Přání k narozeninám: Křtiny aneb problém filmových dvojek (nebo trojek?)

 

Nejprve bych chtěla říct, že můj zážitek z kina byl vyloženě pozitivní. Docela jsem se zasmála, měla jsem příjemný pocit i z konce. Moje kamarádka, která mě doprovázela, dokonce už Křtiny jednou viděla a nevadilo jí si zážitek zopakovat. Další dvě divačky, co seděly opodál, se také bavily podobně. Ovšem našli se i tací, co to nevydrželi a ještě před půlkou radši sál opustili a už se do něj nevrátili.  A když jsem začala o filmu posléze přemýšlet a zvažovat, co sem napíšu, došlo mi, že vlastně jen máloco z něj hodnotím čistě pozitivně. Takže se trochu obávám, že to dnes vyzní možná až zbytečně negativně, ale nějaké mušky jsem přece jen objevila.

 

První problém začíná už v propagaci filmu, k němuž scénář napsali Marta Ferencová a Adam Dvořák. V každé reklamě v kině se nejprve dozvíme, že již vznikly dva filmy s podobným názvem i tvůrčím týmem – Přání Ježíškovi a Přání k narozeninám. Křtiny jsou nám tedy představeny v podstatě jako již třetí díl populární trilogie. Volné trilogie. Extrémně volné, když vezmeme v potaz, že Přání Ježíškovi vyprávělo příběh úplně jiných postav. Pár herců si pak zahrálo i v „pokračování“, to už ovšem úplně jiné role. Tím pádem, udělejme si v tom pořádek – Přání Ježíškovi je zkrátka jeden film, absolutně nesouvisející. Pouze Přání k narozeninám a Křtiny na sebe vzájemně navazují a věnují se stejné početné rodině.

 

Pořád jsem nemohla přijít na to, proč produkce takto k propagaci přistoupila, jenže po zhlédnutí je mi to vlastně jasné. Zatímco „první dva díly“ byly samostatné filmy, které se dokázaly samy prosadit, diváka si najít a udržet, zkrátka zaujmout bez větších berliček, jen pomocí nostalgie, Vánoc a romantiky (Přání Ježíškovi) či humoru (Přání k narozeninám), Křtiny by samy o sobě stát nedokázaly. Podlomily by se jim totiž jejich vratké nožičky. Scénář se extrémně opírá o předešlý snímek Přání k narozeninám, znovu nám již nevysvětluje vztahy mezi postavami, a když už ano, tak jen tak z rychlíku, mezi řečí a někdy dokonce jen ve vtipu. Například když se Karel (Matěj Hádek) chystá pomoct se stěhováním Davidovi (David Švehlík), vysvětluje někomu náhodnému jejich vzájemné propojení tak zmateně, že jsem se v tom ztratila i já, ačkoliv znám první díl docela dobře.

 

 

Naše zorientování v ději a postavách ostatně komplikuje i takový nešvar, který se na Křtinách trochu podepsal, a to je přeobsazení. Někteří herci z prvního dílu se pravděpodobně nemohli natáčení zúčastnit, ať už kvůli jiným pracovním povinnostem, případně z osobních důvodů. A kdo ví, jestli se vůbec zúčastnit chtěli. Z obsazení nám vypadla Veronika Khek Kubařová, která si aktuálně užívá především roli maminky. Nahradila ji tak Táňa Pauhofová, která v roli Veroniky působí trochu naivněji, ale jinak s ní v zásadě problém nemám. Daleko hůř se mi zvykalo na Tomáše Měcháčka, který nahradil Igora Orozoviče. Trochu mi připadalo, že ani moc neví, co vlastně v tomhle filmu dělá. Partnerskou dvojici zde tvoří s Tomášem Klusem, ale působí spíše jako dva kamarádi, případně prostě dva chlapi, co stojí vedle sebe. Jasně, byl to v podstatě záskok, ovšem tady zřejmě něco chybělo. Například ve filmu Známí neznámí nahradil Měcháček zraněného Vojtu Kotka a jeho výkon byl skvělý a do snímku se hodil. Tam zřejmě zafungovala líp režisérka a možná pomohl i scénář, který byl zkrátka na úplně jiné úrovni než v případě Křtin. 

 

Nutno ale také říct, že obě přeobsazené role jsou trochu upozaděné, takže nemají tolik prostoru, aby to byl problém, kvůli němuž film nezhlédnete celý. Pokud ale dobře znáte první díl, přece jen vám to trochu naruší iluzi. Kdo tu má prostoru vůbec nejvíc, je zvláštní dvojka – Karel (Matěj Hádek) a Richard Kvíčala (šuby duby Kvííííčala… Jaroslav Plesl). V Narozeninách oba přinášeli řadu komických situací, ovšem každý zvlášť. »Dvojka« je svedla dohromady a vytvořila z nich takové duo, které by mohlo mít v podstatě i vlastní sitcom. Jejich setkání v rámci děje působí dost podivně, šíleně a neuvěřitelně, ale pánové to brzy doženou vypointovanými dialogy a jakousi kamarádskou chemií, která mezi nimi panuje. 

 

Aniž bych chtěla vše prozrazovat do detailů, řekněme, že základní zápletka Křtin točící se právě kolem dvojice Karel a Kvíčala je zkrátka extrémně přitažená za vlasy. V případě Narozenin možná trochu nadneseně působily dvě ztracené děti a jejich putování po naší vlasti, ovšem tam to bylo ještě v mezi únosnosti, protože něco takového by se možná i stát mohlo. V tomto pokračování ale zkrátka zavládl bizár naplno, čímž se v podstatě žánr snímku změnil na crazy komedii. Všichni se tu chovají šíleně a dění je též naprosto mimózní, tím pádem jsou jen dvě možnosti – buď tuto podivnost přijmete a budete se bavit, nebo si budete ťukat na čelo tak dlouho, až na něm budete mít modřiny. A pokud se mám vrátit k myšlence trilogie, kterou do nás cpe propagace snímku, tak jsou Křtiny z hlediska této šílenosti v ději zkrátka jasným třetím dílem. Podobně jako například v opravdové trilogii Byl jednou jeden polda, kde se třetí díl příhodně částečně odehrává na psychiatrii.

 

 

 

Já jsem byla v kině naladěná zřejmě na správnou vlnu, a tak mě Křtiny bavily a neurážely, i když z velké části to bylo i tím, že poněkud slabší zápletku hodně pozvedly herecké výkony v podstatě všech zúčastněných. Filmu se, podobně jako dalším podobným, nedá upřít, že má skutečně pestré obsazení plné hvězd. Skvělou partnerskou dvojici tvoří Matěj Hádek a Simona Babčáková, podobně dobře to funguje i mezi Evou Holubovou a Jaroslavem Duškem. U nich bych řekla, že dostali naopak o něco víc prostoru než v minulém díle. Postava Duška zde před manželkou něco tají, což vytváří dobrou dynamiku mezi nimi. Dobře působí i jeho absolutní zoufalství tváří v tváří podivnému vyšetřování, kde všechno ukazuje na něj samotného. Spíše do počtu jsou tu tentokrát Tomáš Klus a dětští herci Valentýna Bečková a Jakub Barták, u nichž mě fascinovalo, jak moc už vyrostli.

 

Asi o tři hlavy větší je i Nico Klimek alias Adam, u něhož jsem pořád čekala, kdy mu někdo zase naleje na vlasy minerální vodu. S těmi delšími vlasy by to bylo ještě epičtější než posledně, ovšem nedojde na to. I tak je ale tato postava do děje zapletena docela zajímavě a má své humorné momenty. Pár hlášek nakonec padne i díky Davidu Švehlíkovi. Nově se nám do mozaiky přidávají i další postavy, v menších rolích zde září Ondřej Malý a Filip Kaňkovský jako nepříliš chytrá dvojka policistů a především Petr Stach v roli kněze. Scénář mu nedal moc příležitost oslnit, ale i tak se mu to vlastně povedlo.

 

Dalším přírůstkem do této filmové rodiny je pak Anna Polívková neboli prodavačka Vlastička. Opět říkám, že scenáristé k ní nebyli zrovna štědří, navíc je tato postava tak trochu záhadou, protože vlastně není stanoveno, zda opravdu po celou dobu trpí amnézií, nebo to třeba část děje jen předstírá. Anna zde hodně hrála grimasami a díky ní jsme si Vlastičku alespoň měli možnost oblíbit. Těžko říct, jak by to dopadlo v rukou někoho jiného.

 

Stejně tak těžké představit si, že by Kvíčalu hrál někdo jiný než Jaroslav Plesl. Už v případě Narozenin nebyl Kvíčala zrovna ukázkovým člověkem, přesto jsme si ho docela oblíbili. To je pravda i zde, kde se chová jako blázen a zločinec. Přesto mu vlastně přejeme úspěch a lásku. Je to až neuvěřitelné a opravdu za to panu Pleslovi tleskám.

 

Pozitivně hodnotím také kameru, kterou měl na starosti Mário Ondriš. Podobně jako v dalších snímcích režisérky Marty Ferencové se zde můžeme spolehnout na líbivé lokace plné exteriérů, navíc vše nasnímané a dobarvené tak, že na nás dýchne atmosféra příjemného letního dne. Možná škoda že je film v kinech už nyní, když se střídá zima s jarem, protože si myslím, že během letních pařáků by možná Křtiny udělaly radost víc. Na druhou stranu může film fungovat i jako taková předzvěst letního počasí a trochu nás už navnadit na prázdniny. Takže pokud jste ochotni na 101 minut vypnout mozek, můžete si Křtiny naplno vychutnat. Jen musíte předem vědět, do čeho jdete.