v dětství se tradovalo, že můj pokojíček má podobné vlastnosti jako slavný Bermudský trojúhelník. Co tam odložíte, už nikdy nespatříte. Jestli po mně na světě něco zůstane, budou to ztracené gumičky (a možná ještě liché ponožky). Určitě jsem jich za život vlastnila už tisíce, ale když zrovna nutně jednu potřebuju, nikde ji zaboha nemůžu najít. Ani náušnicím se u mě asi moc nelíbí, uskakují z mých uší, padají, kde se jim zalíbí a leckdy (když jsou úplně malilinkaté), tak ani nedají o svém pádu vědět žádným zvukem, takže si toho nevšimnu. Mám tak hodně lichých osamělých náušnic, co doma v šuplíčku pláčou, že je nikdo nenosí. I když co já vím, třeba jsou líné a naopak jim to tak vyhovuje – kdo ví, jestli se schválně takhle v páru nedomluvily na rozchodu, aby je nikdo neotravoval a nenosil. Každopádně já zatím stále marně čekám, až nastoupí móda nošení každé náušnice jiné. Pak teprve přijde jejich chvíle! U ponožek už to funguje, tak třeba se časem vážně dočkám.
Klíče, mobil, peněženka…
Samostatnou kapitolou jsou pak zásadní věci jako peněženka, mobil a klíče. A poslední dobou se k této svaté trojici přidala i bezdrátová sluchátka… Věřím, že v tomhle ohledu nejsem sama, tyto předměty mají podle mě nějakou speciální schopnost se v tašce, batohu či kabelce různě posouvat a klouzat pryč od našich rukou. Možná z čiré zlomyslnosti. Kdybych tak hledala, řekněme třeba telefon, jistě by nebyl problém narazit přitom i na zvonivé klíče. Ale nedejbože, abych v noci stála s plnýma rukama před domovními dveřmi, protože v takovém případě se klíče zkrátka rozhodnou hrát si s vámi na schovávanou a neukázat se, dokud nějakými věcmi holt vztekle nepraštíte o zem a nevyhodíte i veškerý obsah kabelky. Pak se na vás usmějí a tváří se, jako by tam přece ležely celou dobu.
Peněženka má zase tendenci přede mnou utíkat ve chvíli, kdy chci platit. Když tedy v supermarketech stojím frontu, obvykle ji lovím už dopředu, abych nezdržovala proces. Už se přece jenom trochu znám. No, ale mobil taky dokáže být škodolibý a minule mě ošklivě vypekl právě v obchodě.
Ten den jsem měla v práci odpolední službu, která končí ve 22:30. Pracovala jsem naštěstí z domova, ale pak jsem se přece jen musela vydat ven, protože mi došly zásoby a měla jsem hlad a chutě. Nasadila jsem tedy sluchátka do uší, pustila si nějaký podcast, abych měla rychlejší krok a nemusela moc přemýšlet, a šup do krámu. A jelikož naše Billa (bez níž bych se asi už neobešla :D), zavírá ve 23 hodin, nechtěla jsem jim tam dlouho zaclánět.
V ajfru jsem do batůžku naházela nákup, zaplatila, rozloučila se a už už jsem se chystala vyjít ven, když podcast ve sluchátkách utichl. A já zjistila, že absolutně netuším, kde mám telefon. Prožila jsem menší paranoidní chvilku, kdy jsem se bála, že jsem si ho třeba omylem odložila do nákupního košíku, který už jsem opustila. Běžela jsem se tam ještě podívat, ale nic. Nikoho moje tragédie nezajímala a já jsem na chvíli sama sebe přesvědčila, že jsem ten mobil opravdu asi někam nešťastně odložila a zapomněla ho tam, přičemž si toho jistě všiml ten pán, co stál v řadě u kasy za mnou. V hlavě jsem ho již obvinila z krádeže, a když jsem procházela kolem ochranky obchodu, probodávala jsem ho pohledem, jako by to byla jeho vina. Ale zároveň jsem mu nic neřekla, protože jsem věděla, že to byla hlavně moje blbost. Trochu schlíple jsem došla na nejbližší autobusovou zastávku a celou dobu jsem se modlila, abych mobil měla jen někde zahrabaný v batohu, ostatně jako už tolikrát. A byl tam! Ale opravdu až na dně, zasypaný drobnostmi z nákupu. Každopádně mi ze srdce spadl obrovský šutr. Byla jsem ráda, že jsem jenom zmatkář a že jsem mobil neztratila doopravdy.
Zapomenutý telefon… poprvé
Ale zažila jsem s tím stejným telefonkem i další „hrůzy“, a tak ho začínám podezírat, že mi to také dělá schválně a chce si místo mě najít nějakou jinou paničku, která bude používat jen jednu aplikaci, kterou pak zavře, a nebude najednou poslouchat hudbu, hledat jízdní řády a trasy na mapách a fotit něco zajímavého po cestě, tak jako já.
Takže co se vlastně stalo? Už minule jsem přiznala, že v době covidu a hlavně mých drobných zranění, jsem si hodně zvykla jezdit moderními obdobami „taxíku“. Nejprve vyhrával Uber, pak jsem na něj jednou v bouřce čekala tak dlouho, až jsem změnila koně a začala používat Bolt. Často s ním jezdím stejnou trasu – z mého bytu k rodičům či naopak od našich domů. „Kupuji“ si tím většinou trochu času a zároveň možnost nepotkávat cizí lidi, nemuset s nikým mluvit (většinou), zkrátka nic neřešit a vypnout. Ale ten čas je pro mě velmi silný argument – autem totiž tahle konkrétní cesta zabere nanejvýš deset minut, zatímco hromadnou dopravou se kodrcám zhruba hodinku, někdy jen půl, záleží na konkrétních spojích.
Jednou jsem Boltem zase jela k rodičům, protože byl víkend a měli jsme naplánovaný nějaký společný program, já vstala pozdě a nestíhala jsem. Tady nutno říct, že mám z většiny případů velké štěstí na skvělé řidiče a rozhodně si na ně nemůžu stěžovat – už ale nevím, zda by to samé mohli říct oni o mně. Třeba zrovna tenhle pán na mě asi bude vzpomínat jako na pako :D.
Jízda samotná proběhla naprosto v pořádku, jenže když jsem přišla k rodičům, zjistila jsem OPĚT :D, že nemám telefon. Začala jsem se zase modlit, aby byl jen někde zaštrachaný, ale když jsem asi pětkrát prohrabala kabelku, bylo potřeba si přiznat pravdu – nemám ho. Kdybych bývala přijela nějakým jiným způsobem, tak by existovala možnost, že jsem mobil nechala doma. Jenže já si s ním přece objednala toho Bolta a dobře jsem si pamatovala, že v autě jsem ho ještě měla. Bylo tak celkem jasné, kde telefonek skončil. V tom autě… Ačkoliv jsem si ho do tašky dávala, zřejmě jsem ho tam nezašťouchla pořádně a při nějaké té větší zatáčce asi vyklouzl na sedadlo a já si toho nevšimla.
Hamletovská otázka
No, jo, jenže co teď? Záhy jsem objevila největší problém této aplikace – jak se sakra spojit s řidičem Boltu, když nemáte svůj mobil? 😀 Taková hamletovská otázka 21. století…
Půjčila jsem si mobil od mamky a zkoušela jsem volat na svoje číslo. Zvonilo to, ale nikdo nebral. Nainstalovala jsem tedy mamce do mobilu také aplikaci Boltu a snažila se v ní připojit na svůj účet, jenže to dost dobře nešlo. Asi dvacetkrát jsem rozklikla všechny možnosti a zběsile hledala nějaké telefonní číslo, kam by mohl člověk v tísni zavolat a říct jim své trápení, svůj problém, aby se vše rychle vyřešilo. Nic. Nikde žádné číslo. Tak jsem se u mamky přihlásila ještě na mail a zoufale jsem projížděla email, jestli tam někde nebude kontakt na řidiče. Leda prd. Sice jsem viděla, který řidič mě vezl, ale to bylo tak všechno.
Nakonec jsem tedy musela poraženecky napsat svůj problém na jakousi místní Podporu a čekat… a čekat :D. Ale nakonec mi tam kontakt na řidiče dali, když jsem jim poslala co nejvíce informací o své jízdě. Volala jsem mu a vysvětlila mu, v čem je háček. Jelikož nebyl Čech, měla jsem trochu pochybnosti, zda se pochopíme, ale podařilo se. Ale aby to nebylo zas tak jednoduché, pan řidič už asi zrovna neměl službu. Řekl mi, že teď není u auta, ale že se tam zajde podívat a dá mi vědět, jestli telefon našel. Pořád tak existovaly dvě varianty – buď tam chudák mobil skutečně leží, nebo ho taky mohl sebrat někdo, kdo jel Boltem po mně. Umíte si asi představit, že jsem byla celou dobu jako na trní. Každá minuta byla jako hodina.
Pak přišel telefonát s tou nejlepší zprávou na světě – mobil zůstal na sedačce, pan řidič ho našel a dokonce byl ochotný mi ho k rodičům přivézt. Jen jsem se v tom euforickém stavu zapomněla zeptat na poměrně zásadní věc – odkud pán jede a jak dlouho mu to tedy může zabrat. Už jsem stejně potřebovala pokračovat v krasojízdě, protože jsem večer ještě měla sraz s kamarádkou. Takže jsem holt stepovala před barákem, než se objevil můj princ na bílém koni, respektive šofér-cizinec v tmavé škodovce. Předal mi můj drahý telefónek a dokonce nechtěl ani peníze za tuhle, pro něj zbytečnou a pro mě životně důležitou, cestu po Praze. Skuteční gentlemani ještě nevymřeli, výborná zpráva, že?
Nápravná opatření
Pro mě a mou hlavu děravou určitě. Div jsem tu „černou krabičku našeho života“, jak nás naučil říkat nový film Známí Neznámí, nezulíbala. Odteď si samozřejmě v každém taxíku už dávám setsakramentský pozor. Už si připadám v těch chvílích jako naprogramovaná – nastoupit do auta, pozdravit a předstírat, že jsem naprosto normální člověk, mezitím se ale pekelně soustředit, kam ten telefon dávám. Když do batohu, tak za ním zatáhnu zip, jako by na tom závisel můj život. A když do kabelky, rvu ho až na dno, pak kabelku nastavuju tak, aby se nemohla nijak přetočit, nejlíp, když jí ještě pro jistotu přidržuju. Asi vypadám hodně paranoidně, ale zatím si nikdo nestěžoval :D. V cíli cesty se vždy dívám na sedačku, jestli tam po sobě nenechávám žádný suvenýr. A jako zlatý hřeb – dávám si pozor na ruce při zabouchnutí dveří. Kdo to mohl tušit, že je jízda taxíkem tak náročná? Ale víte co? Hlavně že nemusím řídit, to by bylo mnohem horší. A možná se k tomu taky v rámci svého vyprávění ještě dostanu.
P.S. Ten mobil jsem ZASE ztratila… o měsíc a půl později. Ale vlastně jsem v tom byla docela nevinně. Hajzlík sám vyskočil a schovával se! Ale o tom zase příště.
