Nebezpečně aktuální Čapkovo téma a moderní blouznění v horečce: Jaký je Krakatit v Maně?
Zvláštní tanečnice
Krakatit bylo moje třetí představení v »Maně«. Zatím každá inscenace v tomto divadle měla svoji jedinečnou atmosféru, M*A*S*H* (viděn na letní scéně) byl uvolněný a vtipný, Teror byl napínavý a do jisté míry byl také interaktivní, jelikož diváci rozhodli o výsledném verdiktu. Oba tyto kousky mi přesně padly do noty, bohužel musím říct, že Krakatitem mě oslovil zatím asi nejméně, ale myslím, že to hodně souvisí právě s mým osobním vkusem.
Dramatizace Věry Maškové je myslím, velmi povedená, spíš jsem se asi nepotkala s režijní vizí Dodo Gombára. Zvláštní atmosféru dodával moderní hudební doprovod (o hudbu se postarala Gabriela Vermelho) a asi nejzvláštnější prvek byla v mých očích tanečnice, která se často pohybovala na jevišti tak zvláštním a jedinečným způsobem, že jsem si původně myslela, že má znázorňovat nějakou kočičku nebo zkrátka domácího mazlíčka. Později jsem došla k tomu, že je možná znázorněním samotného Krakatitu, případně nějaké temné stránky hlavního hrdiny. Ovšem úvahy o tom, co nebo kdo se to tam pořád svíjí, mě trochu rušily od hlavní zápletky, která sama o sobě působí vlastně malinko zmateně, zamotaně, snově,
Kolikrát jsem si při představení říkala, zda to, co se odehrává na jevišti, se skutečně děje, nebo je to jenom nějaké blouznění v horečce. Ovšem došla jsem k tomu, že je to vlastně v souladu se samotnou Čapkovou knižní předlohou a především s jejím závěrem, u něhož je často kritizována jakási pohádkovost či smířlivost, oproti zbytku příběhu. Já jsem vlastně za takový konec byla moc ráda, protože nám to alespoň částečně dalo nějakou naději, že to s lidstvem přece jen nemuselo dopadnout tak hrozně, jak to občas vypadalo.
Jak najít ordinaci doktora Mraka: Natáčecí místo z Jedné rodiny na »konečné«
Skvělá hlavní dvojice
Dojem horečky podle mě podtrhla i jednoduchá scéna (Hana Kessnerová), kterou vlastně tvoří především závěs, připomínající například lékařskou ordinaci či laboratoř. V menší míře jsou použité projekce, především textové, oznamující, kde se nacházíme. Hana Kesnerová je podepsána i pod kostýmy, které jsou z většiny civilní a slušivé, snad jen postava princezny má poměrně zvláštní model, popravdě mi trochu připomněla Xenu, což vlastně také byla princezna… bojovnice.
Pozitivně hodnotím příjemně krátkou stopáž 90 minut bez přestávky. Také mohu pochválit skvělé herecké výkony a celkově povedené obsazení, které je vlastně také komorní. Herci (s výjimkou představitele hlavní role) ztvárňují hned několik postav, ale ve výsledku to není matoucí, jsou rozlišení velmi dobře. Už jen svým hlasem dodává klid a něhu Lukáš Jurek. Marek Frňka má o dost nevděčnější úkol – ztvárnit postavy negativního rázu. Byl velmi přesvědčivý.
Několik dam ztvárňuje Týna Průchová, přičemž její Ančí byla něžná a nevinná. Mrzelo mě, že jsme se už nedozvěděli, jaký byl její osud. Přiznám se, že jsem si ji oblíbila víc než dramatickou, komplikovanou a navenek drsnou princeznu Vilemínu. A Týně se skláním i za její úplně první výskyt na jevišti, protože v ten moment mi vůbec nedošlo, že je to ona. Skvělé odlišení postav. Hlavního hrdinu Prokopa pak ztvárnil Ondřej Černý. Prokop v jeho podání je sympatický mladý muž, plný nadějí. Je ambiciózní a často je na rozcestí, ale má dobré srdce a snaží se jednat tak, aby vznikly co nejmenší škody. Člověk (i človíček) si nemůže pomoct, aby ho nenapadlo – škoda že takhle nepřemýšlí víc lidí. Také se mi líbila jeho chemie s Týnou Průchovou, a i proto by mě zajímalo představení Dva na houpačce, kde se spolu opět objeví.
Ostatně téma Krakatitu, tedy hrozba vynálezu, který může potenciálně zničit celý svět, je i po více než 100 letech stále až mrazivě aktuální a stále má dnešnímu divákovi co nabídnout. Vhodné je pak představení, které mělo premiéru v lednu 2025, také pro studenty, kteří se chtějí (či potřebují) seznámit s Čapkovou tvorbou. Těm by pak moderní stránka inscenace mohla i vyhovovat více než mně.
